Země: Kanada Žánr: neofolk / chamber music Datum vydání: 17.6.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Part 1 – Earthrise 02. Part 2 – Windswept 03. Part 3 – Arcanum 04. Part 4 – Above the Clouds 05. Part 5 – Serenade the Constellations Odkazy: web / facebook / bandcamp

První pohled (Skvrn):

Neofolk letos nenaděluje. Ať koukám, jak koukám, v prachem poseté místnosti leží jen debutová nahrávka „Flykt“ od Forndom. Ovšem ani ta vymetené doupě nepřijala za své a čekajíc na nějakou společnost, teprve se u mě zabydluje. Je tedy nejlepší čas sáhnout vedle, do sousedních dvířek pokrývající neofolkovou scénu roku 2014. Jen malá škvírka poodhaluje zcela jiný příběh. V místnosti vládne čilý ruch a zdravé zápolení o žánrový trůn. Okamžitě se mi vybavují již proběhlá setkání. S „Freiheit“ od Dornenreich, „Palingenesis“ od Nebelung či „The Turn of the Tides“ od Empyrium, kteří si to sice namířili trochu jinam, nicméně tak nějak ze zvyku mají v neofolkové spižírně místo jisté. Přehlížet bychom neměli ani Rome. Tedy vysvětlujte to mně, tomu, jenž tuhle lucemburskou veličinu dlouhodobě zanedbává. A nápravu nesjednám ani dnes, lituji. Řada totiž přišla na kanadské Musk Ox, jejichž loňské „Woodfall“ v mnoha ohledech výše zmiňované desky hravě předčilo. Návrat o rok zpět tak rozhodně nebude skutkem z kategorie zbytečných.

Musk Ox za sebou mají velmi zajímavou minulost, která započala v kanadské Ottawě před deseti lety. Tehdy si jakýsi Nathanaël Larochette usmyslel, že i přes své metalové fandovství začne skládat neofolkovou hudbu ve stylu Empyrium, Tenhi či „Kveldssanger“ od Ulver. To jsou ostatně veřejná fakta dostupná na webu Kanaďanů. Vřele doporučuji, tak by se to mělo dělat. Ale zpět k hudbě, stále jsme jen na počátku cesty. Na ní byl Larochette ještě nějakou dobu osamocen a jako jediný člen je podepsán pod eponymní prvotinou Musk Ox z roku 2007. Od té chvíle nabírají události kolem uskupení na obrátkách. Rok nato je z jednočlenného projektu živě hrající tříčlenná kapela. A ač tato sestava na dlouhou dobu nevydrží a momentální tříčlenná soupiska zahrnuje krom Larochettovy osoby úplně jiné hudebníky, od roku 2011 je situace stabilní. Za zmínku stojí i Larochettova hostování na nahrávkách Woods of Ypres a Agalloch, kde obstaral několik partů akustických kytar. I to je jeden z důvodů, proč „Woodfall“ prostě nemůže být špatné.

Dobrý neofolk u mě vždy zabodoval okamžitým navozením atmosféry, jistého tajemna. Nicméně je to právě technická složka, která mě v případě ryze instrumentálního „Woodfall“ upoutala jako první. Vzhledem k žánrovému zařazení netradiční, avšak nikoli neakceptovatelné. Musk Ox totiž dávají rázně najevo, že excelentní hráčství nedává atmosféře automatické sbohem. Autoři dostali tyto dva aspekty do pozoruhodné rovnováhy a po menší poslechové dotaci se instrumentální preciznost stává pouhým prostředkem pro atmosféru, kterou kapela úspěšně navozuje. I samotné nástrojové obsazení není pro neofolk z řady typických, spíš se blíží klasické komorní hudbě. V akci jsou pouze strunné nástroje – základem budiž Larochettova kytara, na níž je navázán violoncellový spodek a housle, dominující především v gradujících pasážích. Hraje se bez kláves a snad i elektřiny vůbec. Vše je zde vedeno v úzkém dialogu člověk–příroda, případně v jejich absolutním splynutí. Musk Ox jsou tak ve své podstatě neofolkovější než většina neofolkových elit.

