Nick Cave & the Bad Seeds - Push the Sky Away

Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away

Nick Cave & the Bad Seeds - Push the Sky Away
Země: Austrálie
Žánr: alternative rock / experimental rock
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Bad Seed Ltd

Tracklist:
01. We No Who U R
02. Wide Lovely Eyes
03. Water’s Edge
04. Jubilee Street
05. Mermaids
06. We Real Cool
07. Finishing Jubilee Street
08. Higgs Boson Blues
09. Push the Sky Away

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jaké skupiny a interprety člověk poslouchá, uznává, ba dokonce v některých případech i obdivuje, se jistě odvíjí dle osobního subjektivního vkusu, což je samozřejmě naprosto logické a zcela v pořádku. Přesto jsou zde hudebníci, kteří by jednoduše měli mít hluboký respekt všech bez ohledu na to, co bychom s malou mírou nadsázky mohli nazvat žánrovou příslušností. Za předpokladu, že tomu tak opravdu je, pak by dle mého skromného názoru jedním z těchto hudebníků byl jistě i australský gentleman Nick Cave, který již po více než 30 let předává světu svou nevšední hudbu (a vlastně nejen hudbu – přesně ve stylu renesančního člověka Cave také píše knihy nebo se podílí na filmech) s ojedinělou atmosférou, jakou umí vytvořit jedině on. Nemusíte jeho muziku vyloženě milovat a aktivně poslouchat, jednoduše ji však nemůžete jen tak smést ze stolu a ignorovat, prostě už jen z toho důvodu, že si to nezaslouží. Ať člověk poslouchá metal, rock, pop, elektroniku, country nebo cokoliv jiného, co si jen dokážete vymyslet, Nick Cave je hoden jeho uznání. Někteří lidé stojí nade všemi žánry a hudebními škatulkami a dokážou oslovovat posluchače z diametrálně odlišných prostředí, protože ve své muzice umí zprostředkovat něco, na co slyší všichni – emoce, které cítí každý, ať už se jeho vkus ubíral jakýmkoliv směrem. A právě v tom je Nick Cave mistr.

Caveova hudba – a jak již bylo zmíněno, nejen hudba, nicméně dnes se budeme bavit právě o ní – je možná na první pohled poněkud jednoduchá a stravitelná, ale je to jen zdání, neboť co je jednoduché svou formou, nemusí být zákonitě jednoduché svým obsahem, což je právě tento případ. Ani zdání oné takzvané stravitelnosti není tak úplně opodstatněné, jelikož jde v jádru o poměrně neveselou záležitost – ne přímo temnou či snad depresivní, nýbrž opravdu “jen” neveselou. Až je to spíše takový neurčitý pocit, který člověk cítí při “čtení mezi řádky”, jakýsi hlodající červíček pochybnosti, že uhrančivě recitované texty na pozadí jednoduché hudební formy nejsou až tak triviální – a to se bavíme čistě o stránce hudební, aniž by ty texty člověk četl či jim rozuměl – ono to totiž bravurně funguje samo o sobě. Nicméně ignorováním lyrické stránky by se člověk připravil o velmi podstatnou složku, jelikož noblesní texty jsou oním pověstným posledním dílkem skládanky jednoho skvostného celku. A po jeho dosazení na místo člověk zjistí, že ve skutečnosti ona hudba (zde již ve smyslu hudby jako celku se všemi takzvaně vedlejšími elementy, které k ní náleží) ve svých útrobách skrývá až nečekaně pestrou škálu pocitů – a už jen fakt, s jak minimalistickou formou je jí dosaženo, je vlastně sám za sebe pozoruhodný.

Přestože až doposud zde padalo jméno jen Nicka Cavea, nelze opomenout fakt, že nedílnou součástí jeho hudebního počínání je skupina The Bad Seeds, jejímž je frontmanem, souhrnně všichni vystupující pod jménem Nick Cave & the Bad Seeds, přesto je to právě Nick Cave, kdo je tou hlavní postavou celého uskupení, kdo píše veškerá texty, skládá podstatnou část hudby (zde za vydatné pomoci kapelníka Warrena Ellise) a kdo v konečném hudebním výsledku hraje tu největší roli – a o “Push the Sky Away” to platí obzvláště, neboť kapela v případě novinky ohlodala instrumentální stránku doslova až na dřeň minimalismu, a tudíž je to právě Caveův charismatický hlas, který je tím nejvíce určujícím prvkem nahrávky a který celou desku táhne. Snad v tom hraje roli i nedávné angažování se v projektu Grinderman, v němž se Nick Cave a většina The Bad Seeds vyřádili na poli syrovějšího a neurvalejšího rocku, ale “Push the Sky Away” je asi tou nejpoklidnější nahrávkou v jejich kariéře – přesto však nepostrádá nic z oné osobitosti, která formaci Nick Cave & the Bad Seeds vždy zdobila.

