Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 7.11.2011 Label: Peaceville Records Tracklist: 01. The Barghest O’ Whitby Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Proč se k tomu nepřiznat hned v první větě – My Dying Bride jsou jednou z mých oblíbených kapel. Má paměť je sice jedna z těch děravějších, ale i tak si nevybavuji žádnou řadovou nahrávku, která by mne od těchto doomových matadorů zklamala nebo nebavila – ano, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem, že mají na kontě i o něco málo slabší nahrávky, přesto si vždy dokázali s přehledem udržet svou specifickou tvář a nastavenou laťku velice vysokého standardu prozatím nepodlezli. Dokonce i to tolik proklínané experimentální “34.788%… Complete” se mi opravdu upřímně líbí (ačkoliv uznávám, že s časem jej spousta lidí zpětně když ne přímo docenila, tak alespoň vzala na milost). Tohle vše bohužel platilo až do letošního roku, kdy My Dying Bride ku příležitosti svého 20. výročí (jen to díky průtahům o rok přestřelili) vydali další počin, jenž byl už dlouho dopředu avizován jako experimentální, byť diametrálně odlišným způsobem než výše zmiňovaný kousek. “Evinta” byla – a i s odstupem času vlastně stále pořád je – z mého pohledu poněkud rozporuplnou nahrávkou, popravdě řečeno, první z dílny My Dying Bride, která mne opravdu nebaví. O nějaký ten cca půlrok záhy je tu však další nová věc, tentokráte EP s názvem “The Barghest O’ Whitby”… pojďme se zeptat, jestli minialbum dokáže kapele opět vrátit reputaci a jestli třeba nejsou na místě obavy o dalším vývoji těchto britských žánrových klasiků…?

Vylijme do odpadní roury špinavého vína a nalijme si čistého – tato otázka byla zcela zbytečná a mimo mísu. Jak jsem již zmínil, “Evinta” byla už předem prezentována jako experiment mimo rámec běžné tvorby My Dying Bride s tím, že další nahrávky opět pojedou v zajetých kolejích, jak to mají všichni příznivci rádi. Stalo se. Jakékoliv obavy byly liché – proč asi, když ve světle oné proklamované netradičnosti “Evinta” vlastně ani reputace My Dying Bride pošramocena být nemohla. Mnohem plačtivější otázkou – zejména pro nás a v tuto chvíli, když právě máme na programu recenzi – je, jak to s “The Barghest O’ Whitby” tedy vypadá, neboť dle předběžných informací se měli posluchači opravdu na co těšit… suverénně nejdelší kompozice skupiny, zajímavý koncept o velkém černém hafanovi s velkými drápy a zuby z britských mokřadů (čti pes ze sorty čub baskervillských)… to přece zní zajímavě, no ne?

A zajímavé to také věru je – k potěše ucha posluchačova i hudebně. I přes trochu více nakynutou délku to jsou staří dobří “Brajdi”, jak se sluší a patří, jen trochu roztažení do větší plochy v rámci jedné skladby. Opakovat tedy, že se jedná o doom metalový umíráček se silnou atmosférou, by asi bylo nošením dříví do lesa – klidně i do takového lesa, kde se prohání nějaký ten legendární Barghest. Nespornou výhodou “The Barghest O’ Whitby” je ovšem fakt, že i přes právě řečené se nejedná o monotónní a nudný poslech – to bych rád zdůraznil, aby někdo ze čtenářů nedopatřením nezaměňoval pojmy. Celá kompozice postupně plyne, roste a proměňuje se přesně dle potřeb napsaného příběhu, má své poklidnější pasáže, i ty vyloženě dramatické, které však přece jenom trochu převládají, neboť právě tohle vždy bylo a asi také i vždy bude doménou My Dying Bride. Avšak co se týče nějakého hlubšího rozboru “The Barghest O’ Whitby”, to bych si dovolil protentokrát trochu vynechat – milý čtenář mi snad odpustí, vzhledem k faktu, že půlhodinový kousek se přece jenom rozebírá docela s obtížemi. Aby však ani tato část recenze nebyla ochuzena úplně, vypíchnul bych například skvělou pasáž začínající krátce před 14. minutou, to je vskutku lahůdka. Mohl bych zmínit i další – a to mi věřte, že jich je víc, které by si to zasloužily -, ale je to myslím zbytečné, radši vás trochu (z mé strany) pohodlně odkážu na samotný poslech na vlastní kůži a vlastní uši.

Na závěr už bych rád pronesl pouze stručné konstatování, že “The Barghest O’ Whitby” je počinem velice povedeným – další přírůstek do početné rodiny nosičů My Dying Bride, jenž mezi svými staršími bratříčky nebude za otloukánka. Řečeno polopatě – jste-li doom-pozitivní, nelze EP nedoporučit.