Kouzlo „Woodfall“ však ani zdaleka nespočívá jen v užitých fyzických prostředcích a umění hrát. Musk Ox umí hlavně výborně skládat. Posun k samotnému ději desky tak nebude vůbec od věci. Na více než hodinové desce se nachází pět skladeb a i slabý počtář zjistí, že „Woodfall“ zřejmě nebude o krátkých tříminutových nášupech. Ono to ale s nějakým striktním dělením není tak žhavé. Vzhledem k propracovanosti kompozic a jejich neskutečného proplétání lze mluvit spíš o jediné ploše, která se sice dočkává několika obměn, ale jinak plyne velmi dynamicky bez jakéhokoliv zastavení. Dynamičnost je vůbec slovo, které desku výstižně charakterizuje.

„Woodfall“ je plynulé a čisté jako horská říčka. Říčka, nikoli potok, potoční dravost lze zaslechnout jen v náznacích. Do proudu postavený kámen – hudební zvrat – plynulý tok zásadně nenaruší, jen ho elegantně zvlní a on si putuje svou cestou dál. Jednotlivé gradace tak slouží jen jako odrazová plocha k dalším souzvukům. Přes překážku prochází proud neustále dál a když už se začne člověk na vrcholu kochat rozhledem do krajiny, zjišťuje, že ho síla vody odnesla zas o kousek dál.

Věřím, že leckomu nebude progresivní přístup ke kompozici po chuti a i já přiznávám, že první poslechy jsem v albu solidně plaval. Kdo k neofolku zatvrzele přistupuje jako k oddychové muzice, zklamání neujde. „Woodfall“ je nejen komplikované, ale rovněž nezvykle intenzivní a Larochette se tu plně doznává k vazbám na metalovou scénu. S ní ale mimo energicky gradovaných pasáží nemá mnoho společného. „Woodfall“ totiž není průvodce temnými lesy, ani sopečnou explozí. Je nevinným vyznáním lásky přírodě a neúnavným dodavatelem pozitivní energie. Zprvu vás může zarazit přílišná komplikovanost, avšak dáte-li „Woodfall“ skutečně volnou ruku, dokáže čarovat jako máloco.

Druhý pohled (H.):

Když jsem si „Woodfall“ pustil poprvé, připadalo mi to jako poměrně nenápadná záležitost… sice to bylo příjemné, ale jen taková jemná náladová poslechovka. Velmi brzy se však ukázalo, že takhle jednoduchá druhá deska Musk Ox nebude. Ve „Woodfall“ je toho totiž ukryto mnohonásobně víc, byť právě náladovost a schopnost tvořit atmosféru stále zůstává jednou z hlavních předností nahrávky.

Zpočátku je „Woodfall“ zdánlivě jednotvárné, ale po zevrubnějším poslechu už si nejsem jistý, jestli bych si to album dovolil takhle označit. Nahrávka je sice po celou dobu vystavěna na pouhých třech nástrojích a vlastní hudební náplň se mění jen pozvolna, ale přesto je rozmluva akustické kytary, houslí a cella velmi působivá, dokáže vyprávět a v neposlední řadě promlouvat směrem k posluchači. Navíc Musk Ox tento svůj atmosférický monolog vedou natolik poutavě, že mi trvalo hned několik poslechů, než jsem si uvědomil, že se na „Woodfall“ vlastně nenachází žádný vokál. Samotná muzika je však natolik skvělá, že nějaký zpěv vůbec nepostrádám, a vlastně si naopak myslím, že slova by křehkou auru „Woodfall“ spíše nabourala.

O tom, že deska není zas tak jednotvárná, svědčí i fakt, že se v jejím průběhu objevuje množství úžasných momentů, které si člověk zapamatuje i navzdory faktu, že „Woodfall“ nemůže mít dále k nějaké „hitovosti“. Obzvláště některé melodie houslí jsou skutečně nádherné. Ostatně, jsou to právě ob smyčcové nástroje, díky nimž je „Woodfall“ tak skvělým albem, protože akustická kytara v mých uších až na několik výjimečných chvilek hraje spíš roli pouhého doprovodu. Ale to je nakonec jen detail, neboť stěžejní je to, že počin funguje takřka bez výhrad tak, jak je. Rozhodně velké doporučení k poslechu…