Hudební podklad je vskutku někdy – vlastně většinou – až překvapivě jednoduchý… nebo spíše minimalistický – to je správné slovo. Většinu pozornosti na sebe tedy strhává sám Cave a plně rozehrává svou pověstnou schopnost neuvěřitelně uhrančivého přednesu, a přestože na albu vlastně téměř nezmění polohu, celých 40 minut dokáže s naprostým přehledem utáhnout a dovést až do samotného konce, po němž si posluchač řekne, že rozhodně neslyšel desku nudnou, jak by se podle tohoto formálního popisu mohlo zdát, nýbrž desku uhrančivou a plnou napětí. I přes onen proklamovaný minimalismus však i samotná skupina dokáže z jednoho jediného tónu vytěžit naprosté maximum, díky čemuž se posluchač nenudí snad ani vteřinu. To právě souvisí s oním zmiňovaným napětím, neboť “Push the Sky Away” má ve své podstatě obrovskou sílu a toho, kdo se do té nahrávky ponoří, již nepustí, dokud nedohraje závěrečná titulní píseň. Osobně jsem zjistil, že si nahrávku nedokážu užít, pokud se jí nevěnuju opravdu naplno a nevnímám každý jeden tón a zvuk, které si Nick Cave & the Bad Seeds připravili.

Skladby na “Push the Sky Away” bychom vlastně mohli rozdělit do jakýchsi tří kategorií, ovšem pouze s poznámkou, že jde o rozdělení velice hrubé. První sortu tvoří kompozice opravdu poklidné, až by se dalo říct “tiché”. Mezi takové patří například první dvě “We No Who U R” a “Wide Lovely Eyes”, dále titulní “Push the Sky Away” nebo baladická “Mermaids”. Další kategorie se vyznačuje pochmurnější a naléhavější náladou a výraznou roli zde hraje baskytara, což je případ třeba “We Real Cool” a hlavně vypjaté “Water’s Edge”. Poslední část písní stojí někde na pomezí prvních dvou a patří sem vcelku logický zbylé položky, jmenovitě tedy úžasná “Jubilee Street”, s ní související “Finishing Jubilee Street” a nádherná “Higgs Boson Blues”. Které z nich jsou ale vrcholem “Push the Sky Away”, může se neznalý čtenář zeptat? V tom je právě ten vtip – ani jedna. Já osobně album chápu jako jeden nedělitelný celek, jehož rozkouskováním by se výsledný křehký obraz roztříštil – dohromady ovšem dává fenomenální a podmanivou mozaiku, od níž se člověk jen tak neodtrhne.

Nick Cave & the Bad Seeds, ačkoliv to snad už dávno ani nemají zapotřebí, opět potvrdili, že jsou živoucí legendou rockové hudby, kritikou i fanoušky zcela právem oslavovanou. Finálního verdiktu snad ani není třeba, protože jestli to, že “Push the Sky Away” je deska naprosto fantastická, nevyplynulo z předchozích řádků, pak už vás o tomto faktu přesvědčí jen samotný poslech.


Další názory:

Že je Nick Cave legenda, to jsem tak nějak registroval už delší dobu, i když jsem až na výjimku v podobě EP “Where the Wild Roses Grow” s jeho tvorbou do styku pohříchu nepřišel. Že je však legendou plným právem, to mi dokazuje právě na aktuálním počinu “Push the Sky Away”, kterým mě zcela okouzlil. Nechce se mi vybírat nejlepší skladby, protože jsou skvělé všechny bez výjimky a žádná za zbytkem nezaostává, a to je na tom všem rovněž krásné. “Push the Sky Away” je deska nesmírně kompaktní, ale přesto pestrá. Náladou je umírněná a dospělá, ale i tak až po okraj nabitá emocemi, se kterými umí právě Nick Cave pracovat tak jako nikdo jiný. Je to přesně taková hudba, kterou si člověk pustí večer, otevře si k tomu lahev dobrého vína a nechá mozek přemýšlet. Myšlenky to sice asi budou poměrně melancholické, leč s příchutí podvečerního slunce, a víno bude chutnat ještě o trochu lépe…
Ježura

Pokud bych měl jmenovat jednoho hudebníka, kterého jsem vědomě a trestuhodně ignoroval mnoho dlouhých let, mohl by to snadno být právě Nick Cave. Jeho tvorba je legendární, ostatně i on sám je svým způsobem legendou. Chybu jsem se rozhodl napravit s novinkou “Push the Sky Away” a rozhodně jsem udělal dobře. Devítku skladeb lze snadno rozdělit mezi chytlavé (“Jubilee Street” či nádherná “Mermaids”) a pochmurně náladotvorné (“Water’s Edge”, “We Real Cool” a další), z nichž právě druhá kategorie mi uhranula nejvíce. Jednoduché, temné kompozice s výraznou baskytarou a občasně i neotřelým využitím smyčců doplňuje Cave hlubokým hlasem a básnickými texty. Ano, “Push the Sky Away” mě jednoduše přesvědčilo. A nyní mě omluvte, jdu sehnat starší alba tohoto australského gentlemana a jeho kapely.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.