Země: Německo Žánr: melodic death metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. The Deafening 02. Ours Is the Storm 03. Decolonize the Mind 04. Through Treacherous Flames 05. Ascend to Chaos 06. Walk with Fire 07. My Night Is Starless 08. Black Tomb 09. Between Us and Annihilation 10. Slaying the Wolf Within 11. Back to the Soul 12. Guardian of Ashes Hodnocení: Stick – 4,5/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook

První pohled (Stick):

Melodický death metal nikdy nepatřil k mým hlavnímu bodům zájmu. Faktem je, že mám slabost pro určité severské spolky (Dark Tranquillity, staré In Flames, Insomnium), ale i tam jsem časem přestal nacházet uspokojení. Po německých kapelách tohoto druhu jsem nikdy nesahal, tato země je co se týče většiny metalových žánrů lehce přefabrikovaná a na kvalitní kapelu připadají tři špatné. Když jsem se tedy pouštěl do rozboru nového alba německé kapely Neaera pojmenovaného “Ours Is the Storm”, byl jsem zvědavý, jestli mě vůbce nějaká bouře smete. Je to totiž jejich šestá deska v rozmezí osmi let. V začátcích měli docela slušnou kadenci co rok, to album. Někdy v době třetí desky došlo k žánrovému zlomu a od té doby jsou Neaera někde na hranici průměru a výborné kapely. Jak je tomu tedy v případě novinkového zářezu?

Album “Ours Is the Storm” produkoval Alexander Dietz ze spřízněných Heaven Shall Burn, mix měl na starosti známý Tue Madsen, který se dostal hodně do povědomí lidí svými produkcemi moderních deathových kapel z Dánska. Zvuk je vlastně dle očekávání moderní a vyšperkovaný, ale na mě nějaký umělý. Přes snahu o nasraný projev jako by se někde ztratily ty pověstné koule. Snaha o razantní nástup je tedy zmařena, přestože hráčsky se jedná o celkem brutální výjezd. Bohužel zpěvák Benjamin Hilleke má ten nejtuctovější growl, jaký bychom si mohli přát, takže další mínusový faktor. Jeho ječák mi na prvních albech přišel o dost zajímavější než growling, potažmo výraz, jaký má teď. Kapela už taky nehraje mix melodického deathu a metalcoru, spíš tlačí na tu deathovou strunu. Někdo možná řekne, že dnes mají spíše svoji tvář než na prvních albech, ale mně to prostě tehdy přišlo nápaditější.

Tady se totiž přes všechnu snahu nic neděje. Riffy si nějak neříkají o to, abych si je zapamatoval, stejně tak kytarové melodie. Samozřejmě jsou zde výjimky, ale třeba taková “Ascend to Chaos” mohla být mnohem lépe zaranžovaná, tak jak je, totiž zapadá mezi zbytek vaty a uřvaného nic. Opravdu podupávat nohou jsem si začal až u předposlední “Back to the Soul”, která je slušně šlapajícím kouskem, a opravdu mě zajímá, co bude následovat. I když jsem říkal, že toho metalcoru už ubylo, přesto se Neaera corovým postupům nevyhýbají. Breakdowny v refrénu titulní skladby nebo riffostrojařina v poslední “Guardian of Ashes” docela jasně mluví corovou řečí. U posledně jmenované jde nejspíš o pokračování předchozí skladby, jinak si nedokážu vysvětlit naprosto stejnou kytarovou riffáž. Ale je dost možné, že jsou si skladby jen dosti podobné, jak tomu je po celý čas desky. Naprosto schází nějaký bod, který by mě vytrhl z letargie a absolutní nudy. Vzhledem k tomu, že skladby mají v průměru něco kolem tří a půl minut, čekal bych nějakou palbu, která mě zvedne ze židle. Naopak, já si už po minutě a půl pokládám otázku, kdy se vůbec něco začne dít.

Nejsem a nikdy jsem nebyl vyložený odpůrce žánru. Když má kapela co nabídnout, tak po tom se zájmem sáhnu. Ale Neaera v současné podobě nemá ani pořádně ujasněný koncept své tvorby. Chtějí být zatraceně drsní, ale přitom melodičtí a přitom moderní. Zdánlivě se jim to daří, ale nezabránili roztříštěnosti materiálu, kdy slušné pasáže nemají ani šanci vyniknout, protože jsou zazděny jinou tuctovější pasáží. Refrénům chybí výraznost, ani po několika posleších si vyloženě žádnou melodii nedovedu vybavit. Není to vyložená sračka, poslouchat se to dá, je to kvalitně zahrané, ale když tuhle desku minete, taky se vůbec nic nestane. Dnes už nestačí na svoje nástroje drhnout jako mistr.

Druhý pohled (H.):

Je pravda, že to není žádný velký zázrak, přesto bych to neviděl zas až tak černě jako kolega, určitě to dle mého názoru nepatří úplně do podprůměru. Neaera sice ani náhodou nepřichází s čímkoliv, co by se alespoň náznakem dalo považovat za invenční přístup, ale musí se kapele nechat, že “Ours Is the Storm” docela příjemně ubíhá, a pokud člověk potřebuje nějakou muziku, při níž si může v klidu klepat nohou do rytmu při práci, proč ne. Jak se do toho ale opravdu zaposloucháte, tak to vážně nic objevného není, celé album nevybočuje z jedné jediné polohy, kterou jste již navíc zcela jistě slyšeli minimálně stokrát. Zvuk je naleštěný jak psí kulky, samá chemie… pánové sice hrát opravdu umí, ale to jednoduše nestačí, jelikož o tom hudba z mého osobního pohledu není.

Ačkoliv bych měl být papírově člověk, který takovou záležitost odstřelí do propadliště dějin, tak ve výsledku to neposlouchatelná věc rozhodně není. Asi v tom hraje roli i fakt, že jsem to nejspíš zdaleka neslyšel tolikrát jako kolega, tudíž mi to možná ještě nezačalo tak lézt krkem, ale pár poslechů jsem tomu věnoval v pohodě a neubylo mě. Desce, potažmo i samotné skupině tak na kreditu ubírá především fakt, že je to jednoduše ukrutně zaměnitelné, kapel, jež hrajou podobně, jsou stále obrovské spousty a Neaera – i přes desetileté působení a nyní již šest řadovek – jsou stále jen jedněmi z mnoha. Komu ovšem podobné modernější řezanice chutnají, ten jistě zklamán nebude a hodnotil by výše než já.