Země: Velká Británie Žánr: experimental black metal Datum vydání: 30.7.2017 Label: Transcending Obscurity Records Tracklist: 01. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 1 02. As Consciousness Is Harnessed to Flesh Part 2 03. Negative Atonal Dissonance Hrací doba: 41:35 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Transcending Obscurity Records

Mrtvi. Jak jednoduchý a efektivní název. Však mě taky loni přitáhl k Bandcampu kapely, abych si bez jakýchkoliv předchozích doporučení jejich hudbu pustil. Disharmonický black metal à la Deathspell Omega nebo Aosoth jsem už tehdy vyhledával podstatně méně aktivněji než dříve, ale debut „Perpetual Consciousness Nightmare“ jsem si prostě pustit musel. A taky jsem poslech po několika skladbách utnul, protože ta hudba zas tak dobrá nebyla, haha. Nejednalo se sice o totální průser, ale nahrávka mi přišla až příliš amatérská. Když k tomu připočtu strašné vokály, tak dá rozum, že jsem desce kvůli pár zajímavým riffům nevěnoval více času. Ani jsem si neudělal mentální poznámečku, že bych měl mít do budoucna Mrtvi v merku, ale o nové album jsem díky intenzivní promo-masáži labelu zakopnul a svou roli sehrál zase ten název: „Negative Atonal Dissonance“.

Nevím jak vy, ale já mám pro atonalitu / mikrotonalitu / xenharmonie prostě slabost. Nebudu ztrácet čas výkladem co to je, protože o hudební teorii vím hovno a všecko to chytračení by stejně pocházelo z Wikipedie, ale řekněme, že taková hudba nečerpá z klasických stupnic, které považujeme za přirozené, a neštítí se čtvrttónů a ještě kratších intervalů. Pokud jste zvídaví a otevření experimentální hudbě, tak vám doporučím omrknout Antona Weberna, Arnolda Schoenberga, Aloise Hábu, Ivana Višněgradského, Iannise Xenakise nebo Kaiju Saariaho. Metal je s podobným posouváním hudebních hranic trochu na štíru, i když disharmonie je všude kolem pokokot, ale kapel, které by s netradičními stupnicemi či laděním pracovaly opravdu promyšleně, je dle mého názoru málo. Máme třeba Gorguts, Coma Cluster Void a Blut aus Nord, ale většina kapel k atonalitě přijde spíše náhodou. A pak tu jsou například blackmetaloví Jute Gyte, kteří se pyšní mikrotonální kytarou, ale chlapíkovi by neuškodilo, kdyby ze sebe nesypal mdlé riffy, jak ho zrovna napadnou, ale trochu si s hudbou pohrál. Třeba by pak konečně vydal pořádnou desku. Ale zpátky k Mrtvi, kteří mě názvem své desky zřejmě maličko uvedli v omyl.

„Negative Atonal Dissonance“ tvoří tři části. Osmiminutové intro, které sestává z digitálně pokřivených samplů, ruchů a kytarového feedbacku, a dvě „regulérní“ skladby, i když tak bych doopravdy označil pouze tu prostřední „As Consciousness Is Harnessed to the Flesh Part 2“. Zde kapela částečně dostává názvu své desky (pominu, že úvod zní dost chromaticky) a minimálně v první části se drží blackmetalového rámce. Agresivnímu přístupu žel škodí neadekvátní zvuk. Naštěstí v druhé půlce hudba zpomalí a vystoupá ke svému ponurému vrcholu. Kvalitativní posun od debutu je patrný na všech frontách, až se nabízí myšlenka, že by snad mohl v tvůrci skutečně dřímat jakýsi génius. Nejvíce si zde cením letmého užití klavíru.

Se závěrečnou, titulní skladbou desky se kapela pouští cestou improvizace. Jsou zde střípky zajímavých nápadů, krátce po první minutě jistá basová linka například cituje riff z druhého songu a dalo by se toho jmenovat více. Ale po několika posleších jsem snahu si zde něco najít nebo si onen „chaos“ prostě jen užít vzdal. Mučení kytar, bušení do klapek a řev uměli i takoví Abruptum lépe, protože v jejich podání byl ten rachot aspoň intenzivní a atmosférický.

Mozek Mrtvi se v rozhovoru pro Soundscape Magazine primárně odkazoval na Milese Davise nebo Johna Coltranea a chápu, že ho improvizace baví. Ale já osobně mám tenhle aspekt skutečně rád asi jen v hlukové hudbě. O avantgardnějším, (částečně nebo zcela) improvizovaném pojetí jazzu se moc vyjadřovat nemohu, protože „blíže“ jsem se seznámil pouze s Ornettem Colemanem, ale přesto si myslím, že v rámci black metalu improvizace funguje jen zřídka a v podání Mrtvi takřka vůbec. Kapela se tak zbytečně přiklání k polovičatosti (neužiji-li tvrdšího slova).

Abychom si to shrnuli. Ze čtyřiceti minut trvání „Negative Atonal Dissonance“ jich za poslech doopravdy stojí cirka patnáct. Mrtvi lze brát za nápadité, originální těleso, ale snaha a vize Damjana Stefanoviče je z mého pohledu stále nevyzrálá. Recenzenti, kteří téhle desce sypali pomalu maximální počet bodů, se nechali opít rohlíkem.