Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 18.9.2007 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Revelations (Intro) 02. Unanswered 03. Hands of a Killer 04. The Price of Beauty 05. The Fallen 06. No Pity for a Coward 07. The Disease 08. Bludgeoned to Death 09. Girl of Glass 10. In a Photograph 11. Eyes Sewn Shut 12. Green Monster 13. Destruction of a Statue Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ještě než se pustím do samotného článku, rád bych upozornil, že se budu snažit přispívat spíše starším materiálem, který neměl tu čest se dostat na tento web. Recenze sice nebudou aktuální, o což se starají zejména kolegové, ale zaměřím se spíše na někdy více, někdy méně retro desky, o kterých tu není zmínka. Pokud zde tedy uvidíte článek, který vám nepřijde ani zdaleka tak aktuální jako světová krize, prosím nevytahujte své kytary, abyste mne jimi umlátili, jsem takový a jiný nebudu. Dneska tu máme kapelu Suicide Silence, která zastupuje vlnu moderní deathcore školy, a pro začátek nutno dodat, že se jí to daří více než dobře.

Deathcore je sám o sobě relativně mladý styl, který začal na veřejnost pronikat v 90. letech tohoto století, přičemž velice silně graduje právě nyní. Zachovává si temnou tvář death metalu, přičemž je spojen s takzvaným „core“ žánrem. Z toho lze snadno odvodit, že vás tato hudba chytne za koule svojí rychlostí a silou, do čehož vloží část temné atmosféry a kus prasečího chlívku. S nadsázkou lze říct, že doslova! Ukončíme ten dějepis a konečně se vrhneme na kluky z Kalifornie.

Dá se říct, že Suicide Silence jsou spíše v začátcích svého působení na poli hudby. Teprve v roce 2002 se zformovali, aby do roku 2007 vydali několik demo nahrávek, na kterých předvedli cestu, jakou by se rádi vydali. Rok 2007 se stává kritickým, jelikož s producentem Johnem Travisem (podílel se i u kapely Static-X) vydávají své debutové album „The Cleansing“, což je katapultuje na vysoké příčky v prodejnosti. Nyní když se do našich přehrávačů pomalu, ale jistě blíží nová deska s názvem „No Time to Bleed“, povíme si něco o „The Cleansing“. Nejde sice o album roku, ani o nejlepší hudební zážitek století, přesto si hoši zaslouží trošku více prostoru a alespoň šanci projevu.

Už při prvním nárazu zvukových vln do vašich sluchových ústrojí vám bude jasné, že se nejedná o ledajaké deathcore dílko. Ve většině písní jsou dosti patrné i grindcore prvky kterých se prostě nezbavíte, ať se snažíte, jak jenom chcete. Rychlejší tempo pak vynahrazují i velmi vzácně slyšitelné pomalejší části. Nejvíce potěšující ale je, že zvuk desky má neskutečné grády, přičemž vás rozkope jako domeček z karet. Všechny linky jsou pečlivě vyváženy, přesto místy basová část značně převyšuje vše ostatní, ruku v ruce s kovově znějícími bicími. Tento surový zvuk působí naprosto skvostně ve srovnání s kapelami jako například Despised Icon nebo All Shall Perish, jejichž počiny bývají místy nevyvážené a v mnoha aspektech nedotažené. Ale samozřejmě záleží na vkusu každého zvráceného jedince. Jakmile totiž stisknete tlačítko Play, všechno na vás spadne, mohutný zvuk desky je znát v každé části písně, které mohou někomu znít lehce monotónně.

