Nickelback - No Fixed Address

Nickelback – No Fixed Address

Nickelback - No Fixed Address
Země: Kanada
Žánr: rock
Datum vydání: 14.11.2014
Label: Republic Records

Tracklist:
01. Million Miles an Hour
02. Edge of a Revolution
03. What Are You Waiting For?
04. She Keeps Me Up
05. Make Me Believe Again
06. Satellite
07. Get ‘Em Up
08. The Hammer’s Coming Down
09. Miss You
10. Got Me Runnin’ Round
11. Sister Sin

Hodnocení: 2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebudu si dělat naděje a doufat, že by snad kanadští “rockeři” Nickelback byli u vás, čtenářů našeho skromného plátku, nějak oblíbenou kapelou. Spíše bych očekával spršku plivanců a zdvižených prostředníčků, protože tahle čtveřice se již léta těší mezi příznivci kytarové hudby dosti nezáviděníhodné pozice. Ne, že by si za to Chad Kroeger a spol. nemohli sami, protože jejich alba mají už léta značně sestupnou tendenci a na křivce kvality se dostali na samé dno mainstreamové rockové hudby, ale obecně vzato se stali spíše terčem posměchu než kapelou, kterou lze brát alespoň trochu vážně. Důvod, proč jsem tyhle Kanaďany uvedl jako rockery v uvozovkách, je právě novinkové album “No Fixed Address”, protože po jeho poslechu je jasně slyšet, kam pánové míří. A rocková hudba to zcela určitě není.

Ne, že by při poslechu osmého studiového alba Nickelback ovládly vaše sluchovody diskotékové rytmy, ale oproti dosavadní praxi přibylo samplů, elektronicky znějící rytmiky a syntezátorů. Oni jsou Nickelback celkově už nějakou dobu na míle vzdáleni celkem sympatické podobě post-grunge, s níž kdysi prorazili na přelomovém “Silver Side Up”, ale “No Fixed Address” je ve všech ohledech ještě dál a ruku v ruce s tím je albem opravdu špatným.

Asi každý, kdo v uplynulých deseti letech alespoň občas zapnul rockové rádio, se do kontaktu s hudbou Nickelback dostat musel, takže si odpustím nějaké zdlouhavé popisy toho, co všichni beztak znáte, a jen v krátkosti můžu konstatovat, že kytary jsou opět o malý kus méně konfliktní, protože jsou v těch svých několika vrstvách upravené tak, aby kytarové riffy připomínaly jen vzdáleně a hlavně se líbily rádiovým dramaturgům. Zpěvné vokální linky Chada Kroegera se staly zase o něco vtíravějšími a přímo úměrně k tomu rovněž odpudivějšími (“What Are You Waiting For?” je vážně k zblití) a v minulosti příjemná práce bicmena Daniela Adaira (“All the Right Reasons” v tomto ohledu znělo skvěle) je občas nahrazena elektronickými bicími, takže dojem z produktu namísto rockové nahrávky se podařil Nickelback dotáhnout k naprosté dokonalosti.

Hledat vyloženě povedenou píseň je jako hledat jehlu v kupce sena, a přestože se mi jednu podařilo najít (“Get ‘Em Up” s bluesově rockovým nádechem), tak se tím nic neřeší. Když si na albu, jehož hrací doba se blíží tři čtvrtě hodině, nedokážu najít ani minimální množství záchytných bodů, díky kterým by se dal poslech přečkat alespoň s obtížemi, tak je něco špatně. Na “No Fixed Address” jsou to zejména skladby, u nichž je slyšet, že jejich hlavní snahou je zalíbit se širokému publiku. Jasně, tohle sedí na všech jedenáct z nich, ale experty jsou už zmíněná zhovadilost “What Are You Waiting For?”, roztančená “She Keeps Me Up” s ženským hostujícím vokálem, která musí být pro milovníky starších alb jako rána pěstí do ksichtu, “Sister Sin” a nevkusná balada “Miss You”, při jejímž poslechu mě bolí i zuby, jak nechutně přeslazená je.

Oni Nickelback už dávno objevili takovou tu skladatelsky pohodlnou formulku, jak tvořit hity, takže by bylo bláhové očekávat nějakou revoluci, ačkoli k tomu titul první singlovky “Edge of a Revolution” může svádět. Tahle věc sice místy nechává rozeznít kytary, nicméně ani to z ní nedělá nic víc než na poměry kapely vyloženě průměrnou věc, která bude nějakou dobu otvírat přecpané koncerty díky své jasně čitelné rytmice a sborovému prozpěvování v závěru, ale po nějaké době po ní neštěkne pes. Ostatně si nedokážu představit důvod, proč se vracet k umělecky naprosto prázdným hovadinám typu “The Hammer’s Comming Down”, “Got Me Runnin’ Round” s hostujícím Flo Ridou nebo další sračkoidní baladě “Satellite”.

Možná si říkáte, proč si recenzi “No Fixed Address” vzal na starosti člověk, z jehož textu je jasné, že Nickelback nemusí. Abych to uvedl na pravou míru, tak můžu říct, že starší alba (teď myslím ta před “All the Right Reasons”) mám rád a třeba “Silver Side Up” si dodnes poslechnu s chutí. Bohužel se od té doby stali Nickelback velkou hudební mašinérií na prachy, takže se jejich desjy brodí čím dál hlouběji v bahně nechutné prvoplánovosti a podbízivosti, což není nic, co bych u poslechu rockové party vyhledával. Škoda slov. Chcete poslouchat “rockovou” desku bez duše? Desku, která je prázdná až to bolí? Já tedy ne. Rada na závěr: od tohohle radši ruce pryč.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.