 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 39:05 Odkazy: –
|
To máte tak. Zrovna dnešní noci jsem marně uvažoval nad tím, jakou recenzi bych měl vůbec sepsat, aby moje uvedení bylo důstojné a zároveň všeříkající. Což o to, tipů a nápadů mám v hlavě hromadu, rozhodně jsem toužil vytáhnout nějakou neznámou fosilii, která v mém životě zaujímá speciální místo. Ale jakou? Jeden nápad vypadal lépe než druhý a zároveň jsem je okamžitě setřepával z polštáře. Muselo to být totiž něco speciálního, opravdu speciálního. Nakonec mi na pomoc přišla právě má nespavost, připomněla mi totiž jednu takovou noc před lety, během níž jsem učinil jeden z největších hudebních objevů vůbec. Dodnes mi ten příběh připadá roztomile absurdní a magický, že mi nedá se o něj v krátkosti nepodělit.
V těch časech se lámala zima v jaro a u nás, mezi kopci, bylo celkem vlezlo. Jako každou druhou noc jsem nemohl spát, tak jsem seděl na posteli, popíjel pivo z plechu a z plezíru zapnul stařičké rádio. Nepřekvapilo mne, že tři kilometry od hranic chytám polskou stanici, ale retro rocková hitparáda mne potěšila. A protože jsem neměl nic lepšího na práci, učil jsem se polsky poslechem frenetického moderátora a poslouchal staré šlágry od Led Zeppelin a Pink Floyd. Když v žebříčku zahrálo i několik hitů tamějších rockových kapel, které nenadchly, ani neurazily, přišlo něco neuvěřitelného, co dodnes považuji za zjevení. Znělo to neskutečně divně, cosi kvazirockového a new wave a já si v tu ráno pomyslel: Co to je, ty vole? Ale zaujalo mne to, tak jsem otevřel další plechovku a poslouchal s vytřeštěnýma očima to, co rezonovalo bytem a hlavou. Najednou skladba skončila a já, ač jsem sebevíc šponoval uši, z blekotání zapáleného chlapíka ve studiu jsem jenom pochopil, že je to kult a na jakém žebříčku hitparády se to drží. Z celého textu jsem si totiž pamatoval akorát „o-oh… nie pytaj, o-oh… nie pytaj“, což se neslo celým hypnotickým závěrem. Sprostě jsem si zahudroval, že další hudební objev je nenávratně v hajzlu, a šel si zakouřit. V té době byl můj level polštiny opravdu bídný a nepočítal jsem, že ještě někdy něco podobného uslyším. Když v tom mne napadla spásná myšlenka a rychlou esemeskou se jménem rádia a umístěním v žebříčku jsem se odhodlal rušit noční klid dobrého kamaráda polyglota. Trochu jsem počítal s tím, že mne pošle do nejhlubších pekel za to, že ho budím, ale k mému nadšení přišla krátká a výstižná zpráva: Obywatel G.C. – Nie pytaj o Polskę.
A tak to celé začalo. Moje první seznámení s albem „Tak! Tak!“.
Kdo ale vůbec je onen Obywatel G.C.? Nebo spíše byl, neboť Grzegorz Ciechowski zemřel před dvaceti lety na infarkt, a to neuvěřitelně mlád – pouhých 44 let. Toť k těm smutným faktům, které k životu patří. Ale co po sobě tento polský hudebník, skladatel a spisovatel zanechal? V první řadě je jeho jméno spjaté s formací Republika. Což o to, o Republice slyšel kdekdo, a to i u nás, i já se s ní setkal v dětských letech, ale tenkrát mi holt polský střední proud nebo jejich rocková scéna příliš nevoněla. O to větší překvapení byl projekt Obywatel G.C., kterému se s řadou dalších hudebníků věnoval v době, kdy opustil Republiku. Právě prostřednictvím formace s hořkým, ironickým názvem mi Grzegorz otevřel dveře polské alternativní scény. Nicméně tím samozřejmě výčet úspěchů talentovaného skladatele nekončí, krom mnoha cen se věnoval i dalším projektům, tvořil i filmovou a seriálovou hudbu – český divák se s ním mohl setkat díky „ne-příliš-povedenému-ale-nostalgickému“ starému seriálu „Wiedźmin“.
