Země: Švédsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.5.1996 Label: Black Mark Production Tracklist: 01. Intro 02. Blood on Ice 03. Man of Iron 04. One Eyed Old Man 05. The Sword 06. The Stallion 07. The Woodwoman 08. The Lake 09. Gods of Thunder of Wind and of Rain 10. The Ravens 11. The Revenge of the Blood on Ice Hrací doba: 53:40 Odkazy: web

Po thrashmetalové epizodě prostřednictvím alb „Requiem“ a „Octagon“, z nichž přinejmenším to druhé se příliš nepovedlo, přišel v roce 1996 konečně návrat k tomu, co šlo Quorthonovi ze všeho nejlépe – k epickému vikinskému metalu. Nejspíš všichni ale víme, že tohle tvrzení je trochu zavádějící, a to hned ze dvou důvodů.

Zaprvé, „Blood on Ice“ sice formálně zapadá do stejné žánrové škatulky jako „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“ a rozhodně lze mezi nimi a devátou dlouhohrající deskou Bathory najít nejeden společný jmenovatel, svou náladou je ale tohle album trochu jinde. Zadruhé je poněkud zvláštní mluvit o návratu k předešlému stylu i z toho důvodu, že základy „Blood on Ice“ byly položeny prostřednictvím demo nahrávek již v roce 1989. Tehdy ovšem desku nedokončil. Na světlo pak materiál vytáhl až v polovině devadesátých let, kdy jej – částečně i na nátlak fanoušků, kteří se o tomto projektu dozvěděli díky tomu, že jej Quorthon zmínil v rozhovorech – předělal a dodělal. V pozdějších rozhovorech se nechal slyšet, že upravil přibližně 40 % starého materiál a zbytek nechal v jeho původní podobě.

Zajímavá historka se pojí i s obálkou „Blood on Ice“. Ambiciózní koncepční dílo si žádalo výpravný artwork, o nějž byl požádán peruánský malíř Boris Vallejo. Jeho jméno vám možná nemusí nic říkat, ale některá jeho díla jste jistě viděli, protože zdobí hromady fantasy (nejen) knížek. Sekci filmového koutku jsem kupříkladu začal se sérií „Deathstalker“ a videokazety s těmito bijáky zdobila právě jeho práce. Vallejo si ovšem řekl o částku (údajně $10 000, což při dnešním kurzu a po započtení inflace dělá cca 325 000 Kč), která byla pro možnosti Bathory příliš vysoká. Notoricky známý modrý přebal tím pádem namaloval Kristian Wåhlin alias Necrolord.

Ze staré vikinské trojky „Hammerheart“, „Twilight of the Gods“ a „Blood on Ice“ je u mě poslední jmenovaná nahrávka až na třetí pozici. Ale ne z toho důvodu, že by byla špatná, nýbrž protože předchozí dvě jsou jednoduše strop. Nicméně i „Blood on Ice“ je právem metalovou klasikou, která dokazuje, že Quorthon měl pro vytvoření odzbrojující atmosféry ohromný talent. I když se tu najde pár slabších míst (opět sem tam zavane menší kýč, ale to se dělo i na předchozích vikinských počinech), některé momenty opět sahají po hranici geniality a bez obav se mohou zařadit do výkladní skříně tvorby Bathory.

Mezi takové bych jistě zařadil titulní „Blood on Ice“ a s ní samozřejmě i finální „The Revenge of the Blood on Ice“, která se v závěru desky vrací k motivům své skoro-jmenovkyně ze začátku. Skvělá je „The Sword“ a osobně jsem měl vždycky slabost pro „One Eyed Old Man“, ačkoliv zde je nutno zmínit, že Quorthonův zpěv, jenž obecně patřil k jeho slabinám, tu místy trochu tahá za uši. Přesto bych si to s žádným jiným vokálem představit nedokázal – můžeme to nazývat nostalgií, můžeme se zaklínat autentičností, ale prostě to tak je a na působivosti prostřední pasáže s mluveným slovem (jejž ovšem nenamluvil Quorthon) to nic neubírá. Úplně nejvýš si ovšem cením osmé skladby „The Lake“, která by se rozhodně neztratila ani na „Twilight of the Gods“, na nějž ostatně odkazuje typickým kytarovým brnkáním. Popravdě řečeno, možná jedna z nejlepších písní, jaké po sobě Quorthon zanechal.

„Blood on Ice“ jsem vždy cenil a tuším, že právě tohle album Bathory jsem kdysi slyšel jako úplně první (ale jistý si tím už dnes nejsem). Přesto, jak už jsem naznačil výše, u mě vždycky stálo mírně ve stínu korunních děl vikinské éry, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“. Jak se ale nyní postupně proposlouchávám celou diskografií Bathory, musím říct, že po „Requiem“ a „Octagon“ je „Blood on Ice“ skutečným balzámem pro uši. Když hraje „The Lake“ a další oblíbené kusy, tak ta husí kůže tam pořád je a to se rozhodně cení. Quorthon byl jednoduše unikátní skladatel s vytříbeným citem pro tvorbu nálad a i tahle deska je toho důkazem.