Necroart - Lamma sabactani

Necroart – Lamma sabactani

Necroart - Lamma sabactani
Země: Itálie
Žánr: extreme gothic / black metal
Datum vydání: 1.9.2014
Label: Masterpiece Distribution

Tracklist:
01. Lamma sabactani
02. Magma Flows
03. The Demiurge
04. Agnus Dei
05. Redemption
06. Joining the Maelstrom
07. Stabat mater
08. Of Ghouls, Maggots and Werewolves
09. Cyanide and Mephisto

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Už pohled na obal “Lamma sabactani” ve vás možná vyvolá dojem, že dnešní recenze bude o albu, jež byste svým dětem pouštět nechtěli. Sama kapela k obalu dodává, že jejím úmyslem bylo “nakopat prdele konformistů a trendařských křesťanských metalcoristů” (mírně cenzurovaná verze) a mně nezbývá než říci, že to opravdu funguje. Zatímco samoúčelné kresbičky polorozpadlých mrtvol na obalech death metalových alb mě nechávají chladným a fotky téhož na obalech alb grindcorových mi přijdou přinejmenším nevkusné (a ani jedno ve mě nevyvolá chuť k poslechu alba), drsný a přesto chytrý obal “Lamma sabactani” na mě jednoduše zapůsobil. Dokonce bych zde viděl paralelu s hudbou, v obou případech totiž Necroart používají relativně běžné a staré prostředky, které nikoho nevyděsí, k dosažení působivého a atmosférou nasáklého výsledku.

Necroart, šestice muzikantů z italské Lombardie, tvoří hudbu již patnáctým rokem. Do vydávání alb se však příliš nehrnou, debut vyšel v roce 2005, šest let po založení, a na jeho nástupce se čekalo dalších pět let. Kapela však pokračuje v trendu zkracování období mezi jednotlivými alby, a třetí počin tak dostáváme již letos. A co na něm uslyšíme?

Jak jsem již naznačil, recept Necroart je vlastně docela jednoduchý. Přímočaré riffy (někdy opravdu až komicky primitivní) tvoří základ, na který se dále vrství zejména klávesy. Ty se nejen že nesnaží hrát si na jakoukoli imitaci smyčců, naopak svou klávesovost otevřeně přiznávají a při poslechu tak na mysl vytanou gothic metalové kapely z počátku 90. let. To při přítomnosti skladatelské zručnosti, kterou Necroart rozhodně oplývají, může tvořit dobrou hudbu samo o sobě, a tak nás může jen těšit, že Necroart mají co nabídnout i nad tento rámec. Tak předně jsou zde bicí, po většinu času hodně rychlé a agresivní. Zejména u nich je slyšet dosti specifické, chce se mi říct undergroundové, nazvučení alba. Bicí jsou hodně utopené a kopáky nenajdete nikde jinde než hluboko pod stolem, schované v subwooferu, ale právě díky tomu, že působí na zcela jiných frekvencích, vzniká dosti silný prostorový dojem – Necroart na vás utočí ze všech stran. To ve spojení s relativně dynamickou prací bubeníka, který vás rozhodně nebude nudit jedním tempem po celou desku, tvoří další úroveň, která přispívá k působivosti desky.

Tím se dostáváme k poslední zmíněníhodné složce (baskytary si totiž moc neužijete), a totiž ke zpěvu. Opět využiji samotné kapely, která posluchačům představuje zpěv slovy: “…[řev] má blízko k death/black metalu a čisté vokály jsou divné a zvláštní”. S prvním tvrzením lze naprosto souhlasit, řev Massima Finotella je opravdu na hraně zmíněných žánrů a jako takovému mu není co vytknout. Tvrzení o “divných a zvláštních” čistých vokálech však často bývá způsob, jímž kapela nepřímo říká, že její zpěvák neumí zpívat, a tak svou nezpůsobilost maskuje jako originálnost a odpor posluchačů jako neschopnost docenit věci netradiční. Ne však v případě Necroart. Čistý zpěv je jasně nedokonalý, ale není nijak zvlášť mimo a navíc je opravdu značně netradiční, na čemž atmosféra alba ve velkém staví. Zajímavé by navíc mohly být i texty, které kapela prohlašuje za krátké romány o náboženství a dalších tématech – ty však bohužel jednoduše není možné dohledat.

Necroart mají talent na povedené nástupy, a tak žádná skladba nezačne jen tak zhurta. Samotný úvod obstará nástup, který byste čekali možná od alba folk metalového, klávesy však brzy zaujmou svou pozici na pozadí a pozornost si vyžádají kytary. Ty pracují velkou většinu času v těsně semknuté dvojici a hraním “téměř, ale ne úplně” toho samého se bezvadně doplňují. Ačkoli je většina desky postavená na jednoduchém scénáři, Necroart ví, jak posluchače nenudit, a tak vždy chvíli těsně před tím, než začne být jakákoli část alba příliš dlouhá, přijde změna a posluchače osvěží.