Ač tedy kapela nepřináší zhola nic nového, ve srovnání například s The Black Dahlia Murder působí daleko svěžeji a příjemněji. Holt nová krev se nezapře. Momentální složení je tedy následující. Docela extrémně tetovaný Mitch Lucker se stará o veškeré vokály, jak vysoko položené kvičáky, tak celkem zajímavě nízko postavený growling. Zní totiž, jako kdyby se mu zasekla kost v bolavém krku, přičemž by se neustále snažil „zpívat“. Svými strašidelnými tóny vás tak může během minuty dostat do lehce depresivního až schizofrenického stavu. Chris Garza a Mark Heylmun se starají o pořádně chrčení v podobě kytar. Nečekejte na desce moc sólových chvilek, ale pokud se zaposloucháte, budete si chrochtat blahem, jelikož na albu najdete i technické části. Basák Mike Bodkins se zasloužil o ten mohutný a temný zvuk desky (pokud nepočítáme všechny ty přístroje) a je to dost znát. Nebýt temně znějící a úderné baskytary, deska by postrádala o jeden punc kvality méně. To všechno završíme Alexem Lopezem, který řeže do škopků více než statečně. To vše tvoří unikátní celek, našláplou desku, jež vás oběsí na střevech a dá vám sežrat vlastní srdce.

Celou desku otevírá půlminutové intro „Revelations“, složené pouze ze samplů. Hned poté bez varování nastoupí píseň „Unanswered“, která vám svůj příchod oznámí jasným a stručným úderem do bicích. Dle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších, ba dokonce snad nejlepší píseň z celé desky. Mitch jasně předvede, čeho je schopný, postupně stoupající vokály náhle střídá s hlubším growlem. Dobře si zapamatujte frázi „…where is your goood… wheeerre is youur goood… WHEEERE IS YOUR FUCKING GOD!“. Oficiální videoklip můžete zhlédnout nad odstavcem. Ten byl pořízen na Rockstar Energy Mayhem Tour 2008. „Hands of a Killer“ pokračuje v tom, co začal předchozí song. Začátek si asi snadno zapamatujete kvůli vkusně zkreslenému zařvání. Poté už jen lehce houpavé kytary a přívalové nárazy brutálních rytmů. V pořadí čtvrtá píseň „The Price of Beauty“ (která se mimochodem také dočkala klipu) je jedna z těch pomalejších a klidnějších, v porovnání s celou deskou.

Jelikož nějak nevidím důvod proč popisovat všechny songy, vzhledem k tomu že znějí vcelku podobně, zakotvíme u předposlední vypalovačky s názvem „Green Monster“. Na normální desce tento song uzavírá celé album (na speciálce ještě poté následuje jedna část) a nutno dodat, že ho uzavírá naprosto skvěle. Celý tak nějak připomíná kurevsky silnou a hlasitou střelbu z brokovnice. V jednu chvíli brnká kytara a ozývá se jenom pobouchávání do bicí. Zničehonic se ale všichni zblázní a začíná zlo, které je zakončeno samplem z intra. Zakončení odpovídající mému vkusu, posluchač by totiž měl vědět, kdy končí a začíná deska, což mnoho kapel nerespektuje. Bonusová část s názvem „Destruction of a Statue“ křičí do světa svůj názor na politiku nejen na domácí půdě. I celkový podtext všech písní se odlišuje od mnoha kapel, většinou se totiž setkáte s narážkami na společnost, politiku či náboženské proudy. Po poslechu desky tak máte lehce poučný a nasraný pocit.

Ač Suicide Silence nepřinesli na pole extrémní hudby vůbec nic nového, nelze si nevšimnout parádní odvedené práce na desce „The Cleansing“. Ta se totiž odlišuje od ostatních autorů zejména ve svém neurvalém a surovém podání. Je z ní cítit dávka sebejistoty, která rozhodně této, s nadsázkou řečeno, začínající skupině rozhodně nechybí. Nemusíte být fanoušci takovýchto žánrů, aby vám došlo, že „The Cleansing“ zní fakt perfektně. Bohužel se nezbavíte lehce stísňujícího pocitu při poslechu, stejně jako jednotvárnosti takřka drtivé většiny songů. Nezbývá než doufat, že se kluci do budoucna polepší a natočí stejně našlapané, ale rozmanitější album.