Země: Finsko Žánr: folk / pagan / black metal Datum vydání: 21.2.2011 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Tähtedön 02. Hävitetty 03. Muinaiset 04. Nälkä, väsymys ja epätoivo 05. Huuto 06. Kuolleille 07. Kuolleiden maa Hodnocení: Ježura – 8,5/10 H. – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow…

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…

Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.