Monomyth - Momomyth

Monomyth – Momomyth

Monomyth - Momomyth
Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Burning World Records

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10
Stick – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Různé krautrocky, spacerocky a další psychedelie jsou záležitosti, které mi v posledních měsících strašně zachutnaly, nicméně jich poslouchám docela málo, jelikož si pečlivě vybírám – a zatím vždy jsem měl šťastnou ruku… U Monomyth to ovšem zpočátku vypadalo, že mi štěstí došlo… naštěstí pouze vypadalo. První poslech, který jsem ve společnosti stejnojmenného debutu těchto holandských psychedeliků absolvoval, byl totiž z kategorie těch letmých, tudíž jsem si na tom jaksi nevšiml něčeho zvláštního. Jakmile jsem se však při druhé seanci začal na hudbu soustředit, Monomyth mě okamžitě měli, ta deska mě takřka ihned totálně pohltila.

Všechny kompozice jsou delšího rázu a rozjíždějí se trochu pomaleji, ale postupně narůstají a všechny gradují ve fenomenálních závěrech – což neznamená, že by ono postupné gradování a stupňování atmosféry nebylo taktéž fenomenální. Mimoto postupně narůstá i deska jako celek a dvě finální kompozice “Loch Ness” a “Huygens” jsou skoro až z jiného světa. Rovněž se mi neuvěřitelně líbí obrovské množství nádherných vintage zvuků a efektů, jimiž je celá nahrávka prošpikována, především co se klávesových rejstříků týká, ale mnohdy i v kytarové práci.

Na “Monomyth” je naprosto úžasná ještě jedna věc – když tu nahrávku posloucháte, vlastně si zpočátku skoro ani nevšimnete, že jde o počin čistě instrumentální, nějaký zpěv člověku vůbec nechybí. Samotná hudba k posluchači totiž promlouvá s takovou intenzitou, že vůbec není třeba, aby tak činil ještě vokál. Vlastně si říkám, že by pro mě zpěv naopak nejspíš byl rušivým elementem, neboť “Monomyth” je dokonalé (!) tak, jak je teď.

Už jsem to řekl jednou, ale klidně to zopakuji – toto album si mě bezvýhradně podmanilo. Každý jeden poslech je excelentním zážitkem a stále a pořád mám chuť tuto hodinovou cestu do kosmu podstupovat znova a znova. Zároveň si neumím představit, že bych si “Monomyth” mohl užít, aniž bych soustředěně nevnímal každý jeden tón, aby mi neuniklo vůbec nic z této fantastické mozaiky.


Druhý pohled (Kaša):

Vzhledem k tomu, že já se k Monomyth dostal teprve na základě nadšených hodnocení kolegů nad a pode mnou, zbyla na mne role takového toho přicmrndávače, protože vysoké známky jsou v tomto případě opravdu na místě a já souhlasím téměř se vším, co z jejich řádků už zaznělo. “Monomyth” působivě kombinuje krautrock a klasickou rockovou psychedelii v jeden funkční celek, kterému k dokonalosti nechybí mnoho.

Ačkoli se nejedná úplně o můj šálek čaje, protože tuto hudbu vyloženě nevyhledávám, tak netrvalo dlouho, aby si mě Monomyth získali na svou stranu. Čtyři z pěti skladeb překonávají pomyslnou desetiminutovou hranici, což samozřejmě budí dojem na poslech velmi náročného díla, které vám nedá nic zadarmo a budete mu muset nějaký ten soustředěný poslech věnovat, protože ačkoli se dá deskou jen tak letmo proplout, tak její skutečná krása se odkrývá až s přibývajícími poslechy, kdy máte stále co objevovat.

Přestože je hlavní síla “Monomyth” v jeho celistvosti, kdy není problém jej sjet klidně i dvakrát po sobě, tak jsem neměl problém si jej rozebrat na jednotlivé kusy, protože skladby vypráví své vlastní pomyslné příběhy. Je fakt, že já si podobná alba radši vychutnám i se zpěvem, protože nejsem zrovna skalní fanoušek instrumentálních alb, ale na druhou stranu to není myšleno jako výtka, že by Monomyth něco vyloženě chybělo. S přibývajícími minutami deska roste a já si absolutního favorita našel až v závěrečné “Huygens”, která je opravdu fenomenální a její ústřední kytarová linka nemá chybu. Tohle by se ostatně dalo říct o všech skladbách, ale ten konec mi přijde přeci jen o trošku zajímavější. Kdybych chtěl rozebírat skladbu po skladbě, tak bych stejně skončil u superlativů jako geniální, dech beroucí a podobně, takže vás toho ušetřím, protože i tak bych měl co dělat, abych zachytil podstatu “Monomyth”.

K podobným albům se člověk nedostává denně, takže i proto budu následovat zbytek stáda a uděluji vysokých 9,5 bodů, protože věřím, že tohle album ještě poroste a na konci roku jej ještě jednou zmíním.


Třetí pohled (Stick):

Od jisté doby, co jsem přišel na hudbu kapely Aluk Todolo, kteří silně koketují s vlivy krautrocku, cítím velmi silnou náklonnost téměř k čemukoliv, co zavání podobným hudebním zaměřením. Stejně jako kolega nade mnou nemám těch kapel zrovna moc, ale když už, tak tomu většinou totálně propadnu. Stejně se tomu tak stalo, když jsem narazil na debut holandských Monomyth.

Při pohledu na stopáž lze říct, že to vypadá na hodně utahanou záležitost, ale chyba lávky. Skladby jsou dynamické, chytlavé a napínavé. Psychedelické a repetitivní motivy vás zamotávají do svých sítí a než se stihnete rozkoukat, jste plně polapeni v jejich chapadlech a plavíte se po vlnách vesmírného moře společně s dalším aktéry tohoto kouzelného spektáklu.

Monomyth

Přestože zezačátku zní album nenápadně, s každou minutou roste a nakonec docházíte k přesvědčení, že si to určitě musíte vychutnat ještě jednou. Melodie jsou výrazné a přesto schované za množství efektů a různých ruchů. Můj osobní vrchol (byť desku poslouchám zásadně jako celek) přichází ve chvíli, kdy začne hrát melancholická “Loch Ness”. Ta mě totiž odnáší někam úplně na jinou planetu v úplně jiné galaxii. Jedna z nejpůsobivějších záležitostí, které jsem měl tu čest za poslední dobu slyšet. Nicméně fakt nemá význam něco zvlášť vyzdvihovat, protože jakmile si desku nesjedete od začátku do konce, vůbec tuhle koncepci nepochopíte a zůstanete akorát tak zmateně tápat nad tím, jestli vám to vůbec líbí, nebo ne. Na to se vykašlete a šupem si desku pořiďte, ponořte se sluchátkama do křesla či betle a nechce se unášet. Až se z tohoto tripu probudíte, některé věci vám budou připadat úplně malicherné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.