Morost - Solace in Solitude

Morost – Solace in Solitude

Morost - Solace in Solitude
Země: Slovinsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 15.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Introversion
02. Human Debris
03. A Predicament in Time
04. Thorp Afield
05. Mitos
06. Regrets
07. Degression

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled stačil ke zjištění, že debutové album slovinských Morost nebude žádnou sluníčkovou selankou. Ostatně pohleďte na závažně působící obal a posuďte sami. Také název novinky evidentně nepřetéká společností definovaným optimismem. Jak si už možná říkáte, „Solace in Solitude“ (do mateřštiny překládáno jako „Útěcha v samotě“) zřejmě bude další porcí zádumčivé doomařiny. Jenže nenechte se zmást, deska samotná sice náznaky doomu předkládá, nicméně stylově se budeme pohybovat ve vodách progresivního death metalu. Proč ne, pakliže se to nepřežene s instrumentální ekvilibristikou, i progresivní death dokáže navodit sebezvláštnější stavy.

Historie šestičlenného uskupení Morost nesahá příliš daleko, a unavovat vás holými fakty tak nebudu příliš dlouho. Kapela vznikla v roce 2010, světe div se, na základech zaniklého death/doom metalového uskupení Cold Dew. Doomové nálady tedy, jak jsem sám zakusil, Slovinci ve svých srdcích stále přenášejí. Morost na sebe od svého vzniku váží nadprůměrné počty hudebníků, jejichž momentální počet je druhým rokem ustálen na čísle šest. Kolem a kolem jde o začínající muzikanty bez nějakých výraznějších zkušeností a hlavní hudební náplní většiny zainteresovaných je právě Morost. Jako výsledek čtyřletého společného snažení vychází v roce 2014 právě debutové „Solace in Solitude“, jež bude objektem dnešního zkoumání.

Proti označení progresivní death metal není třeba nic namítat, všechny zásadní stylu náležející znaky deska obsahuje. Obhroublé vokály, střednětempé deathové kytary, sem tam nějaký klávesovým podmaz a především komplikovanější struktury skladeb. To vše se dá v dostatečné míře na „Solace in Solitude“ najít.

Hudební progrese, toť velká dřina. Pot hudebníků, kteří se pokaždé snaží přidat ještě o notu navíc, nestačí. Posluchačova spolupráce a ochota progresivní maraton podstoupit také hrají nemalou roli. A v tomhle to mají začínající kapely obzvlášť složité. Posluchačem věnovaná časová investice totiž mnohdy neodpovídá výslednému pocitu, který bývá v případě začínajících kapel často nemastný neslaný. A Morost? Již první poslech „Solace in Solitude“ signalizoval detekci zajímavosti, jež v případě dalších protáčení slibovala mnohé. Následné poslechy však prozradily, že zas tak slavné to nebude. Kapela místo vytřibování původně slušného pocitu postupně začala čím dál víc prozrazovat, že její debut spadne do zmiňované kategorie kapel, pro které je poskytnutá časová dotace zbytečná.

Vraťme se nyní zpět k prvním poslechům, které logicky opanovaly chytlavější pasáže. Třeba taková „Human Debris“ není ničím zvláštnějším než pomalejší death metalovou hoblovačkou, přesto obsahuje několik momentů, na jejichž znění se člověk pokaždé těší. Samotný vrchol desky nalezneme veprostřed desky prostřednictvím „Thorp Afield“, která boduje silným riffem a hlavně energií, s jejímž vyzařováním to po zbytku hrací doby není dvakrát slavné. Pozitivní ještě chvíli zůstanu. Pochvalu zaslouží klávesy, jež sice sem tam působí lacině, avšak celku dodávají jistou tvář a ucelenost. Když totiž začne hrát outro „Degression“, člověku se okamžitě vybaví úvodní „Introversion“, které začíná stejnou melodií. Za tuhle maličkost mají Morost rozhodně plus. To je ale pomalu vše.

Progresivnější kousky tvořící většinu stopáže svou zábavností bohužel nepřichází hned v závěsu, ale za závěsem svou krásu spíš schovávají. A ukrývají ji od začátku tak důsledně, že ani kousek její přitažlivosti nevydávají na odiv. Veškeré postupy, které by se daly označit jako progresivní, působí dosti chladně, a ačkoliv jsou na první poslech ucházející, finální pocit, který je bez pochyby důležitější, není dobrý. Nebo spíš vůbec neexistuje. Posluchači je po většinu času vlastně úplně jedno, že z repráků něco leze a první vyloženě pozitivní pocity přichází až na konci. Jenomže to už nehrají Morost, ale Morowe, jejichž úvodní skladba z desky “S” následuje v playlistu.

Ani řemeslně to není žádná velká extratřída. Instrumentalisté své nástroje samozřejmě umně obsluhují, avšak žádné vyloženě strhující pasáže mi v paměti neutkvěly. Dřevnější zvuk, jímž je deska obdařena, vlastně vůbec není na škodu, jenomže v případě Morost ještě podtrhuje celkový pocit nezaujetí. Přejdu-li ke skladatelské složce, zjišťuji, že Morost komplikovaněji skládat umí, výrazněji strhnout posluchače však už ne. Nemohu si pomoct, ale výsledek je prostě studený jako psí čumák, přičemž v případě „Solace in Solitude“ bohužel nejde o black metalový kompliment.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.