Země: Itálie Žánr: brutal death metal Datum vydání: 21.3.2013 Label: selfrelease Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Abyssal Warfare Promotion

Je až neuvěřitelné, jak snadné dnes může být nahrání alba. S pomocí počítače a kytar si v obýváku můžete vytvořit metalový klenot (v ideálním případě), snad jen vokály pořád chtějí studio či alespoň zkušebnu. Tak si nejspíše počínal Giorgio Benedetti, italský multi-instrumentalista vystupující pod jménem Nervecide. Benedetti je studentem školy klasického death metalu, lépe řečeno jeho nejextrémnějších odnoží. S nepatrnou příměsí grindcoru a špetkou industriální nálady se hlásí na debutu “Impermanence”, který nese nejen ty dobré známky zmíněných žánrů, ale bohužel také ty špatné. “Impermanence” je ukázkový nářez plný technického riffování, bicích salv a nečitelných vokálů. Oproti žánrovým špičkám však jeho hudba postrádá jednu klíčovou esenci, a to onu masivní nezastavitelnou drtivost, která položí posluchače na lopatky. Je to dáno zvukem, který je – a zde již budu kritický – nepovedený. Vše je čitelné, nikde nepotkáte ani snítko chaosu, vše pluje ve sterilních středech a všechny stopy bas či výšek, a s nimi i veškerá dynamika, zcela chybí. (Jde samozřejmě čistě o subjektivní dojem.)

Ze skladatelského hlediska ovšem “Impermanence” špatné není. Ano, je to poněkud monotónní rubanice. Ano, vokály znějí naprosto identicky, ať již posloucháte první či poslední skladbu. Ovšem to už tak nějak patří ke zmíněným žánrům. Naopak zde nalezneme obstojnou variabilitu. Povedené intro navodí hodně hororovou atmosféru, kombinace nemilosrdných bicích a “akustické” kytary ve “Fractal Food” působí hodně neotřele, “Impermanence pt. 02” je krátká a zajímavá ambientní vsuvka, závěr “Introvert Autopsy” patří ke skvělým ukázkám postupné dekonstrukce metalové skladby až do úplného zklidnění a i outro “Infinito” provázané příjemnou italštinou funguje nečekaně dobře. Co však funguje hůře, je album jako celek, možná právě kvůli absenci něčeho, co by posluchače více vtáhlo do děje. Kdo ví, kdyby mělo “Impermanence” lepší zvuk, třeba bych mu zde provolával slávu.