Mushroomhead - The Righteous and the Butterfly

Mushroomhead – The Righteous & the Butterfly

Mushroomhead - The Righteous & the Butterfly
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Megaforce Records

Tracklist:
01. Our Apologies
02. How Many Times
03. Devils Be Damned
04. Qwerty
05. Portraits of the Poor
06. Childlike
07. This Cold Reign
08. We Are the Truth
09. Son of 7
10. For Your Pleasure
11. Worlds Collide
12. Graveyard Du Jour
13. Out of My Mind
14. Rumor Has It [Adele cover]
15. We Are the Truth 3.0 [bonus]
16. Dope Ass Watt [Remix]
17. Watt [DG Mix]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je neuvěřitelné, jak neúprosně ten čas na světě letí. Před třemi a půl lety jsem na Sicmaggot psal svůj první článek a vůbec jsem netušil, jak dlouhý je poločas rozpadu běžného redaktora. Můj se naštěstí ke konci nechýlí, takže můžu ohodnotit pokračovatele desky, která byla mojí pisatelsky první. Ano, “Beautiful Stories for Ugly Children” nastartovalo v roce 2010 mou redaktorskou kariéru a tehdy jsem hodnotil poměrně vysokou osmičkou, kterou bych s odstupem času spíše o jedničku snížil. Jak tedy dopadla novinka “The Righteous & the Butterfly” émerických Mushroomhead? Musím říci, že za mě dobrý.

Mushroomhead jsou často připodobňovaní svým iowským sousedům Slipknot. Stylem vystoupení, počtem muzikantů (kterých je tedy také jako psů), muzikou a v neposlední řadě i maskováním jednotlivých členů. Jedni říkají, že Mushroomhead kopírovali kdysi od Slipknot, jiní tvrdí opak. Upřímně – je mi fuk, kdo od koho opisoval, důležité je, že za roky fungování si obě kapely vybudovaly svou vlastní hudební image. Mushroomhead asi nikdy nebudou tak masově oblíbení jako právě Slipknot, ale to je možná dobře. Jejich hudba není úplně snadno stravitelná a pro každého instantně přístupná, ale jakmile se jí necháte vtáhnout, už na ni nedáte dopustit. Je prostě jiná, což “The Righteous & the Butterfly” hned při prvních minutách poslechu potvrzuje.

Největší změnou od minule je návrat ztraceného syna v podobě zpěváka J Manna, který kapelu opustil v roce 2004. Starší desky Mushroomhead nemám úplně najeté a přiznám na rovinu, že jsem nejdříve přebývajícímu hlasu nevěnoval ani moc pozornosti. Nakonec mohu konstatovat, že jde o příjemné osvěžení, které staří fanoušci jistě uvítají a ti noví mohou být minimálně potěšeni, že z vokálního hlediska je muzika Mushroomhead o něco variabilnější. Povězte, která kapela má dneska tři (!) zpěvmany? Od minule přibylo i více pomalejších pasáží, které jsou zpívané čistými vokály. Obecně se “The Righteous & the Butterfly” nese celé spíše ve středním tempu s tendencí zpomalovat a vyloženě rychlých vypalovaček mnoho není. Nemyslím si, že by to bylo úplně na škodu. “The Righteous & the Butterfly” je velice konzistentní album, na kterém si každý přijde na to své.

Vlastně jsem celkem rád, že Mushroomhead místy ubrali na rychlosti a zařadili ze čtyřky na dva-a-půlku. Za jednu z nejlepších skladeb totiž považuji “Portraits of the Poor” s pomaloučkým klávesovým rozjezdem a příjemně zkresleným riffem během refrénu, kdy se vokalistké střídají. Další velmi pomalou věcí je “Childlike”, ve které hostuje na pozici zpěvačky Just Mic10.000 Cadillacs (o kterých jsem jaktěživ neslyšel). Díky jejímu vokálu se tohoto songu nemohu nabažit, rozhodně doporučuji.

