Mortis Mutilati - Mélopée funèbre

Mortis Mutilati – Mélopée funèbre

Mortis Mutilati - Mélopée funèbre
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.5.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Mélopée funèbre
02. Vénus Anadyomène
03. Ophélia
04. Oraison du soir
05. Reliquiae
06. Morte
07. Eros & Thanatos
08. Fingers of Death

Hrací doba: 44:50

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Sice nepředpokládám, že by si to někdo nějak podrobněji pamatoval a živě si to po těch x měsících vybavoval, ale se jménem Mortis Mutilati jsme tu již na naší stránce čest měli. Stalo se tak prostřednictvím loňské recenze na předloňské album „Nameless Here for Evermore“. Na něm tento francouzský jednočlenný projekt vlastně nepředváděl vůbec nic zvláštního nebo snad originálního, což jsme tehdy fištrónsky pojmenoval jako „prostě black metal“. Jenže i navzdory všem předpokladům a očekáváním a všem formálním výtkám, jaké vůči „Nameless Here for Evermore“ rozhodně šlo mít, mě to nějakým způsobem prostě bavilo a líbilo se mi to. A to dokonce do té míry, že jsem si jméno Mortis Mutilati skutečně zapamatoval, a když letos Macabre – jak se onen jediný člen formace jmenuje – vydal novou, celkově už třetí desku „Mélopée funèbre“, tak jsem si na to počíhal…

Než se ale pustíme do nějakého toho letmého povídání „Mélopée funèbre“, pojďme si pro začátek Mortis Mutilati zlehka představit, i když pár informací již vlastně bylo nesměle sděleno. Jak už padlo, projekt pochází z Francie a včetně aktuálního počinu má na kontě celkem tři dlouhohrající zářezy, přičemž ten první, „Sombre neurasthénie“, vyšel v roce 2012. Rok předtím se objevily ještě nějaké demosnímky a to je vše, co se pod praporem Mortis Mutilati prozatím událo, takže je asi zřejmé, že nejde o nijak starý nebo obzvlášť zavedený spolek.

Sám Macabre je ovšem docela činorodý uličník, a ačkoliv se jedná o poměrně mladého muzikanta (dle dostupných zdrojů narozen v roce 1993), těch jednočlenných projektů už měl větší množství a vedle nich dále působil i v několika regulérních kapelách, většinou jako baskytarista. Ve všech případech to jsou ale neznámá jména, takže se tím moc zdržovat nebudeme – za zmínku stojí snad jen to, že se v letošním roce přidal od sestavy Azziard, jejichž loňskou nahrávku „Vésanie“ jsme tu v recenzích také svého času propírali.

Vraťme se ovšem k tomu hlavnímu, co nás dnes zajímá, čímž je samozřejmě letošní počin „Mélopée funèbre“. Na něm Macabre pokračuje ve stejném duchu jako na „Nameless Here for Evermore“, čili se opětovně jedná o lehce špinavější (ne však úplně do extrému) black metal ve středním až pomalejším tempu, jenž se to snaží hrát především do atmosféry. Tu a tam bych si dokonce dovolil i tvrdit, že se v té hudbě vyskytují prvky typické pro DSBM, nicméně obecně vzato bych Mortis Mutilati depressive black metalem nenazýval.

Mimoto má ale „Mélopée funèbre“ se svým předchůdcem společnou ještě jednu věc – nepříliš velkou originalitu. Nějakým vlastním ksichtem nebo čímkoliv podobným Mortis Mutilati bohužel moc nedisponuje a co do soundu je to jednoduše vcelku standardní black metal. Na druhou stranu, stejně jako na „Nameless Here for Evermore“, i tady to i navzdory tomuto nepříliš lichotivému prohlášení prostě funguje. V mnoha recenzích už jsem prohlašoval, že neoriginalita nemusí nutně být překážkou k vytvoření dobrého alba, a „Mélopée funèbre“ je právě takový případ. Nedokážu to přesně pojmenovat, čím to je, že právě Mortis Mutilati mě mezi všemi těmi zdánlivě zaměnitelnými black metaly tak baví, ale něco v tom prostě je, že ta atmosféra a celkově ta hudba funguje. Když na to přijde, klidně tomu můžeme říkat třeba feeling…

I navzdory příslušnosti metalovému podzemí a špinavější stylizaci na „Mélopée funèbre“ nechybí náladotvorné melodie ani doteky kláves, přičemž zrovna u nich mi připadá, že jich v porovnání s „Nameless Here for Evermore“ mírně přibylo. Rozhodně to ale není na škodu, jelikož jsou stále využívány poměrně s citem buď ke gradaci anebo čistě k podpoře atmosféry, přičemž v obou těchto polohách jsou velice funkční. A to samé vlastně platí i o melodiích obecně, tedy i těch kytarových. Jak říkám, ten recept Mortis Mutilati je ve své podstatě strašně neoriginální, skoro až ohraný, ale jak vidno, ona kombinace pomalého tempa, ušpiněné kytary, zastřeného vokálu a výborných melodií je asi nesmrtelná. Když totiž Macabre vytáhne kusy jako „Ophélia“, „Reliquiae“ či „Fingers of Death“, tak prostě navzdory všem formálním nedostatkům nemůžu být nespokojen, protože mě to strašně baví a funguje to na mě.

Mortis Mutilati

Nenechte se ale zmýlit tím, že jsem vypíchnul jen tři konkrétní songy. Macabre tu laťku s přehledem drží ve všech osmi skladbách – ostatně, kdyby tomu tak nebylo, asi jen těžko bych se tu oháněl termíny jako funkční atmosféra nebo povedené album. Samozřejmě, „Mélopée funèbre“ není žádný velký zázrak, nechci to zase zveličovat a přechvalovat, to by bylo zbytečné, ale prostě se mi to líbí a dle mého skromného názoru se jedná o hodně příjemných 45 minut. Jak se to říká – sice ne výjimečná, ale rozhodně poctivá žánrová nahrávka. A jestli je to dost na to, aby „Mélopée funèbre“ stálo za koupi? Hele, v tomhle případě podle mě ano… a to není tak úplně málo…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.