Čím je ale album „Tak Tak!“ tak specifické a zvláštní, když pominu jedno neskutečné noční seznámení? Dílo rodáka z pomořanského Tczewu z roku 1988 totiž velmi osobitým způsobem balancuje na špičce třístranného jehlanu, přičemž tou první je minimalistický, alternativně rockový experiment, kterému nechybí jednoduchá, ale funkční kytarová práce, výrazná baskytara a přítomnost saxofonu či trubky. Druhou pak klávesová synth pocta new wave kořenům. A třetí? Hluboká a smutná sonda do zanícené polské duše. Troufnu si jednu mimohudební úvahu – jak zatraceně podobný je modus vivendi lidí žijících v místech, které výrazně zasáhl poválečný vývoj a stín východního bloku. A je jedno, jestli žijí v Sudetech, Slezsku nebo na severu Polska. Jak kdyby jádro toho všeho bylo podobné navzdory jazykové, etnické či kulturní bariéře. Myslím, že klip k „Nie pytaj o Polskę“ mluví za vše a ten, kdo někdy na takových místech žil nebo se jen toulal s batohem plným piva a placatkou bourbonu, porozumí.
Popsat album samotné mi připadá jako nadlidský úkol; absurditu umocňuje fakt, že jsem desku slyšel nespočetněkrát a znám ji prakticky nazpaměť. Zkusme tedy zvolit nejbanálnější přístup. Jak může znít naprosto nezaujatému posluchači, který není polonofil anebo nemá slabost pro polskou scénu? Jako bizarní retro, jako malé poetické nic. A to samozřejmě nemyslím ve špatném slova smyslu (vlastně jsem byl vždycky zarytý fanoušek malých poetických nic), jen je třeba si uvědomit, že cosi provinciálního a polsky výstředního v hudbě Obywatel G.C. zkrátka je. S přihlédnutím k době vzniku se nejednalo o něco, co mělo urvat první místa ve světových hitparádách, spíše podat výpověď o nelehké době, hrát (si) a tvořit takovou hudbu, která odráží neodrazitelné a nastavuje zrcadlo.
A právě zrcadlo je i téma první skladby „Tak tak… to ja“, v níž je představen dialog člověka dívajícího se na svůj vlastní odraz. A že to není odraz vzhledu, nemusím zřejmě dodávat. Samotná „Tak tak… to ja“ je jednou z nejvýraznějších skladeb – dynamický, hravě rockový sarkasmus je provázán s melancholickými prvky doprovázenými na saxofon a v tom okamžiku přichází předzvěst něhy a melancholie.
Právě ono střídání hořké skepse s jistou soucitnou letargií je dokonalou ikonou celé nahrávky. Podívejme se, klidně na přeskáčku, na jednotlivé písně tohoto osmiskladbového díla. „Depesza do producenta“ koketuje mezi falešnou pokorou a vlezlostí na straně jedné a afektovanou touhou po pozornosti, dokonale ilustruje patologii, která provází nejedno divadelní či filmové angažmá. Podobná afektovanost zaznívá i v nepřirozeném Grzegorzově smíchu v Písni kata („Piosenka kata“), jedné z nejfantasknějších písní celého alba a druhé hitovce alba – posluchač se dívá na svět očima popravčího, metafory člověka, který dělá něco, s čím má vnitřní problém. Omlouvá ale své jednání tím, že někdo katem být musí a lépe, když je jím on než někdo jiný. Jako odpověď mu hlas jeho svědomí odpovídá „Bo kiedy chcesz to musisz!“. Pro změnu jemná a klidná „Podróż do ciepłych krajów“ vyvolává podobné pocity, co „Martina“ Karla Kryla. Může člověk být tam, kde chce? A pokud ano, tak za jakou cenu?
Nikdy jsem neviděl smysl v rozebírání skladby po skladbě a snad mi bude odpuštěno, že další skladby nechám na subjektivním posouzení a vlastním obrázku. Ovšem jedné bych rád věnoval speciální místo a to hned celý odstavec. A to do třetice zmíněné „Nie pytaj o Polskę“, skladbě, kvůli níž to všechno vůbec začalo. Zádumčivá minimalistická elektronika, doprovázená na ploše šesti minut klávesami a saxofonem, představuje obyvatelův hlas v naléhavé až žalostné poloze. S notnou dávkou sebeironie si Grzegorz klade otázku, co pro něho znamená být Polákem. Proč je Polákem? Může být někým jiným? Namísto charakteristického polského patriotismu představuje unavenou a bolavou duši zkoušeného člověka. Nezpívá však z pozice arogantního a osvíceného rýpala, ale láskyplného svědka a souputníka. Přesně proto je ve skladbě hluboce zakořeněna jeho vlastní identita, šev, který nemůže a nechce vypárat. Zpověď člověka, jenž nepovažuje Polsko za svou milou, ale nechce usínat a probouzet se vedle jiné. Právě dojemná skeptická laskavost, sounáležitost a něha je pro obyvatele světa velice charakteristická, stejně jako smířlivost a akceptování svých kořenů. Právě ono intimní vnímání své identity, tolik vzdálené okatému vlastenectví, je silným podprahovým poselstvím (nejen) této skladby.
