Muse - Drones

Muse – Drones

Muse - Drones
Země: Velká Británie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 8.6.2015
Label: Warner Bros.

Tracklist:
01. Dead Inside
02. [Drill Sergeant]
03. Psycho
04. Mercy
05. Reapers
06. The Handler
07. [JFK]
08. Defector
09. Revolt
10. Aftermath
11. The Globalist
12. Drones

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem si nedávno dopřál dvouměsíční pauzu od recenzování, dal jsem si za úkol projít pečlivěji diskografii těch kapel, které mám sice v oblibě, ale blíže jsem je dosud nepoznal. Jednou z těchto kapel byli i Muse. Přestože jsem měl pocit, že tvorbu těchto Britů znám poměrně dobře, bližší poslech mě vyvedl z omylu. Prakticky každé album, jak jsem zjistil, se totiž skládá z opravdu povedených skladeb a mnohem slabší výplně. Právě ty dobré skladby, které snadno vytanou na mysli, tak v mé hlavě udělali z Muse mnohem lepší kapelu, než jakou ve skutečnosti jsou. Muse mají totiž na kontě už docela dost alb a vzhledem k jejich písničkové struktuře není problém vytáhnout ty největší pecky, kterých bude v součtu docela dost. Britové tak dokáží vytvořit skvělé best of album i napráskaný setlist, přestože alba mají tak nějak průměrná.

No, průměrná. Jak již bylo řečeno, dobré skladby kapely jsou vážně dobré a nacházejí se snad s výjimkou debutu „Showbiz“ na každém albu v podobném množství. A ty ostatní možná nejsou tak dobré, přinejmenším poslouchatelné však ano. Jenže s novinkou se to mění. Ony „pecky“ zde nalezneme sice také, ovšem v mnohem menším množství. Zbytek je pak bohužel jednoduše špatný.

Než se však dostaneme k samotné náplni alba, podívejme se na jeho koncept. Muse totiž pokračují v interpretaci vážných témat a po druhém zákonu termodynamickém, který si vzali na paškál posledně, se tentokrát věnují otázce zabíjení prostřednictvím dronů a indoktrinovaných vojáků. Přestože je to téma zajímavé, jen těžko se dalo věřit, že Mattew Bellamy opanuje dostatečnou mentální kapacitou na jeho patřičné uchopení. Snad ještě více než v případě minulého alba je zřetelné, že tomu tak není. Přihlouplý příběh o vojáčkovi zlomeném propagandou, který se však zbaví (duševních) řetězů, je nejen ideologicky jednostranný, ale také do podoby textů převedený dost bídným způsobem. Ale tak to často dopadá, když se hudebníci (jakkoli dobří) věnují tématům, na kterých si opravdoví myslitelé dosud vždy vylámali zuby.

Ruku na srdce, texty jsou možná důležité, ale o hudbu jde především. Muse slibovali, že po rozmáchlou orchestrací protkaném „The 2nd Law“ nahrají tentokrát rockové a kytarové album. Stejně jako kecali o rozmáchlé orchestraci minulých počinů, tak kecali i o rockovosti novinky. Muse jsou plus mínus tam, kde byli posledně. Opět zde potkáme míchání velice mírné elektroniky s chytlavými riffy, významnou basou a solidní porcí kláves a oněch orchestrací. Ono je ve výsledku jedno, která složka převažuje, neboť Muse znějí prakticky stejně ve všech svých krajních polohách.

Předně se podívejme na to, co je dobré. Suverénně nejlepším kouskem novinky se mi zdá pátá „Reapers“. Na šestiminutové skladbě bychom těžko nalezli špetku inovativnosti, jenže všechny její rozličné polohy jsou tak dobře pospojované, že na neoriginalitě nezáleží. Naopak mě téměř potěšilo, když se po převážně pozitivně naladěné většině skladby vytáhli Muse v závěru bezchybnou imitaci Rage Against the Machine.

Druhou překvapivě dobrou skladbou je pak popová balada „Aftermath“. Tichá a jemná melodie se Muse jednoznačně povedla a Bellamyho hlas zde našel přesně tu polohu, v které je nejlepší. Právě zde se usadila i zmíněná orchestrace, a byť se to hezky poslouchá, je zde typický problém Muse. Ti totiž dokáží, aby více než dvacetičlenný sbor houslistů, cellistů a dalších hudebníků zněl jako jedny levné klávesy.

Poslouchat se dá i dvojice singlů „Dead Inside“ a „Psycho“. První z nich se však až křečovitě snaží napodobit úspěšnou „Madness“ ve vážnějším duchu a to funguje jen do chvíle, než ve skladbě převládnou kytary. Druhá pak oplývá zbytečným vyřváváním seržanta a vojína, což je zábavné možná tak při prvním poslechu.

Bohužel, vše ostatní se mi zdá jako výplň a stokrát opakovaná klišé z minulých alb kapely. Všemu pak vévodí přežvýkaná „Mercy“, která je tak laciná, jak jen může být. Kapitolou sama pro sebe je pak desetiminutová „The Globalist“, která je slepená ze čtyř nepříliš souvisejících částí. Kovbojský úvod bych možná ještě pochopil, následná hra na city je však (zejména v porovnání s „Aftermath“) naprosto nedůvěryhodná, a když konečně přijde metalová (s velkou nadsázkou) vřava, jen těžko vás probudí z letargie. Rádoby dramatický a orchestrální závěr pak jen dokazuje, že Muse mlátí prázdnou slámu a na „dospělou“ desetiminutovou stopáž nemají ani omylem. Všemu pak nasadí korunu a cappella v podobě závěrečné skladby „Drones“. Pokud už v tuto chvíli máte Ballamyho hlasu plné zuby, „Drones“ vás zaručeně dorazí.

Možná se po takové kritice ptáte, proč vůbec Muse věnuji tolik prostoru. Jsem však přesvědčen, že na poli moderního rocku jde o jednu z talentovanějších kapel, která by při využití svého potenciálu mohla vytvářet opravdu kvalitní alba. Jenže tak nedělá. „Drones“ považuji za nové dno jinak poměrně vyrovnané tvorby. Možná by kapele prospělo oprostit se od onoho ideologického boje, který se k jejich hudbě nehodí. Možná by prospělo také trochu odvahy oprostit se od vlastní minulosti a od toho, co fanoušci očekávají. Bez toho je „Drones“ jen dalším zářezem, dalším dobře prodávaným albem, ze kterého si nakonec zapamatuji jen dvě skladby a přidám si je do svého mentálního best of. A to je vážně slabota.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.