Země: Velká Británie Žánr: gothic metal Datum vydání: 28.9.2004 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Satyriasis 02. Gilded Cunt 03. Nemesis 04. Gabrielle 05. Absinthe with Faust 06. Nymphetamine (Overdose) 07. Painting Flowers White Never Suited My Palette 08. Medusa and Hemlock 09. Coffin Fodder 10. English Fire 11. Filthy Little Secret 12. Swansong for a Raven 13. Mother of Abominations 14. Nymphetamine (Fix) Hrací doba: 75:39 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Spolupráce Cradle of Filth a velkého labelu dlouho nevydržela a jen rok po vydání „Damnation and a Day“ už kapela vypustila nové album pod značkou Roadrunner Records. To mi už dnes nicméně přijde jen jako statistická zajímavost blednoucí ve světle jiných novinek, které s tímhle počinem přišly. „Nymphetamine“ totiž, přinejmenším pro mě, představuje definitivní ústup ze slávy a propad do vod průměru a později leckdy i ještě hlouběji.

Ústupem za slávy mám samozřejmě na mysli kvalitativní stránku věci, poněvadž z komerčního hlediska Cradle of Filth směřují přesně na opačnou stranu a z mého pohledu se někde tady překlopili do pozice velké metalové skupiny. Věhlas a popularita ovšem ne vždy korelují s hudební kvalitou, vlastně tomu zpravidla bývá přesně naopak.

„Nymphetamine“ však, docela paradoxně, začíná poměrně slibně, podobně jako „Damnation and a Day“ o rok dříve. Dokonce bych řekl, že „Gilded Cunt“ patří k nejtvrdším songů Cradle of Filth vůbec a tlak ústředního riffu nechá vzpomenout třeba na „Lord Abortion“ z „Midiain“. „Nemesis“ se zpočátku také tváří docela nadějně a v dalším průběhu nabídne pár rozumných momentů, ale už tady se začne projevovat jeden ze zásadních problémů „Nymphetamine“ (a i ten deska sdílí s „Damnation and a Day“) – všechno je tu tááák zkurveně dlouhé a natahované. „Nemesis“ víc jak sedm minut fakt nepotřebovalo, stejně jako celé „Nymphetamine“ fakt nepotřebovalo hrací dobu jedné a čtvrt hodiny.

Nesoudně přepálená délka ovšem platí jen za jeden z vícera zásadních problémů „Nymphetamine“. Navíc se nejedná o nic výjimečného, panč víc jak hodinové řadovky se pro Cradle of Filth v téhle době staly standardem, tudíž se připravte, že na přehnanou stopáž tu budu pičovat dost pravidelně. Ostatně, pod hodinu se borci ráčili vejít až o pět nahrávek později v roce 2015 prostřednictvím „Hammer of the Witches“. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si raději ukázat prstem na ty další lapsy „Nymphetamine“.

Na(ne?)štěstí nemusíme pátrat nijak dlouho, protože nedá úplně práci strefovat se do bezzubosti materiálu. „Damnation and a Day“ taky mělo hromadu vaty, ale mezi ní se objevovaly i fakt dobré nápady, díky nimž lze album s trochou trpělivosti i doposlouchat. U „Nymphetamine“ bych se už zdráhal tohle tvrdit, protože hromada songů mi přijde dočista prázdná a nijaká. Popravdě řečeno, druhou polovinu desky dodnes prakticky neznám, protože u toho vždycky tak brutálně chcípám, že typicky vypínám v momentě, kdy se konec  stále nachází daleko v nedohlednu.

Názvy songů jsou mi povědomé a vím, že něco takového Cradle of Filth ve svém repertoáru mají, ale že bych si dokázal vzpomenout, jak zní třeba „Medusa and Hemlock“, „Filthy Little Secret“, „Swansong for a Raven“ nebo „Mother of Abominations“? Ty vole, ani omylem. Když už, tak si spíš vzpomenu na nějaké vyloženě sladké až kýčovité pasáže v „Absinthe with Faust“, „Coffin Fodder“ nebo „English Fire“, ale ty bych z paměti nejraději vymazal, takže to jako plus samozřejmě neuznám. Spíš naopak.

Paradoxně, vyjma „Gilded Cunt“ mi na celém počinu přijde použitelný už jen titulní track, přestože ve své „Overdose“ verzi přesahuje devět minut. A přestože prostřední část – použitá samostatně jako videoklip a na konec alba připlácnutá ještě jednou s označením „Fix“ – je sama o sobě slaďoučká jak cukr pocukrovaný cukrovkou, což ještě umocňuje hlásek hostující Liv Kristine Espenæs, toho času z Leaves’ Eyes. No, možná se v tom schovává nostalgie doby, kdy jsem si myslel, že tohle je tvrdá muzika, haha. Jakožto vlajková loď „Nymphetamine“ pro mě tenhle track svým způsobem symbolizuje úpadek Cradle of Filth, a přesto na svém albu patří k tomu málu, co se dá poslouchat. To mluví samo za sebe.

Jinak se ale nemáme moc o čem bavit. „Nymphetamine“ je prostě slabota, kde podstatná část hrací doby za moc nestojí. A co je nejsmutnější – ještě bude o dost hůře. Na rozdíl od titulů po roce 2010 má totiž „Nymphetamine“ pořád nějaký ksicht. Sice se mi tento nelíbí ani za prd, ale aspoň tuším, jak album zní, byť konkrétní songy si až na dvě výjimky nevybavím.