Země: Švédsko Žánr: depressive black metal Datum vydání: 30.10.2001 Label: Prophecy Productions Tracklist: 01. Death – Pierce Me 02. Sterile Nails and Thunderbowels 03. Taklamakan 04. The Slow Kill in the Cold 05. I Shall Lead, You Shall Follow 06. Feeble Are You – Sons of Sion Hrací doba: 49:00 Odkazy: bandcamp

V dnešním výletu do minulosti si budeme povídat o skupině, která je svým způsobem mimořádně zajímavá a zvláštní. Nepochybuji o tom, že pro většinu z vás nepůjde o neznámý pojem, protože on to není až takový problém na Silencer narazit. Vlastně jde asi o jednu z prvních formací, které člověk potká, jakmile se pokusí nakouknout do šuplíku s depressive black metalem, protože Silencer předchází cosi jako kultovní status a pověst vysoce kontroverzní formace. Nic z toho nám ale nevadí, i vzpomínání na známější jména je důvodem, proč tu máme sekci s retrospektivními recenzemi.

Navzdory jakémusi všeobecnému přesvědčení, že hlavní postavou Silencer je Nattramn, který se posléze stal hlavní tváří, kapelu v roce 1995 založil Andreas Casado alias Leere. Ten se u Silencer staral o většinu instrumentálních záležitostí. Nattramn, zodpovědný za vokály a texty, se k němu připojil až o něco později, nicméně dost včas na to, aby už společnými silami vytvořili první nahrávku „Death – Pierce Me“.

Demosnímek vyšel v roce 1998 a obsahoval jedinou, titulní skladbu. Úplně stejně se jmenuje i pozdější a jediná dlouhohrající deska, na níž se nachází ta samá píseň, ale na demu ji najdete v odlišné, syrovější (a možná i o kousek lepší) verzi. Ta se později objevila i jako bonus u několika novějších vydání alba, např. na digipacku vyšlém v roce 2009 u Prophecy Productions nebo na LP z roku 2008 od Autopsy Kitchen Records.

Každopádně, demo kapele zajistilo pozornost u zmiňovaných Prophecy Productions, kteří nabídli smlouvu, takže se v roce 2000 začalo s natáčením debutu. Zatímco na demosnímku bicí nahrál Jonas Mattsson (můžete znát z Nominon nebo Devian), na desce hostoval Stefan Wolz, toho času bubeník Bethlehem.

„Death – Pierce Me“ nakonec vyšlo v říjnu 2001, tedy v době, kdy už byla činnost Silencer ukončena. Důvodem dle všeho bylo zavření Nattramna do psychiatrické léčebny. Tím se pomalu dostáváme k šíleným historkám, které tohohle chlápka a Silencer obecně obcházejí. Nattramn si měl údajně uřezat ruce a na jejich místo si dát prasečí kopýtka. Podle jiného tvrzení se měl pokusit zavraždit pětiletou dívku sekerou a pak na příslušníky policie ječet, aby jej zabili.

Všechny tyhle historky jsou ovšem prakticky jistě smyšlené. Například ta s uřezanýma rukama zřejmě vznikla na základě fotek, kde má Nattramn právě prasečí kopýtka namísto rukou, byť je evidentní, že jsou jen naaranžovaná. Jeho pobyt na psychiatrii je nicméně docela pravděpodobný a faktem zůstává, že v bookletu „Death – Pierce Me“ Nattramn děkuje nemocnici Sankt Sigfrids ve Växjö, psychiatrické pohotovosti v Kristianstadu a výrobcům léků fluanxol, imovane, risperdal, sobril, stilnoct, xanor a zoloft.

Ať je pravda kdekoliv (ačkoliv si dovolím tvrdit, že ani zdaleka nebude tak šokující jako zmiňované pověsti), prostřednictvím „Death – Pierce Me“ po Silencer zůstala výtečná 50minutová deska, která se může směle řadit k milníkům depresivního black metalu. Její nálada je temná a misantropická až do morku kostí, ambientní předěly jsou uhrančivé a nad tím se vznáší ohavné ječivé vokály. K nim můžeme přidat další, možná (nejspíš opět smyšlenou) historku, že se údajně Nattramn při nahrávání zpěvů řezal a sebe-poškozoval, aby byl bolestivý křik co nejautentičtější. Ani zde neexistuje jakýkoliv důkaz, nicméně nelze neslyšet, že vokály na „Death – Pierce Me“ jsou skutečně exkluzivně choré. Pravděpodobně i díky tomuto albu se později v depressive black metalu tolik ujal nepříčetný jekot.

Každopádně lze svým způsobem chápat i názory tvrdící, že zpěv na „Death – Pierce Me“ není stižen šíleností, nýbrž demencí, obzvlášť v kombinaci s texty. To už je zcela jistě záležitost osobního vkusu. Zcela jistě však není sporu o tom, že nejde o záležitost pro každého.

První pětice skladeb na nahrávce je velmi vyrovnaná a každá z nich může nabídnout působivé momenty i hustou nihilistickou atmosféru. Přitom jsou všechny vzájemně lehce rozlišitelné a každá má svůj punc, díky němuž na desce není zbytečná. Notoricky známá je úvodní titulka s poklidným ikonickým rozjezdem, a byť je skvělá, po mnoha letech průběžného poslechu bych jako nejpůsobivější označil „The Slow Kill in the Cold“, „I Shall Lead, You Shall Follow“ a „Sterile Nails and Thunderbowels“. Klidně v tomto pořadí.

Ve finále ale samozřejmě nemá smysl si hrát na nějaké nejlepší či nejhorší songy, protože i „Death – Pierce Me“ a „Taklamakan“ jsou výborné kusy a klávesová „Feeble Are You – Sons of Sion“ jako závěrečný dovětek rovněž funguje náramně. Nejdůležitější totiž je, že deska je dost působivá jako celek, a to i téměř 17 let po svém vydání.

„Death – Pierce Me“ je albem, které jsem slyšel mnohokrát, byly i doby, kdy jsem jej sjížděl prakticky denně. A přesto mě i dnes stále ohromně baví. I pokud odsuneme stranou veškeré za vlasy přitažené historky, jde o nahrávku, jejíž bolest a zmar jsou autentické. Což v rámci depressive black metalu rozhodně není automatické, možná spíš naopak. A právě díky tomu si „Death – Pierce Me“ dokázalo vytvořit takový status, aniž by Silencer své dílo podpořili jediným koncertem či rozhovorem.

Samozřejmě by byla kravina tvrdit, že je povinnost „Death – Pierce Me“ milovat či uctívat. Na to je až příliš specifické, ostatně jako celý DSBM subžánr, jehož jsou Silencer ukázkovými představiteli. Názory, že solidní album zkurvily směšné vokály anebo že je to kokotina jako celek, nejsou zas tak vzácné. Každopádně jde ale o album, které za slyšení stojí, ať už byste se měli podobně jako já zařadit k těm, pro něž je „Death – Pierce Me“ kultovní záležitost, anebo se tomu vysmát.