Země: Itálie Žánr: noise / dark ambient Datum vydání: prosinec 2013 Label: Eibon Records Tracklist: 01. Naxal in the Air Tonight 02. A Welcome Intrusion 03. Cosmounaut Cunnilingus 04. May You Rot in Hell 05. Shanghai Cocaine Nights 06. The Fear of Infection as an Infection of Fear 07. Tied Down 08. The Permanent Delirium of the Reactionary Mind 09. Degradation 10. The Despot Dies Smiling Hodnocení: Atreides – 7,5/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web K recenzi poskytl: Aural Music / Eibon Records

Dlouho jsme tu neměli žádné dark ambientní či noisové dílko a myslím si, že je nejvyšší čas to napravit. Naxal Protocol je projekt původem ze slunné Itálie, pokrevně i hudebně navazující na cirka deset let mrtvou power-noisařinu Cazzodio. O té jsem v rámci zjišťování informací o kapele slyšel prvně, nicméně pokud bude tvorba pod hlavičkou bývalého uskupení kvalitativně srovnatelná (anebo lepší) s aktuální deskou “The Guilty Should Get What They Deserve!” vydanou pod Eibon Records, jistě se po ní v nejbližší době podívám.

Naxal Protocol nechodí kolem horké kaše a již od začátku novinky dává najevo, že označení power noise není pro srandu králíkům. Nebo se o to přinejmenším snaží. Špinavý zvuk a věčně brnící uši jsou jen dvě z docela dlouhého výčtu charakteristik alba. Nekončící příval ruchů, šumu, vazbení a doslova chorobné rytmiky se vám po hodinu, čtyři minuty a jedenáct vteřin budou pokoušet udělat ze života peklo. Vedle přímočarého teroru hlukové divočiny sice dojde i na klidnější, temně ambientní planiny, kontrasty mezi těmito dvěma polohami jsou však ve většině případů ostré, jasné a především hrubé. Nedivte se tedy, pokud budete mít při cestě z pláně do pralesa pocit, jako by vám řezali uši pilkou na železo, v opačném případě dlouhé rezonování šumu ocelových hájů uvnitř hlavy.

I přes značnou agresivitu je nahrávka podle mého soudu pro posluchače poměrně přístupná. Ano, spojovat přístupnost a noise je pro většinu posluchačstva podobné, jako spojování masochismu a příjemných pocitů, ale za tímto názorem si stojím. Pokud je zavilý metalista zvyklý na death metalové výplachy nebo blackové cirkulárky, poslech “The Guilty Should Get What They Deserve!” by mu v tomto ohledu neměl dělat příliš velký problém, tím spíš, že k industrial/ambient blacku to je jen pouhý krok od tvrdé elektroniky. Navíc se Naxal Protocol nesnaží o kdovíjaký hudební experiment, na hlukařinu se projekt drží relativně konvenčních vyjadřovacích prostředků, takže pokud jste s nějakým tím bordelem v uších (a ne, není řeč o ušním mazu) již měli co do činění, máloco vás může na albu vyložené překvapit. Randál a zvonění ušních bubínků na poplach je tu prostě až na prvním místě a celková podoba desky je mu uzpůsobena. Přirovnal bych to ke zběsilému ataku teroristické úderky na nic netušící civilní obyvatelstvo, které je po krátkém varování, které pochopitelně nikdo nebere vážně, náhle zasypáváno přívalem kulek, granátů a tralaláčků ověšených trhavinami. Nic co by nebylo známo z extrémních metalových žánrů. Ostatně názvem to nemá projekt k terorismu tak daleko – původ hledejte v indické vesnici Naxalbari, podle níž bylo pojmenováno silně radikální levicové hnutí označované coby Naxal či Naxalite. Potom už snad nikoho nepřekvapí ani agresivně působící obal, ani fakt, že vám Naxal Protocol nadělá ve sluchovodech bengál, jak zákon káže.

Alespoň první půle desky takovým dojmem působí. Ta druhá vám ke konci již může přijít poněkud unavená – problémem však není kvalita, nýbrž délka. Nastavenou laťku drží album po celou dobu, o tom nemůže být řeč, větší problém může být s tím, že ne každý snese bezmála pětašedesát minut výplachu v kuse. Občas se najdou výjimky, nicméně do těch Naxal Protocol nepatří a abych si dokázal desku užít od začátku do konce, vyžaduje poslech poměrně specifickou náladu vůči světu či lidem kolem vás. Když už však taková chvíle nastane, “The Guilty Should Get What They Deserve!” je docela trefou do černého a dokáže spolehlivě ulevit, ať už jste nasraní na cokoliv nebo kohokoliv. Bezpečně vám vyrube mozek z hlavy a mysl odešle kamsi do post-apokalyptických dimenzí, kde lidstvo takřka neexistuje a světem zmítají pozůstatky jaderné (či ještě smrtonosnější) války. Z takového úhlu pohledu je škoda pouze toho, že deska není o těch pár minut kratší, aby mohla nabídnout ještě intenzivnější a komplexnější prožitek namísto rozpačitého poslechu, který utnete po sedmé, osmé skladbě z deseti, že to pro dnešek stačilo.

Další názory:

Pokud nejste člověk, který automaticky považuje za neposlouchatelnou píčovinu každý hlukový počin, ale řadíte se mezi lidi, kteří dokážou noise strávit a pochopit, pak už jen z podstaty toho žánru a také kvůli jeho povaze dost dobře nemůžete říct, jestli je nějaké noisové album dobré nebo špatné… spíš je to zaujalo/nezaujalo… a dost často je to také záležitost spíš subjektivního rozpoložení a nálady než samotné hudby. V případě “The Guilty Should Get What They Deserve!” jsem trochu na hraně, a jestli mám některé z oněch dvou možností blíž, tak by to na rozdíl od kolegy nade mnou bylo spíš k “nezaujalo”. Ne, že by deska pod hlavičkou Naxal Protocol nebyla extrémním zvukovým útokem, který vaše sluchové ústrojí bez milosti semele – v tomto ohledu nahrávka “The Guilty Should Get What They Deserve!” do puntíku splňuje očekávání a svého posluchače bude týrat, aniž by mu dala jakoukoliv šanci se bránit. I přesto jsem se do téhle hlukové katarze, která mi z obecného hlediska dost chutná, tentokrát nedokázal úplně ponořit. Na druhou stranu, některé kusy se dost povedly, což je případ především trojice “May You Rot in Hell”, “Shanghai Cocaine Nights” a “Tied Down”, ale jako celek mě to zas až tak brutálně nezničilo, byť předpoklady tam k tomu bezesporu jsou, jelikož “The Guilty Should Get What They Deserve!” je album stejně extrémní jako jeho obálka.
H.