Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 28.9.2010 Label: Megaforce Records Tracklist: 01. Come On 02. Inspiration 03. Slaughterhouse Road 04. I’ll Be Here 05. Burn the Bridge 06. Holes in the Void 07. Harvest the Garden 08. The Harm You Do 09. Your Demise 10. The Feel 11. Darker Days 12. Do I Know You? Hodnocení: nK_! – 7/10 Seda – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Kdesi za horami špíny a řekami toxického odpadu se rozprostírá starobylý les. V tom lese stojí polorozpadlá chaloupka. Nikdo už si ani nepamatuje, kdo ji postavil, tak je stará. Před necelými sedmnácti lety se do ní nastěhovala banda oškliváků porostlých houbami a řekla si – půjdeme dělat hudbu a změníme svět!

Rok se s dalšími třemi sešel a světlo podzimního světa spatřilo další (v pořadí již sedmé) řadové album amerických Mushroomhead. Nebudu se tvářit jako věrný fanoušek a rovnou na sebe prozradím, že jejich předchozí produkci jsem téměř úplně přešel a neznám z ní po paměti ani půl sloky. Nedokázala si prostě udržet moji pozornost déle než deset minut. Stává se, hlavně u americké alt-metalové (nerad používám výraz nu-metal) produkce. O to více jsem byl překvapen, když jsem se jen ze zvědavosti sobě vlastní odvážil pustit si poslední a nejnovější „Houbovou hlavu“. A hle – nestačím věřit vlastním uším. Nečekejte prosím porovnání s předchozími alby, spíše jemné srovnání v rámci žánru.

Bubáci (nebo houbáci?) z Clevelandu v Ohiu si za dobu svojí existence vybudovali slušné renomé na pomyslném metalovém piedestalu slávy. Charakteristickým znakem jejich produkce je enormní počet členů (momentálně celých osm kusů), hromada fanoušků, ještě větší kopec odpůrců a v neposlední řadě donekonečna omílané srovnávání s krajany Slipknot. Faktem je, že obě kapely fungují na bázi „anonymní“ projekce, vyznačující se předně tím, že každý jeden z hudebníků má připraven kostým a masku určitého (obvykle velmi společensky nepřijatelného nebo šíleného) motivu, se kterým objíždí koncertní štace. V případě Mushroomhead je vysvětlení jednoduché – jednotliví členové se chtěli nějakým způsobem odlišit od působení ve svých dalších projektech. Jen poznámka na okraj – až mi po stodevadesátéšesté bude někdo tvrdit, že Mushroomhead kopírují již zmíněné Slipknot, nechť prosím porovná roky založení obou uskupení. Děkuji.

Nyní již k hodnocení samotného alba. Mé první krůčky po dvojitých vokálech, podladěných kytarách a téměř nerozeznatelných klávesách byly vskutku rozporuplné. Po prvním poslechu jsem měl sto chutí otevřít krabici s nápisem „propadliště dějin“ a celého materiálu se obligátně a bez zbytečných svědků zbavit. Dal jsem však desce ještě jednu šanci a myslím si, že jsem byl bohatě odměněn. To, co se zpočátku jevilo jen jako ničím neobvyklá a nudná směsice běžných riffů, se postupně proměnilo ve velmi zajímavou kolekci několika výborných songů. Bylo by slušné říct si na rovinu, že nelze čekat převratnou hudební extázi nebo nedejčert přelomovou desku, která změní na dlouhá léta vnímání kritiků. Ne. Mushroomhead si na nic nehrají a podle toho, co jsem pochytil z jiných článků, si jedou ve svých zajetých kolejích. Hlubokých, ale pro mě momentálně rozhodně ne nudných. Ale ani perfektních.

Houbaři recyklují, kde se dá, ale přesto nějakým záhadným způsobem úplně nenudí a nutí si některé zvláště vypečené kousky pouštět do zemdlení pořád a pořád dokola (blíže se zmiňuji níže). Vlastně se až sám divím, jak může být vpravdě typická směska amerického alternativního metalu návyková. Nic, co bychom jinde neslyšeli, ale přesto je tam něco… něco. Možná letité zkušenosti s tříděním odpadu, možná výborné skladatelské schopnosti, které dokáží jednotlivé zdánlivě ničím zajímavé party spíchnout dohromady takovým způsobem, že se stávají funkčními v rámci celku. Zajímavé a překvapivé.

Kdybych si měl vybrat, za svého favorita rozhodně vyhlásím písničku s pořadovým číslem dvě. „Inspiration“ mi rozhodně inspiraci dodala, a to nejen k psaní tohoto článku. Rychlejší ukřičené pasáže střídají podstatně střídmější části a od začátku do konce se dobře poslouchá. Další výborná věc se skrývá pod číslem 6 a jmenuje se „Holes in the Void“, na kterou si Mushroomhead pozvali dokonce hosta – Joe Altiera (kdybyste mě mučili, nevzpomenu si, o koho jde). Jedná se o pomalejší a na první poslech i rozvláčnou skladbu, která však dokáže uchvátit přesvědčivými vokály a celkově funkční kompozicí. V podobném duchu se nesou i „Do I Know You?“ a „The Feel“, které připomenou pomalejší tvorbu úhlavních nepřátel Slipknot. Bod k dobru, takové písničky mám rád. Oproti těmto mě ale titulní „Come On“, ke které byl natočen klip (a jedná se tak o první singl nové desky), až tolik neoslovila. Krom naprosto standardního refrénu nemá podle mého názoru co nabídnout. Podobných je i několik dalších kousků, jmenovitě „Slaughterhouse Road“, „Darker Days“ nebo „Harvest the Garden“. Poslouchají se dobře, ale celkově nejde o nic zapamatováníhodného. Na koncertech se však může jednat o slušné vypalovačky. Další zajímavé skladby pouze zkratkovitě: „I’ll Be Here“ nebo „Burn the Bridge“ rozhodně neurazí.

Jak jste jistě z celkového ladění recenze poznali, deska se mi líbila. Nejde sice o nic ultra světoborného, ale rozhodně se dobře poslouchá a v žádném případě nenudí. Dávám nadprůměrných sedm a jdu si ještě jednou pustit „Krásné příběhy pro ošklivé děti“. Nevylučuji, že během několika dalších poslechů se výsledné hodnocení vyhoupne ještě o stupínek výše.

Druhý pohled (Seda):

Hezké příběhy pro ošklivé děti? Tak to je album přesně pro mě. Ale teď vážně. Mushroomhead jsem nikdy vlastně pořádně neslyšel, a tak jsem si prožil debut právě s tímto albem. Nakonec na mě vypadla poměrně slušná deska, která na určité chvíle určitě zabaví. Solidní nu-metal, který nemůže urazit. Líbí se mi zejména začátek, ke konci už moje pozornost trošku upadala. Osobně bych ale přitvrdil zpěv, nějaký pěkný řev by se tam určitě vyjímal. Takhle to tedy bude slušná šestka.