Near Death Condition - Evolving Towards Extinction

Near Death Condition – Evolving Towards Extinction

Near Death Condition - Evolving Towards Extinction
Země: Švýcarsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.3.2014
Label: Unique Leader Records

Tracklist:
01. Words of Wisdom
02. Between the Dying and the Dead
03. Intelligent Design
04. Pandemic of Ignorance
05. Praise the Lord of Negation
06. The Anatomy of Disgust
07. Anagamin
08. Evolving Towards Extinction
09. Vertigo
10. Communing with Emptiness
11. Nostalgia for Chaos

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Nejenom ze Celtic Frost, Coroner a Darkspace živo je Švýcarsko jako metalová země. Kapel známějších i méně znamějších všech možných žánrů má relativně na rozdávání. Avšak ta death metalová scéna tam asi zas tak prorostlá nebude, protože kromě aktuálně recenzovaných Near Death Condition si nějak nemůžu žádný čistě death metalový akt z tohoto koutu Evropy vybavit. Ale to je spíš vlastní blbost, než že by tam ty kapely nebyly. Trojice (studiově, naživo mají navíc baskytaristu) letos servíruje svou třetí fošnu s názvem “Evolving Towards Extinction” a rovnou zkraje můžu říci, že si rozhodně ostudu neutrhli.

Deska opět vychází u labelu Unique Leader, jenž má pod svými perutěmi nejednu kvalitní death metalovou smečku ať už z Evropy či ze zámoří. Deska je dotažená do všech detailů, počínaje úchvatným obalem z dílny polského již zesnulého výtvarníka Zdzisława Beksińskiho. Jeho obrazy zdobí nejednu metalovou desku. Nahrávání se odbylo v polském studiu Hertz, které již nejednou a v podstatě celkem pravidelně hostí špičky death metalového žánru z celé Evropy. Stačí jen nahlédnout na oficiálky a omrknout seznam klientely. Za všechny snad stačí zmínit “The Satanist” neznabohů Behemoth.

Co nás tedy čeká a nemine na necelé hodince při jedenácti skladbách? Milovníci slamu a moderních brutálních odnoží zde asi tak trochu utřou, jelikož zde jsou hlavními jmenovateli základy US death metalu v čele s technikou Suffocation, hnilobou Obituary a vzteklostí Deicide. Skladby jsou skutečně zkomponovány, pokud se to tak dá říct, s rozvahou. Každý riff, každá vyhrávka, každý sólový výjezd zde musí mít své jasné místo, nic nesmí být navíc, nic se nesmí překombinovat. Vše je technicky na vysoké úrovni, byť se zbytečně neexhibuje. Co hned v prvním okamžiku udeří na uši, je precizní bubenická hra bubeníka Guida Wysse. Ten určuje zásadně tempo a směr. Jeho styl hraní jde od technických fines přes neurvalé tlučmistrovství až po ultrarychlé blast beaty. Rychlostí se tu však zas příliš neplýtvá, je potřeba dát vyniknout jednotlivým motivům. A vnímavý posluchač si všimne, že i když se kolikrát rozjede na bicích sypec jak kráva, rifffy stále nikam nespěchají. Vytváří to pěkný kontrast a nijak to nepřekáží.

Stejně jak bubenickou práci je třeba ocenit i kytarové/kompoziční umění. Riffy jsou úderné, chytlavé, ale přitom nemáte dojem, že by je zvládl kdejaký začínající školák. Vyhrávky velice často pracují s harmoniemi, zkrátka, aby každý nástroj hrál trochu něco jiného. Kapela se nebojí ani melodií, ale samozřejmě v intencích žánru, nečekejte žádné veselé tancovačky. Jak už jsem zmiňoval promyšlenost celého alba, totéž platí o sólech, ta si, stejně jako zbytek desky, drží vysokou technickou úroveň, ale přitom mají hlavu a patu a nehustí do vás jednu bezpředmětnou bublaninu za druhou. Pokud si na YouTube najdete ukázku z desky s názvem “Between the Dying and the Dead”, uděláte si jasný obrázek o záměrech Near Death Condition. Za totální prdel nakopávající vrchol pak považuju předposlední “Communing with Emptiness”, jednoznačně největší náser na desce. A hned za ní totální zkáza a deprese v podobě “Nostalgia for Chaos”. Lepší zakončení snad album dostat ani nemohlo.

Skrz hradby riffů se však našel čas i na aranžérské vychytávky a drobné samplíky a na závěr alba se dokonce dočkáme apokalyptického klavíru, naznačující, že je všemu skutečně konec. Album má od začátku vysoký standard a do konce jednoduše neklesne. K výborným hráčským výkonům, kompozicím a zvuku lze také ještě jako plus připočítat atmosféru, kterou postrádá dnes naprostá většina death metalových fošen. Tady tahle fošna jednoduše vtáhne do svého zkaženého světa a už vás zpátky nevydá. Je pravdou, že jsem nezmínil vokály, jenže to je jednoduše proto, že nijak zvlášť nevybočují z mustru žánru, klasický growling, občas přecházející do vyšších poloh. Samozřejmě kvalitní, ale nijak oslňující.

Jak je vidno z předchozích slov, v mém případě se jedná o jednu z nejzábavnějších death metalových desek, jakou jsem tento rok slyšel. S každým poslechem objevujete nová zákoutí a obdivujete technickou zdatnost zkombinovanou s kompoziční zručností a vkusem. Povinnost pro milovníky kovu smrti s techničtější patinou à la Deeds of Flesh, ale s řádným citem pro staré pořádky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.