Jak jsem již zdůraznil výše, celé tohle kuriózní seznámení postupně vedlo k tomu, že jsem se dostal k o dva roky starší debutní nahrávce, pojmenované zkrátka „Obywatel G.C.“ a stejně tak k albům Republiky, ale to je jiný příběh, a tak docela sem nepatří – navíc, pokud jste dočetli až sem, určitě mi dáte za pravdu, že mi prsty ujely až běda. Co tedy říci závěrem o této svojské, v čase i prostoru zakořeněné desce, o níž jsem spíše mlžil, než doporučoval? Nabízí se tři úhly pohledu, vyberte si tedy ten svůj:
1) Máte-li vztah k malým poetickým nic, střední, potažmo středovýchodní Evropě a leží-li na vás ono zvláštní neidentifikovatelné mračno dědičného splínu – zamilujte si tuhle desku.
2) Láká-li vás alternativní scéna a trochu toho osmdesátkového retra a nemáte-li odpor k polštině a podivnostem – zkuste to, za jeden poslech nic nedáte.
3) Trpíte-li averzí vůči některé z věcí, která je v mém povídání o desce zmíněna – vyhněte se “obyvateli” velkým obloukem. Ušetříte si rozčarování.
A tím pro dnešek konečně finišuju. Vzpomínkové pivo dopito, nosník s jehlou sám vyskočil na vidličku a o tři kilometry dál vypadá krajina stejně tak, jako vypadala na přelomu osmdesátek a devadesátek. Vlastně ne, lžu. Všude kolem.
Podobné články
26.4.2014 Lux Occulta – Kołysanki Recenze
14.6.2014 Plum Dumplings – L’épitaphe des papillons Recenze
30.9.2012 The Pineapple Thief – All the Wars Recenze
14.1.2021 Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta Recenze
26.9.2018 Koniec pola – Cy Recenze
8.4.2015 Marilyn Manson – The Pale Emperor Recenze
Dobrý, baví mě to. Super klip, ty zaflusaný, omlácený dvorky a sprosté obyvatelstvo , páchající pábitelský tanečky jsou fajn. Líbí se mi ten co to je být Polákozpyt a hňahňání v pocitech. Hodláš nás hodně obsťastňovat reckama a vzpomínkama z Plápolákova, když to máš kousek ? Hudba tam odtud mě baví fest a filmy ještě víc. Ehm, ty jsi vážně použil v recenzi slova láska, něha, laskavost … no ty vole, palce nahoru :)
Ten klip je geniální. Zkusím zjistit, kde přesně to bylo natočeno, ale mám takový podezření, že možná i v Oliwě (což by mne nepřekvapilo), ale je fakt výtečný. Charismatický podmračený autor s vizáží gestapáka, co prchá bědnými ulicemi. Ale k těm slovům, který jsem použil. Jsou to pro mne běžné emoce. A ten klip v kombinaci s hudbou je ve mne vyvolává. Občas je hejt dobrej, však já jsem takovej čertíček z krabičky a frenetickej šotek, zrovna nedávno jsem se fakt pobavil u Lomikarova komentáře k divadlu. Ale přijde mi, že ty dobrý a hezký emoce jsou poslední dobou utopený, možná i proto sahám po takovéhle hudbě a pořád se k ní vracím.
A jo, co se týče Polska, oni mají skvělou scénu. Je pravda, že já mám k ním těžce ambivalentní vztah. Souvisí to s tím, že jsem s nimi přímo pracoval a bývali moji hosté. Ale vesměs k tomu národu chovám sympatie a jsem ctitel jejich kultury. A co mne dostává maximálně, tak to mixování různých vlivů na současném polském území. Třeba právě proto mám neskutečně rád Slezsko nebo knihy Güntera Grasse.
Ambivalenci k Polákům naprosto chápu, já s nima makal v Anglii jako jedinej Čech ve velký skupině a dovedou být neskutečný kreténi.. ale taky neskutečný kámoši a pašáci :) Možná právě proto je mám rád/ nerad , ale určitě právě proto mě tenkrát začali zajímat, protože jsem si uvědomil, že krom těch našich knedlíkovejch keců o kšeftařích a krapet historie o nich v podstatě nic nevím. No a kdyby se u nás točili takový filmy jako tam .. ojojoj, to by byla věc. A s hudbou je to v podstatě to samý.
