The Plastic People of the Universe - Egon Bondys Happy Hearts Club Banned

The Plastic People of the Universe – Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (2001)

The Plastic People of the Universe - Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned
Země: Česká republika
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 2001
Label: Globus Music

Tracklist:
01. Dvacet
02. Zácpa
03. Toxika
04. Magické noci
05. M.G.M.
06. Okolo okna
07. Elegie
08. Podivuhodný mandarin
09. Nikdo
10. Jó – to se ti to spí
11. Já a Mike
12. Ranní ptáče
13. Francovka
14. Jednou nohou
15. Spofa blues
16. Apokalyptickej pták
17. Píseň brance

Odkazy:
web / facebook

Jen málokterá česká skupina zažila ze strany bývalého komunistického režimu takové represe jako právě The Plastic People of the Universe. Ani zdaleka nebyli jediní, ale jsou to právě oni, kdo se nakonec stali čelními představiteli undergroundu a koho bychom z dnešního úhlu pohledu mohli chápat jako ukázkový příklad toho, jak na tom tehdy byla hudba, jež takříkajíc nevyhovovala.

The Plastic People of the Universe vznikli v roce 1968 a svůj název si zvolili podle skladby “Plastic People” legendárního rockového hudebníka Franka Zappy. Bylo to akorát v době, kdy pomalu skončilo Pražské jaro a nastala doba normalizace, jež měla mimo jiné velký dopad právě na kulturu. The Plastic People of the Universe se ovšem odmítli přizpůsobit požadavkům režimu, což mělo vcelku jasný důsledek, a sice že se stali vysoce nepohodlnou skupinou. Časem ztratili profesionální statut, což tehdy de facto znamenalo nemožnost oficiálně veřejně vystupovat, díky čemuž kapela dále hrála pouze na soukromých akcích jen pro pozvané. Skupina nemohla natáčet a podzemím kolovaly pouze živé nahrávky. Problémů ovšem bylo v průběhu let mnohem více – zatčení a odsouzení muzikantů, vyhoštění kanadského zpěváka Paula Wilsona, jenž se skupinou vystupoval, nucená emigrace saxofonisty Vratislava Brabence, vyvlastňování domů, v nichž The Plastic People of the Universe vystoupili atd.

“Když je dnes člověku dvacet,
chce se mu hnusem zvracet.
Ale těm, co je čtyřicet, je toho vyblít ještě více.
Jen ten, komu je šedesát,
může jít se sklerózou klidně spát.”
(Dvacet)

Cílem tohoto článku ovšem není věnovat se historii The Plastic People of the Universe – stejnak by to bylo jen opisování, takže kdo by o ni měl zájem, nechť své kroky směřuje na stránky kapely, kde se nachází poměrně podrobná verze. Tématem našeho článku totiž bude to, o čem naše malá stránka vždy byla a vždy bude – o hudbě. Jak již bylo zmíněno, The Plastic People of the Universe nemohli oficiálně natáčet desky, tudíž jejich muzika zpočátku kolovala pouze v rámci živých záznamů. Své první album kapela natočila (samozřejmě neoficiálně) na tři etapy v průběhu let 1974-1975, oficiálního vydání se však nahrávka dočkala až za necelých 30 let – v roce 2001. Tato deska se jmenuje “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” a právě té se budeme věnovat.

Vzhledem k tomu, že se tu hudbě, jakou The Plastic People of the Universe hrají, obecně příliš nevěnujeme a že mezi čtenáři nejspíš budou i mladší ročníky, lze předpokládat, že ne všichni z vás jsou plně seznámeni se všemi okolnostmi, proto začneme snůškou faktů. Název “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” je narážkou na slavnou desku “Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band” legendární britské skupiny The Beatles. Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer) byl český básník, spisovatel a filozof, jehož tvorba počínání The Plastic People of the Universe ve velké míře ovlivnila. Skupina v podstatě již od svých počátků jako texty využívala básně různých autorů (např. Jiří Kolář, William Blake, Kurt Vonnegut, Jr.), jindy se tvorbou jiných autorů nechávala jen inspirovat (například pokus o zhudebnění “Souostroví GULAG” Alexandra Solženicyna, což je rozsáhlá kniha o poměrech v sovětských lágrech, jimiž autor sám prošel – tento projekt ovšem The Plastic People of the Universe nedokončili a zachovaly se z něj jen tři instrumentální kompozice). V tomto ohledu měl Egon Bondy v tvorbě kapely poměrně výsadní postavení a v jeden čas jeho básně tvořily většinu jejích textů.

