Bathory - Octagon (1995)

Bathory – Octagon (1995)

Bathory - Octagon (1995)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 17.10.1995
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Immaculate Pinetreeroad #930
02. Born to Die
03. Psychopath
04. Sociopath
05. Grey
06. Century
07. 33 Something
08. War Supply
09. Schizianity
10. Judgement of Posterity
11. Deuce [Kiss cover]

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
web

Na „Requiem“ se hudba Bathory stočila směrem ke staroškolskému archaickému thrash metalu, což byla oproti dřívější tvorbě obrovská změna. Následující deska „Octagon“ z října 1995 v myšlence započaté svým přímým předchůdcem pokračuje, ale z jistého úhlu pohledu ji dotahuje ještě dále.

Oním jistým úhlem je především zvuk. Kytara zní na „Octagon“ primitivně, neotesaně, snad jako by kdyby vylezla až z pravěku. Zač je toho loket, se ukáže už s prvními riffy úvodního songu „Immaculate Pinetreeroad #930“. Jakási zvuková pravěkost nakonec svým způsobem koresponduje i s obálkou alba, jež ovšem v konečném důsledku patří k jeho nejsilnějším stránkám, ale k tomu se ještě dostaneme.

Kytarová hrubost jde až tak daleko, že jsou na místě spekulace, jestli se už „Octagon“ neblíží někam na okraj žánrů jako noise rock. Což je dost zajímavé zjištění a osobně si myslím, že vedle obalu patří ke kladům „Octagon“. Naneštěstí se však jedná snad o jediné dvě věci, o nichž lze v souvislosti s touhle nahrávkou mluvit v pozitivech. „Octagon“ totiž není příliš dobré album. Vlastně není vůbec dobré a jednoznačně představuje nejhlubší dno celé diskografie Bathory. Občas se říkává, že každý interpret má právo na nějaký přešlap, nepovedený experiment či pokus, který se zvrhnul do nežádoucí podoby – v případě Quorthona tento omyl představuje právě „Octagon“.

Po skladatelské stránce je totiž „Octagon“ naprostá slabota, v níž chybí dobré skladby nebo atmosféra (a že ta Quorthonovu muzika dříve zdobila) nebo cokoliv jiného, co by posluchače dokázalo uspokojit. Dokonce už ani tu agresi „Octagon“ nedokáže nabídnout – možná, že samotná kytara zní snad ještě syrověji než na „Requiem“, ale vlastní materiál se s nasraností svého přímého předchůdce rovnat nemůže. Taková „Century“ se svým pohodovým groovy tempem může posloužit jako příklad, ale je smutné, že ta ještě, společně s „Psychopath“, patří k tomu nejstravitelnějšímu, co se na nahrávce objevuje. Kupříkladu „Grey“ je dost smutné poslouchání, ačkoliv má jen minutu a čtvrt, a trochu trapně je člověku i u některých momentů „33 Something“ nebo u zdechlého coveru „Deuce“ od Kiss.

Výše zmiňované plusy jsou spíš jen detaily, které ve finálním zúčtování psůobí docela bezvýznamné vedle negativ. Hledat na „Octagon“ nějaká skutečná pozitiva je docela obtížné. Mě osobně tahle fošna vůbec nebaví, nikdy jsem si na ní nenašel jediný oblíbený nebo zajímavý song. A co si tak všeobecně všímám, rozhodně v tom nejsem sám, protože „Octagon“ je obecně vnímáno dost negativně. Většina metalových legend má nějaké kostlivce ve skříni a Bathory v tomto ohledu evidentně nepředstavuje žádnou výjimku.

Bathory

„Requiem“ nebylo nějak zásadně dobré album, ale dokážu si představit, že existuje někdo, komu se upřímně líbí, ani nemusí jít o fandu zlaté éry Bathory. Nedivil bych se, kdyby si jej oblíbili příznivci určitého druhu thrash metalu. Vznik „Octagon“ však nejde obhajovat v podstatě nijak, protože je to nepovedená deska i sama o sobě, bez jakéhokoliv kontextu, obecně. V rámci Bathory se pak nemusíme bát hovořit o naprostém propadáku, jehož složení, natočení a vydání si Quorthon mohl s naprostým klidem odpustit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.