Země: USA Žánr: death / progressive metal Datum vydání: 31.8.1998 Label: Nuclear Blast Records Hodnocení: 9/10 Odkazy: facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.