Země: Slovensko Žánr: progressive / melodic death metal Datum vydání: květen 2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Beyond the Pale 02. Awake 03. I Amar Prestar Aen 04. Closing Portrait 05. Unuhuinë 06. Sequel 07. Shades of the Unpleasant Souls 08. Desperately Shining Urge 09. Hands of Hidden Evil 10. Unuhuinë (Instrumental) Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Morna

Ačkoli slovenská metalová scéna nabízí celou řadu znamenitých kapel, většinou jde o formace známé spíše fajnšmekrům a lidem, kteří se rádi probírají undergroundem. A jak už to tak u undergroundu bývá, sem tam se úplně odnikud objeví kapela, která kvalitami své hudební produkce vzbudí docela rozruch. No, a v posledních měsících se této úlohy černého koně ujali novodubničtí progresivní death metalisté Morna, kteří sbírají jeden skvělý ohlas za druhým. Ano, hádáte správně, jejich debut “A Tale of Woe” je předmětem dnešní recenze.

Přiznám se, že když se ke mně doneslo pár zvěstí o tom, jaký zázrak tito “slovenští Opeth” (to prosím není můj výmysl, to jsem si někde přečetl) stvořili, podlehl jsem naději a očekával jsem vybroušený diamant té nejvyšší jakosti, který mě nechá stát v němém úžasu a tak dále, bla bla bla. Po pár týdnech, které jsem ve společnosti desky “A Tale of Woe” strávil ale mohu bez výčitek prohlásit, že s proklamovaným zázrakem tu čest vskutku nemáme. To ovšem ještě automaticky neznamená, že by snad Morna nahráli špatné album. Dojem z “A Tale of Woe” totiž sice doplácí na přehnaná očekávání, ale sama deska na druhou stranu nabízí pořádnou dávku opravdu dobré muziky.

Jedno se těm zvěstem stran Morna potažmo “A Tale of Woe” musí nechat – slovutní Opeth jsou z toho opravdu cítit na sto honů a je naprosto jasné, kde se pánové při skládání inspirovali. Podoba rané tvorby těchto žánrových velikánů s debutem novodubnických mladíků je nezpochybnitelný a projevuje se jak na poli vokálním, tak co se týče kompozice, užitých nástrojů a svérázné melodiky, kterou se deska vyznačuje. Navzdory tomu ale nemohu tvrdit, že bych v recenzovaném díle spatřoval bohapustou vykrádačku. Tou totiž “A Tale of Woe” určitě není, a to hned ze dvou důvodů. Tak předně – kytarová složka alba, která zde zcela dominuje a na níž je celé album postavené, sice páně Åkerfeldtovu hru připomíná celkovou koncepcí a melodickými postupy, ale vlastní rukopis riffů a zejména úroveň jejich propracovanosti jsou někde jinde. Morna na “A Tale of Woe” totiž sice nabízejí spoustu obstojných nápadů a některé pasáže se jim podařilo provést vskutku výtečně, ale jiné jsou zase trochu chudší a repetitivnější, než by se slušelo, a tento dojem se ve výsledku přenáší na celé album.

Podle toho, co jsem v napsal v předchozím odstavci, to teď asi vypadá, že je “A Tale of Woe” takovým nepříliš podařeným pokusem o vykradení Opeth, ale to bych desce křivdil. Objektivně (a místy i naprosto subjektivně) je to totiž materiál více než dobrý a navzdory tomu, co ještě zmíním níže, svým způsobem také docela pestrý. Morna se nebojí ustoupit od klasického riffování a často se dostávají ke slovu melodické a poměrně technické vyhrávky, které celek poměrně úspěšně prosvětlují; pojmy “akustická kytara”, “hammondky” nebo “čistý zpěv” v Nové Dubnici evidentně také neplatí za sprosté výrazy. A ještě že tak, protože kdykoli tyto dva nástroje a čistý zpěv promluví, jedná se o působivý moment a třeba takovou “I Amar Prestar Aen” to katapultuje na samý vrchol nahrávky.

Přesto ale bohužel platí, že (pozor, tady je ten zmiňovaný rozpor a také druhý zásadní rozdíl mezi tvorbou Morna a Opeth) “A Tale of Woe” jako celek dost splývá. I když jsou skladby samy o sobě dobré a v dílčích jednotlivinách se vzájemně liší, jsou v drtivé většině šité podle jednoho mustru, využívají dost podobných postupů a nabízí stále jednu a tu samou náladu, což má při více než hodinové délce alba (když nic jiného, vyhodil bych aspoň instrumentální verzi “Unuhuinë”, která se na desce vyskytuje i v plnohodnotné podobě) za následek, že posluchačova pozornost upadá, a i když si při poslechu říká, že to je dobré, nebaví se asi ani zdaleka tak, jak by papírově mohl nebo snad měl. Škoda – nabídnout Morna trochu barvitější výrazové spektrum, pak už by zásadnějších výtek moc nezbývalo.

Jaká je to pro kapelu vizitka? Možná se budete divit, ale vlastně dost dobrá. Těm klukům je okolo dvaceti let, “A Tale of Woe” je jejich plnohodnotný debut a už jen to, že byli schopni přijít s hudbou, která v sobě přese všechny oprávněné výtky nese nesporně vysokou kvalitu, si zaslouží pochvalu. Kvůli výše zmíněnému se “A Tale of Woe” v mém playlistu nejspíš neusadí, ale i tak na mě působí jako velmi důrazná demonstrace potenciálu, který se v Morna skrývá. Jsem si totiž naprosto jistý, že pokud na sobě pánové zapracují, odstraní chyby plynoucí z nezkušenosti a dodají své hudbě i pár dalších tváří, pak budeme mít co dočinění s deskou, která už bude moci směle konkurovat i v celosvětovém měřítku. “A Tale of Woe” je sice zatím jen opatrným příslibem takového vývoje, ale přesto si nižší známku než sedm nezaslouží.