Sám máš problém usnout a jiný budíš :D…
To mi připomnělo, jak jsem šla hledat jednu osobu v cizím městě a chodila s fotkou po barech. V tom městě jsem nikoho neznala a byla docela zima, tak jsem počítala s drsnou nocí na ulici, ale nějací borci se zajímali, kde budu spát a jeden mi nabídl nocleh. Řekl mi ale, že u něj straší, protože v tom bytě zastřelili policajta, tak jestli se nebudu bát. Já na to: “Myslíš, že se mám bát zrovna mrtvýho policajta?”
Přivedl mě do místnosti celkem standardně vybavené a šel do svého pokoje. Byla tam postel, ve který byly fakt strašidelný pružiny a kdykoli jsem se jen trochu hla, tak mě to vyhodilo do vzduchu. Už jsem skoro usínala, když mi v polospánku přišla sms. Jistý retard-kámoš totiž zrovna zjistil, kam jsem odjela a ptal se, jestli žiju. Já sebou tak škubla, že mě postel nadhodila o metr a píšu: “Koho má osud oběsit, ten se neutopí, buď tak hodnej a už mi nikdy nepiš ve dvě ráno.”
Kdyby se mě ptal na písničku, nebo jinou hovadinu, tak asi vstanu a po dvou dnech pěší cesty domů mu rozkopu hubu.:D
Ta hudba mě žel nezaujala a jestli bych momentálně někde chtěla žít ještě míň než v týhle zaostalý řiti, tak v Polskostánu, a to i kdyby tam rozdávali lístky do divadla… Každej, kdo má aspoň pár funkčních spojů mozkových buněk, odtamtud uteče.
Od Grasse jsem četla Plechový bubínek a nedočetla, protože mě to moc nebavilo. Zato od Jiřího Karáska si teď přečtu ty zbývající dva romány mágů, páč ten chlap je fakt třída.
Ano, to je jedna z výhod nadstandardních přátelství, můžeš se ozvat i kvůli naprosté kravině kdykoliv. Už mne taky párkrát někdo vzbudil, ale i od toho přátelé jsou ;-)
Vidíš, já už nemám ani ty funkční mozkový spoje, proto mne to táhne do pustiny – a jsem tam šťastnej, vážně. Čím větší zaostalost, tím víc hardcore mystika. Dokonalá úměra. A za nic na světě bych neměnil. A do Polska bych se klidně i odstěhoval, mám tam vyhlídnuto pár ruin.
Tak od Grasse mne z toho, co jsem doposud četl, zaujaly nejvíc Psí roky, ale Bubínek a Kočka a myš jsou v těsným závěsu. Zrovna Grass má naprosto vybroušený jazyk, prozaiku a formu plnou symbolů. Ale k tomu Karáskovi se snad ještě dostanu, tu mágovskou trilogii jsem nečetl a když to hypuješ, jsem na to celkem zvědav.
Nadstandardní, jo?! No, já už to BL vidím všude.:DD
Zakázat potraty a chtít zrušit rozvody mi moc mystické nepřipadá… spíš dementní. :D Ještě by měli nařídit, aby manželství (jako by nebylo samo o sobě debilním a zbytečným přežitkem) za své děti uzavírali rodiče, tedy vlastně otcové a pár dalších maličkostí a bude to lepší než středověk. Samozřejmě, že polští černoprdelníci cca mezi osmi až dvanácti lety vlastnoručně ověří, kdo má pindíka a kdo pipinku, aby náhodou někde nebylo jiný než je dno ze dvou Bohem jasně daných pohlaví…
Je to tak báječná země, že bych snad už radši žila i v Severní Koreji a modlila se ke Kimovi.
Já teď zrovna poslouchám audioknihu jeho vzpomínek na založení Moderní revue a on byl opravdu statečný člověk, dokázal se vzepřít kritikou a ještě hrdě psal co psal, což před více než sto lety a v téhle řiti světa je na deset Nobelovek.
Holínky, hodinky .. to je jedno, obojí se natahuje, že jo. Splácat dohromady krásy země, povahu lidí a politiku může jenom naprostý jelito.
Milan: Povaha lidí se v politice a náboženství odráží a opačně.. ostatně i u nás.
Chápu, že jsem ti pohanila zemi zaslíbenou s nejlepší kulturou a tak vůbec.