Právě to se týká i “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned”, kde se nachází celkem 17 skladeb, z nichž 12 tvoří právě básně Egona Bondyho. Ve třech dalších byly užity texty amerického spisovatele Kurta Vonneguta, Jr. (v překladu do češtiny od Jaroslava Kořána“Já a Mike”) a českých básníků Pavla Zajíčka (“Apokalyptickej pták”) a Františka Pánka (“Píseň brance”). Zbývající dva kusy (“M.G.M.” a “Jednou nohou”) jsou pak instrumentální.

Vzhledem k tomu, že “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” bylo nahráno ve třech etapách v průběhu dvou let, je sestava v rámci jednotlivých písní poměrně proměnlivá, nicméně stabilní jádro samozřejmě tvoří lidé z klasické sestavy The Plastic People of the Universe, tj. Milan Hlavsa (baskytara, zpěv), Josef Janíček (klavifon, kytara, vibrafon, zpěv), Jiří Kabeš (housle, zpěv), Vratislav Brabenec (altsaxofon) a bubeníci Jiří Šula a Jaroslav Vožniak. Prvních 14 písní bylo natočeno v prosinci 1974 na hradě Houska, skladba číslo 15 tamtéž v únoru 1975 a poslední dvě kompozice v ateliéru Dany Müllerové v Praze v listopadu 1975.

“Jsem obětí vázanosti
toxikomanické.
Mohlo by to býti k zlosti,
ale je to komické.”
(Toxika)

The Plastic People of the Universe

Přestože The Plastic People of the Universe neměli možnost během doby minulého režimu natáčet a vydávat, jejich diskografie čítá docela velké množství počinů, ať už klasických či živých (oficiálně však začaly vycházet až v 90. letech). Důvodem, proč jsem z nich vybral právě “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned”, je velmi jednoduchý – mám tuto desku prostě nejradši. Nemohu (a ani to nedělám) se považovat za nějakého odborníka na tvorbu The Plastic People of the Universe a určitě nemám naposlouchanou každičkou vteřinu jejich hudbu, ale z toho všeho, čemu jsem kdy poslech věnoval, mi právě tento počin přirostl k srdci nejvíce.

Věřím tomu, že všichni z vás jméno The Plastic People of the Universe znají, o jejich existenci vědí a mají přibližnou představu, o koho se jedná. Jistě se však mezi vámi najdou tací, kteří i přesto jejich hudbu neznají – těm by třeba mohlo připadat, že dnes už “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” musí být pouze jakýmsi artefaktem své doby a hodnota této desky bude víc historická než opravdu hudební. Nicméně taková myšlenka je zcela mylná, protože tato nahrávka má i po 40 letech od svého vzniku stále smysl a stále ji lze poslouchat jako úplně normální album, nikoliv jen dejme tomu ze studijních důvodů. Netvrdím, že je to počin dokonalý, to rozhodně není, ani zvukově a vlastně ani hudebně, protože pár trochu slabších věcí se na něm najde, stále však má své nezaměnitelné kouzlo a atmosféru, díky čemuž mi přijde mnohem relevantnější (a tím pádem jeho poslech smysluplnější) než u velké části dnešní generické produkce.

Úvodní píseň “Dvacet” je vlastně docela prapodivná a staví na jednom dokola se opakujícím motivu, jenž slouží spíš pro přednes textu – jedinou výjimku tvoří vysoce kakofonické saxofonové sólo, k němuž song po celou svou dobu směřuje. Hned následující osmiminutová “Zácpa” je však o poznání zajímavější. První části písně vládne především Milan Hlavsa s vokálem i výtečně předoucí baskytarou. Podobně jako v první “Dvacet” se však za neustálého opakování daného motivu postupně slova na několik minut ujme Vratislav Brabenec s dlouhými saxofonovými výjezdy, po nichž se “Zácpa” překlene do poslední pasáže, která je snad nejzajímavější a The Plastic People of the Universe v ní zcela jasně ukážou, proč má jejich muzika i po 40 letech od svého vzniku stále co říct.

