Země: Nizozemsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 17.11.2011 Label: Napalm Records Tracklist: 01. The Quiet Resistance 02. Caught in the Middle 03. Afterlife 04. Whenever 05. If You Could 06. High Enough 07. Say 08. It’s Over 09. I Live 10. Stay with Me 11. Rush 12. Release Me 13. 2012 14. Allein [bonus] Hodnocení: Madeleine Ailyn – 6,5/10 H. – 2,5/10 Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jsou věci, které jdou mimo vás tak nějak podvědomě. To může být případ nové Nemesei. Upřímně, už jsem slyšela dost předsudků na – z mého pohledu – lepší kapely, než je tahle. Tedy do téhle doby lepší. Jsou jednoduše lidi, kterým můžete vysílat jakékoliv argumenty a oni vám stejně budou tvrdit, že když se o něčem říká, že je to spojení Evanescence a Within Temptation, hned to musí stát za starou bačkoru. Patřila jsem k nim.

Jenže Nemesea se nikdy, na rozdíl od některých jiných skupin, nesnažila tvářit, že je něčím jiným, než vlastně je. Jejich hudba “voní” po popu a po laciných teenagerovských hitech. A přesně to říká výše zmiňované spojení. Člověk by nakonec čekal, že v tom nebude žádná síla. Možná ano, možná ne. Mně celé album připadá přesně jako samotný klip “Afterlife“. Není střízlivé. Vlastně je jako opilá holka, která se vyspala s klukem, o kterém si myslí, že je hlupák a doma div ani netrefila do dveří. Pak řve a brečí a nemůže najít správnou myšlenku a vysvětlení. Přesně jako Mandin hlas, který není tak úžasný co do kvality. Ale měl pro mě sílu už v skladbách, jako byly “Lost Inside” nebo “No More“, a to, co předvádí na novém albu, je ještě o sto procent procítěnější a lepší. Vůbec mi nevadí ta řezavá netolerance, která mi byla značně proti srsti třeba právě u Anette a nových Nightwish. Sem se to hodí. Naopak bych jí neuvěřila, kdyby se snažila tvářit až přehnaně dospěle. Tahle hudba není a nebude dospělá.

Hned na první poslech mě zajala “Caught in the Middle“, myslím si totiž, že přesně vystihuje snažení, které kapela měla už na minulých albech a tentokrát je dovedla do dokonalosti. Je to hitovka jak má být, kterou poplive s radostí velká část metalistů. Na písničce “Afterlife” není nic moc pěkného, svým spůsobem je obyčejná, ale to právě na ní zbožňuji. Ovšem mým největším favoritem a nejsilnější songem celého alba se kupodivu stal ten, který následuje potom, tedy “Whenever“. A když už jsem si myslela, že mě nic nemůže převapit, byla to právě “I Live“, u které bych si tak nějak pobrečela. Tohle je důvod, proč sesekávám hned tři body dolů. Jsou tam silné skladby, je jich tak polovina, ale nejsou to všechny z alba. A tak se mi to chtě nechtě celé zdá tak nějak nevyvážené, takové všechno na jiné úrovni. To by být u takové skupiny prostě nemělo.

Další věcí, která mi nesedla, je přespříliš elektrických prvků. Něco, co zní jako alarm nebo jiný šum a řeže vás to do uší. Tímhle myslím případ písničky “Stay with Me“, u níž mi určitá pasáž připadá jako mučení ultrazvukem. (Opravdu bych se radši nechala třeba mlátit kytarou do hlavy.) Určitý “futurismus” k Nemesee patří a určitým způsobem je i inovativní, ale nemusí to tak přehánět. Nepřekračovat hranu snesitelnosti a metalu.

V dnešní době je těžké přijít s něčím inovativním. Hlavně v žánru, jako je symfonický gothic metal. Přesto si myslím, že Nemesea to skoro vzládla a má něco do sebe. Alespoň v porovnání s jinými. Není to Evanescence, protože ti si hrají s depresivním podáním života, tohle je realita. Není to Within Temptation, protože ti nám povídali pohádky, tohle je citově zabarvená realita. Jen to provedení a nevyrovnanost trochu kolabuje. Možná, že bych to nechala malinko dospět, ne tak moc, ale trochu. Celá myšlenka táhnoucí se albem je slušná. Poslední tři songy bych možná vyškrtla úplně a věnovala se většímu vyladění těch ostatních. A pak se jen pomodlila, aby si někteří nechali svoje klevety pro sebe.

Další názory:

Upřímně jsem už podle singlovky “Afterlife” nečekal žádný zázrak, ale že bude “The Quiet Resistance” až takový hnůj, to jsem zase nehádal. S prominutím, ale… ne, vlastně beru zpátky, bez prominutí – tohle je prostě zlo, naprosto tuctová pop-metalová srágora (a to si teda pište, že jsem ještě stokrát udeřil hlavou o stůl, než jsem se odhodlal napsat “metalová”), která je tak sladká, až se mi z toho při poslechu rozpouští mozek. Nechci tu perlit nějakým humorem, aby to náhodou nevypadalo, že mě alespoň baví si z toho dělat srandu, protože ani takovouhle čest si novinka Nemesea nezaslouží. Beze srandy – tohle je vážně špatné. Za celý poslech “The Quiet Resistance” jsem nenarazil na jediný moment, o němž bych si mohl s lehkým srdcem říct: “Dobře, tohle není hudební žumpa.” Na docela pěknou zpěvačku, která jen tak mimochodem mnohem lépe vypadá než zpívá, se to vážně hrát nedá… možná tak kdyby mi Nemesea poskytli nějaké její hambaté fotky, tak bych byl ochoten jít o bodík výš, ale čistě po hudební stránce to prostě na víc jak 2,5 není…
H.