Bathory - Destroyer of Worlds (2001)

Bathory – Destroyer of Worlds (2001)

Bathory - Destroyer of Worlds (2001)

Země: Švédsko
Žánr: viking / thrash metal
Datum vydání: 9.10.2001
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Lake of Fire
02. Destroyer of Worlds
03. Ode
04. Bleeding
05. Pestilence
06. 109
07. Death from Above
08. Krom
09. Liberty & Justice
10. Kill Kill Kill
11. Sudden Death
12. White Bones
13. Day of Wrath

Hrací doba: 65:53

Odkazy:
web

Po vydání „Blood on Ice“ se Quorthon v rámci Bathory na nějakou dobu opět odmlčel. Rok po zmiňované desce pustil do světa ještě druhý sólový počin s názvem „Purity of Essence“, který byl dokonce dvojalbem, nicméně na další desku Bathory se čekalo až do dalšího tisíciletí. Quorthon po sobě zanechal nahrávky, na něž všichni bez výhrad a bez keců přísaháme, ale i několik takových, na něž se názory různí, mnohdy i dost zásadně. Řekl bych, že „Destoyer of Worlds“ spadá jednoznačně do druhé jmenované kategorie. Tak si jej pojďme připomenout.

Předpokládejme na chvíli, že se někdo diskografií Bathory teprve postupně proposlouchává v rámci dohánění znalostí z metalové historie a že v této chvályhodné činnosti postupuje chronologicky. Začátek „Destroyer of Worlds“ se nese ve velmi slibném duchu a člověk v takové situaci může být z prvních skladeb až nadšený. Vše totiž nasvědčuje, že „Destroyer of Worlds“ nechá zapomenout na hubenější polovinu devadesátých let, z níž dnes stojí za zmínku jedině „Blood on Ice“.

První tři písně z „Destroyer of World“ totiž na svého přímého předchůdce navazuje velice důstojně. Nejde o skladby, které by se mohly bez obav konfrontovat se zlatým fondem vikinské epochy Bathory, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, své kvality ovšem mají a nemusejí se za ně stydět. Quorthon zde opětovně dokazuje, proč patří mezi metalové bohy a proč je jeho muzika tak nadčasová. Atmosféra z toho cáká na všechny strany a prostě to tam je.

„Lake of Fire“ potěší, i když jeden motiv trochu tahá za uši, ale jakási formální falešBathory prostě patří a kdokoliv, kdo si oblíbil starší desky, by s ní neměl mít problém ani tady, obzvlášť když nepřesahuje únosnou míru. Titulní „Destroyer of Worlds“ je ještě lepší, v jejím případě před sebou máme hymnu jak stehno a zároveň mého osobního favorita z celé desky. Zádumčivá nálada, nekompromisní valivé tempo, pohlcující atmosféra, která kulminuje v momentech s několika jednoduchými tóny (v jednoduchosti je síla – stará známá pravda) a samozřejmě i v odzbrojujícím kytarovém sólu. Kurva, takhle teda jo! Ani třetí „Ode“ nijak nezklame a opět se vrací k postupům, které byly typické zejména pro „Twilight of the Gods“, což ale nemyslím nijak zle, protože je v ní prakticky vše, co od téhle tváře Bathory chci.

Poté ale přijde pecka mezi oči v podobě thrashmetalové vypalovačky „Bleeding“, která jako by se sem vůbec nehodila. Následující „Pestilence“ je takový hybrid, který se ze začátku tváří jako další thrashovka ve středním tempu, ale zanedlouho dojde i na trochu severské atmošky (hezký sborový motiv je nakonec to jediné, co utkví v hlavě), a některé postupy mi vzdáleně připomínají i Quorthonovy sólové věci. Nicméně kdyby byl tohle nejslabší článek „Destroyer of Worlds“ ještě bychom mohli být rádi.

Bathory

Poté už totiž následuje přehlídka nudného thrash metalu, který je možná poslouchatelnější než „Octagon“, ale chybí mu divokost „Requiem“. „Death from Above“ by se možná uživila na některém z právě jmenovaných alb, ale třeba „Krom“ je diplomaticky nic moc a taková „Liberty & Justice“ je docela tragédie. Ani zbytek thrashových songů „109“, „Kill Kill Kill“ a „Sudden Death“ nepatří k ničemu, o čem bych musel psát domů. Spíš naopak.

Předposlední „White Bones“ připomíná „Pestilence“ v tom smyslu, že se opět jedná o srážku obou světů, zde primárně thrashového, jenž je okořeněn o něco málo atmosférických prvků. I tentokrát je výsledek poněkud rozpačitý, což jen korunuje nudné hevíkové sólování v závěru. Až poslední „Day of Wrath“ se opětovně vrací k vikinskému nádechu a hned je to o sto procent lepší. Tahle píseň sice zdaleka není dokonalá, ale jistě má své momenty a přinejmenším kytarové sólo v její polovině je vysoce exkluzivní.

Bathory

„Destroyer of Worlds“ je každopádně rozhádaná deska stojící mezi dvěma hudebními světy, jejichž nálady jdou proti sobě. Z jednoho úhlu pohledu to vypadá, jako kdyby se Quorthon nedokázal rozhodnout, jak má „Destroyer of Worlds“ vlastně znít, z jiného úhlu to zas vypadá jako vymetání šuplíků – jedno jakých. Kdyby se vyházel všechen ten thrashový balast a nechaly se jen čtyři nejlepší písně, mohlo jít o skvělé EP o 25 minutách. Za stávající situace ale není jiná možnost, než si ručně promazat empétrojky, poslouchat jen ty čtyři kusy a desku mít v polici pouze z povinnosti.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.