Ze skladeb s “klasickým” zvukem (klasickým pro kapelu, k neklasickému se teprve dostaneme) jsem si oblíbil hlavně ohromně chytlavou “Magma Flows”. Po krutém death metalovém nástupu vstoupí do hry klávesy a nesmírně snadno vše změkčí. Každý řádek textu jako by ulpěl v mé paměti dávno před poslechem alba, takový ten pocit, kdy víte, že to co slyšíte, už dobře znáte, ale zároveň to není možné přisoudit žádné konkrétní vzpomínce a kapelu tak nařknout z plagiatorství. Některé části “Magma Flows” jsou pak až nesmírně dobré: stručný řev v refrénu (“Magmá”) či část po něm následující, kdy kytara hobluje pomalý primitivní riff, zatímco kopáky přecházejí z rychlého nášupu k pochodovému tempu a zpět. Necroart se nějak podařilo vydestilovat samotnou esenci metalu a vytvořit album, které mě po dlouhé době nutí zatočit pleší, jako by na ní byly dlouhé headbangingu chtivé kadeře.

Pokud máte dojem, že to co popisuji, zní dobře, ovšem na 50 minut hudby je to přeci jen poměrně málo, máte téměř pravdu. Albu by ke konci značně docházel dech, kdyby Necroart nepřivolali na pomoc zpěvačku Gaiu Fior a v několika písních značně nezvolnili tempo. Kdo by čekal, že zpomalením a zapojením ženského vokálu však hudba změkne, ten se bude hodně mýlit, neboť právě tyto písně nemají daleko k tomu nejtemnějšímu na desce. Předně je tu výborná “Redemption” postavená na akustické kytaře a klávesách. Právě zde zní čistý zpěv nejlíp, jako tichá esence skryté zvrácenosti, jako někdo, kdo se chová klidně a sympaticky a zároveň svým úsměvem prozrazuje přítomnost dětského chlapeckého sboru ve svém zamčeném sklepě. “Redemption” je nasáklá neofolkem a vřele mi připomněla výborné, byť málo známé Ordo Rosarius Equilibrio. V několika dalších písních je pak přítomnost Gaii Fior menší, a tak třeba v nesmírně pomalé “Stabat mater” vlastně jen pomůže kapele vystavit atmosféru a pak již nechá mluvit metal samotný. Po posledním závěrečném zrychlení v podobě “Of Ghouls, Maggots and Werewolves”, které však za skladbami z úvodu desky pokulhává, přijde ještě zvláštní elektronická “Cyanide and Mephisto”, jež celkové zaměření alba na atmosféru výborně korunuje.

Po dosti obšírné recenzi se tak dostáváme k závěru, který musí být jasně lichotivý. Silných stránek hudby Necroart je totiž nesmírně hodně a v jejich centru jasně stojí silná atmosféra s okamžitou chytlavostí. Na druhou stranu rukopis kapely nefunguje na sto procent vždy, asi bych si jednoduše dokázal vybrat o pár skladeb míň a album si postavit o deset či patnáct minut kratší. I tak jde ale o hodně zajímavý počin, jež si pozornost zaslouží, a já mu ji budu věnovat vždy, když dostanu chuť připomenout si, proč je pro mě metalová hudba stále číslo jedna.


Další názory:

Nemůžu tvrdit, že bych to tak nějak vyloženě očekával, ale podobně jako kolegu recenzenta i mě dost zaujal obal, na jehož základě jsem si říkal, že by mohlo jít o podařenou záležitost – a hle, ono tomu tak doopravdy je, jelikož v případě “Lamma sabactani” je hovořit o povedené nahrávce rozhodně na místě. Necroart se pochybují někde dejme tomu v extrémním gothic metalu s lehkou příměsí black metalu, ale funguje jim to skvěle, jejich muzika opravdu působí takovým sympaticky špinavějším dojmem, ačkoliv se rozhodně nedá tvrdit, že by šlo o počin nějak zpátečnický. Upřímně se mi hodně líbí především způsob, jakým Necroart využívají klávesy a ženské vokály, protože oba tyto prvky dodávají na “Lamma sabactani” to správné koření a dělají to album ještě zajímavější – a přesto ani na chvíli nemusíte pochybovat o tom, že opravdu posloucháte metal. Pokud bych měl volit vrcholy, bez váhání bych jmenoval dvě skladby, ačkoliv je ta fošna rozhodně vyrovnaná a kvalitní i jako celek. Touto dvojicí je temná a na poměry desky trochu netradiční “Redemption” a pak především zabijácká “The Demiurge”, v níž se ve velmi silné podobě koncentruje vše dobré, co jen lze na “Lamma sabactani” nalézt.
H.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.