“Po celý život budeš roztahovat klín,
aby v něj vešel Podivuhodný mandarin.
Budeš svůj šat šít z marností a z vin,
hledat budeš, kde je Podivuhodný mandarin.”
(Podivuhodný mandarin)

Hned vzápětí ovšem přicházejí dvě kompozice, které pro mě osobně patří k největším vrcholům nahrávky. Přesně jak značí název, “Toxika” je těžce psychedelická záležitost, jejíž ústřední houslový motiv je doslova hypnotický a hlavně natolik silný, že už jej budu mít v hlavě úplně napořád. Když někdo řekne The Plastic People of the Universe, právě tahle skladba mi okamžitě naskočí jako první. Následující “Magické noci” však nejsou o nic méně působivé, a jakmile se song rozjede s monotónním třískáním do bicích a kvílením thereminu (což je jen tak mimochodem doslova geniální nástroj a je OBROVSKÁ škoda, že jej třeba metalová scéna ještě neobjevila, protože by tam sednul jako máloco), “Plastici” vás okamžitě mají v hrsti, a když se pak píseň překlene do sloky s dalším uhrančivým motivem, je o jednom z nejlepších kusů skupiny vůbec rozhodnuto.

Výborná je ovšem i minutová “Elegie”, jíž kralují housle Jiřího Kabeše a na poměry The Plastic People of the Universe možná až překvapivě hutná rytmická sekce. Především však tenhle krátký kousek předchází další fenomenální kompozici “Podivuhodný mandarin”. Zpočátku opět nechybí psychedelicky rockové omílání jednoho motivu, který však v polovině písničky vygraduje do instrumentálního vrcholu natřískaného skvělými nápady. Pro mě osobně další věc, jakou bych bez váhání jmenoval mezi vrcholy celé tvorby The Plastic People of the Universe.

“Jó – to se ti to spí” by asi někdo mohl nazvat jen jakousi hříčkou, ale ve skutečnosti tenhle kousek i přes množství vokálních pazvuků dýchá strašně působivou ponurou atmosférou, díky níž se jedná o další píseň, kterou jsem mohl slyšet klidně několiksetkrát, ale snad nikdy mě nepřestane bavit. Rockovější “Francovka” rozhodně také není špatná, ale třeba následná instrumentálka “Jednou nohou” s další řádkou výtečných motivů je ještě lepší. Posledním vrcholem je pak rozhodně “Apokalyptickej pták”, který sice v hlasitějších momentech doslova tahá uši (hlavně theremin je až bolestivě přeřvaný) a působí dost chaoticky (což se ostatně děje v průběhu celé desky, nicméně vzhledem k okolnostem a době vzniku je to pochopitelné), ale kromě toho také nabízí jednu doslova geniální melodii, kterou také stačí slyšet jednou jedinkrát a už ji z hlavy nikdy v životě nedostanete.

“Apokalyptickej pták
zakrejvá křídly oblohu.
Apokalyptickej pták
spouští železnou oponu.
Apokalyptickej pták
žvejká krvavou masu.
Apokalyptickej pták
stíná hlavy času.”
(Apokalyptickej pták)

The Plastic People of the Universe

Zatím jsem pouze chválil (ale zcela oprávněně!), ale naprosto férově musím říct, že se na “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” nacházejí i kusy, u nichž takové superlativy jako v případě výše zmiňovaných sypat nemohu. Nikdy mi moc nesedla minimalistická “Okolo okna”, byť v rámci celku nemám problém ji strávit. Hodně zvláštní je temná “Nikdo”, u níž musí být člověk doslova naladěn na stejnou vlnovou délku – zatímco při jednom poslechu si ji nepokrytě užívám, při jiném mě třeba trochu nudí. Úplná zbytečnost je kraťoučká “M.G.M.”, která je vyplněna jenom řvaním, což je (alespoň předpokládám) narážka na filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer a jeho charakteristickou znělku se řvoucím lvem.