Výčet toho nejzajímavějšího bychom měli, vraťme se teď ale na začátek a projeďme si zbytek pěkně popořádku. Úvodní “Our Apologies” jde trochu proti mémo výroku výše tím, že se jedná o slušnou jízdu, a to, že jí Mushroomhead album otevírají, má jistě svůj důvod. Velmi se mi líbí práce DJe během refrénů. Nenásilně zakomponované samply tam, kde se opravdu hodí, nejsou rozhodně na škodu. Následuje “How Many Times” s podstatně pomalejším úvodem a famózní stavbou vrcholící v perfektním refrénu. Z produkčního hlediska naprostá bomba a moje srdce plesá, když slyší takhle napsaný song. “Devils Be Damned” je v podstatě “Houbohlaví” klasika – hlasitostí vynikají bicí nad kytarami a zpěv ze středního tempa co chvíli rychle přechází do rychlého a zase zpět. V případě “Qwerty” jde o hodně kontroverzní a pomalou věc, která napůl připomíná řeč cirkusového principála a napůl ne-rapovou gangsta píseň. Má ale své kouzlo a nedá se jí upřít originalita. O “Portraits of the Poor” a “Childlike” jsem se již zmínil, takže hurá do druhé poloviny.

Tu rozlouskne “This Cold Reign”, která mě snad jediná nijak více neuchvátila. To se ale rozhodně nedá říci o “We Are the Truth”, kde zpočátku vévodí vokál zpěvačky Jackie Laponza (Unsaid Fate) na pozadí s výborným riffem, postupně se přidávají i ostatní nástroje a další zpěváci. Paráda, živě musí být něco takového luxusní. “Son of 7” bych nominoval ve speciální kategorii “nejlepší melodie”. “For Your Pleasure” zase jako píseň s nejlepším úvodem a prvotřídním vokálem. “Worlds Collide” a “Graveyard Du Jour” neurazí a zejména druhá jmenovaná se mi líbí v částech, kdy klávesy vyťukávají smutnou melodii, sem tam zazní tvrdý riff a do toho všeho se smějí děti. Závěr brnkne zase na trochu svižnější strunu, a kdybyste z “The Righteous & the Butterfly” zaslechli jen úvod a právě zmiňovanou “Out of My Mind”, nevěřili byste, že Mushroomhead teď obecně hrají spíše pomaleji. Kotel bonusů za podstatné nepovažuji, tak se o nic nebudu ani moc rozepisovat. Zajímavá je určitě konverze “Rumor Has It” v původním podání od zpěvačky Adele, ale to je tak všechno.

Z “The Righteous & the Butterfly” jsem nadšen. Opravdu. Líbí se mi jeho kompozice, produkce a z obsaženého materiálu se nedá nic pokládat za vyloženě špatný, nudný nebo nepovedený kousek. Ve skutečnosti má každá píseň svou jedinečnou identitu a kouzlo, což se u kapely, která tvoří přes dvacet let nevidí příliš často. Osm a střízlivý kousíček, jen tak pro jistotu.


Další názory:

Zpočátku mě novinka Mushroomhead příliš nebavila… a i když by bylo možná efektní teď říct, že po čase mě “The Righteous & the Butterfly” fakt chytlo, zas tak žhavé to nebude, ačkoliv musím uznat, že po větším počtu poslechů se dojem z desky rozhodně vylepšil. Nevidím v tom žádný velký zázrak, spíš takový alternativně metalový standard, ale poslouchá se to úplně v pohodě a až na výjimky to přinejmenším neobtěžuje. Těmi výjimkami, které mě nebaví a které podle mě patří k tomu nejslabšímu, co se na “The Righteous & the Butterfly” nachází, jsou hlavně ty pomalé věci, nejspíš pokusy o cosi na způsob atmosféry jako v “Portraits of the People” nebo “Childlike”. Největší příšerností je ovšem cover “Rumor Has It” od Adele… z výtečné popové písničky totiž Mushroomhead vytvořili odpudivou americky rockovou vyřvávačku, což si jako fakt mohli odpustit. Naopak mezi vrcholy nahrávky řadím povedenou klipovku “Qwerty”, skvělým ženským vokálem opepřenou “We Are the Truth” nebo rychlejší kusy jako “Our Apologies” či “Devils Be Damned”.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.