Nadstandardní si vykládej tak, jak chceš. Sama občas píšeš a autoři mají volnou interpretaci :-D
Na jedné straně tu pořád mluvíš o nějaké zaostalosti a prdeli světa a následně sama použiješ termíny jako “žít ve středověku” nebo “černoprdelník”. To mi moc osvícené nepřipadá, spíše to jsou typicky post-bolševický, maloměšťácký termíny, ale nic ve zlým. Upřímně, nevadí mi, když je někdo používá, ale ať si pak nehraje na něco víc a nevypráví o něčem, že je to zaostalý.
Já se o politiku nezajímám, o vyznání někoho dalšího tuplem ne. Já mám prostě jen zalíbení žít někde, kde si lišky dávají dobrou noc a je mi celkem jedno, co si o tom kdo myslí. Věřím, čemu chci, myslím si, co chci, žiju tak, jak chci a pokud v tom najde zalíbení někdo druhý, jsem docela šťastný. Kdo může, ten porozumí, kdo ne, tak ne. Tak už to bývá.
A rozhodně si nemyslím, že jsi Milanovi šlápla na Merkura, myslím si, že z toho, co napsal, si sem tam na Poláky taky rád zanadává. ;-)
No, nad jejich kulturou už tu slintal několikrát. :D Hlavně mi šlo o to, že je jeho výtka hloupá.
Ještě k buzení: O to, aby mě kamarádi v noci budili nestojím. Pokud jsou to kamarádi, tak pochopí, že se chci vyspat. Ale znám osoby různě oprsklé, co mají dost různé móresy a nemusí to být nutně ani kamarádi. Každopádně jsem ochotná dost věcí přetrpět, ač nerada, pokud z dotyčného něco mám.
Navrhni osvícenější/modernější/trefnější termíny místo mnou použitých a budu je používat.
No, tak nějaké ty krajiny s liškami mají rádi skoro všichni. Netuším, proč to zmiňuješ a pitváš.
Krajinu s liškama zmiňuju a pitvám proto, že se tu žije možná chudě a podivně, ale má to několik výhod. V první řadě nepotkávám koho nechci a nemusím komunikovat s lidmi tvého formátu a když už jsem v rámci svého povolání musel, dalo se to přežít. Nikdy mi nevadily debaty, které jsou ostřejší, frenetické a místy i hrubé, pokud nepostrádaly vtip, nadhled a pořádnou dávku “šibalství” (líp termín trickster nebo picaro přeložit neumím).
Já upřímně moc nechápu, což jsi zač, ale podle slovníku a názorů očividně další misantrop z hypermarketu, který jednoho dne zemře, nic po sobě nezanechá a ani nic zachovat nechce. Nejdřív to člověku přijde k smíchu a svým způsobem zábavný, ale kdybys alespoň byla troll, nebo něco, tak neřeknu půl slova. Mít v tom třeba nějakou uvěřitelnou vášeň, vztek nebo nasranost, beru to. Ale tohle už je nuda, protože tvou jedinou zábavou je chodit k rybníku a házet bezdůvodně granáty do vody, kde se banda fanatiků snaží pro zábavu ulovit nějakou tu rybu, vypít pivo a pobavit se. Očividně jsem udělal blbost, když jsem si myslel, že debatovat o hudbě a dalším by mohlo být zábavné, příjemné nebo alespoň peprné.
Psát recenze mne ohromně baví a jsem rád, že jsem díky tomuhle webu zase začal, psát budu dál, ale po zapšklým čecháčkovským výlevu “Co mne sere na Polsku”, navíc pod albem, co dokumentuje těžkou dobu boje Solidarity, nemám náladu tady o čemkoliv debatovat a tuplem ne s tebou.
Aha, tak doba boje Solidarity byla těžká a dnes tě politika v Polsku nezajímá… zajímavé!!! Hlavně že obdivuješ ten jejich boj a kulturu…jo vlastně ten boj asi ne, jen tu kulturu, co se tak sama vyskytla…f akt tomu postoji nerozumím, ale to je fuk, lišky to určo chápou.
Má na tyhle bláboly cenu odpovídat ? Nemá.
Výborně napsaná recenze (Sokolovo psaní jsem měl vždycky rád) a na první poslech zajímavě znějící album. Některé skladby jsou “jen” kvalitní osmdesátkový new wave, jiné vypadají, že toho skrývají mnohem více a těším se, až to budu s dalšími poslechy objevovat.
Polskou hudbu jsem si v posledních letech dost oblíbil, ať už zde právem vychvalované spolky jako Gruzja, Odraza atd., nebo i legendy jako je Maanam. btw. se mi zdá, že Gruzja v mnohém navazuje na Maanam a možná že i na tvorbu Obywatele G.C., ty vlivy new wave jsou tam čím dál větší.