Tyto písně jsou ovšem ještě relativně v pohodě, na vrcholné momenty sice nemají, ale není problém je v rámci desky vyslechnout (což ostatně platí ještě o “Spofa blues”, již jsem v minulém odstavci nejmenoval). O něco hůře je na tom “Já a Mike”, jíž zabíjí především přespříliš chaotický a kakofonický zvuk. Moc se mi nelíbí ani dvojice “Ranní ptáče” a finální “Píseň brance”, i když ta pár dobrých nápadů obsahuje.

Výše jsem lehce nakousnul zvuk, který rozhodně není dokonalý – co byste také čekali od nelegálně pořízené nahrávky z půlky 70. let? Nicméně pro někoho může být až překvapivé, že i přesto se jedná o záležitost, jež je i v dnešních poměrech bez problémů poslouchatelná. Možná mi to tak jen přijde, protože “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” znám opravdu zpaměti a vlastně jen málokterou desku jsem za svůj život slyšel víckrát, ale opravdu to není problém poslouchat i ve 21. století. Ano, určitě tam jsou nečistoty a sem tam něco trochu zanikne, zvuk také mezi písněmi z jednotlivých nahrávacích seancí kolísá (hlavně “Apokalyptickej pták” a “Píseň brance” znějí dost odlišně a nekvalitněji), ale to všechno té desce dodává jakousi duši a opravdovost, jakou dnešní generická a vy(k)leštěná digitální produkce tak zoufale postrádá. Je to jednoduše underground a upřímně řečeno, tak to má být, protože bych si to album snad ani nedokázal představit s čistým zvukem. Jsou prostě nahrávky, jimž by čistý sound strašně uškodil, a tohle je zcela určitě jedna z nich. Jediný problém tak (vyjma posledních dvou skladeb natočených v pražském ateliéru) občas působí hlasitější momenty a výjezdy, kdy se hudba místy stává trochu nečitelnou, ale rozhodně se to dá přežít a není to tak fatální, aby to dojem z desky jakkoliv snižovalo.

“Proč bych chodil na vojnu,
velmi bych se divil,
do prdele,
do horoucích, do horoucích kdyby pekel,
nestačil mi civil.”
(Píseň brance)

“Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” není dokonalé album, ale rozhodně je nadčasové. To lze poznat zcela lehce z toho, že zkoušku časem dokázalo přežít a i po 40 letech má nejenže co říct, ale také vám to řekne, když si jej pustíte. Rozhodně má v sobě stále sílu a jakéhosi autentického ducha doby, jež je už dávno pryč, a i díky tomu dokáže i teď zapůsobit. I kdybyste tu desku třeba doposud neslyšeli, věřím tomu, že když ji zkusíte, i v roce 2014 si k ní klidně vypracujete vztah – ostatně, mně taky bylo v době jejího vzniku -15, a tak jsem se k ní dostal o mnoho let později, a přesto jsem si ji oblíbil natolik, že na ni nedám dopustit. Mimoto je to prostě nahrávka, která stojí za slyšení i z těch studijních důvodů, když už nic jiného. Jsou-li zde tací, kteří s tvorbou The Plastic People of the Universe nejsou doposud obeznámeni, právě “Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned” je nejspíš tím nejvhodnějším materiálem pro začátek, protože obsahuje několik nejznámějších skladeb a není až tak těžce stravitelné jako jiné počiny kapely. Ať tak nebo onak, slyšet tohle byste rozhodně měli, protože jde nejspíš o nejdůležitější nahrávku jedné z nejdůležitějších českých hudebních skupin.


4 komentáře u „The Plastic People of the Universe – Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (2001)“

  1. Dobrá recenze. Plastici měli odvahu i za komančů dělat si věci po svym a navíc to spojili i s kvalitní tvorbou. Musim si je někdy víc poslechnout. Zajímavá přidaná hodnota recenze je taky informace o stáří H. Nevim jak ostatní, ale já jsem si vždycky představoval postaršího pána okolo 50 let :D

  2. Fajn recka. Jsem rád, že hudba PPU něco řekne i mladší generaci. Společně s Pražským Výběrem a jejich albem Straka v hrsti, patří tohle dílo k nejlepším co u nás v minulém století vyšlo. A k tomu thereminu…používá ho Placebo a Kylesa, pokud se nepletu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.