Nidingr - Wolf Father

Nidingr – Wolf Father

Nidingr - Wolf Father
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.6.2010
Label: Jester Records

Tracklist:
01. Fafnismol
02. Baldrs draumar
03. Reginsmol
04. Voluspo
05. Hymiskvitha
06. Lokasenna

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nidingr je jeden z mnoha dalších norských blackmetalových a jaksi jen nárazově fungujících projektů, a jak už to u podobných záležitostí bývá, i v tomto případě se v sestavě potkává hned několik známých hudebníků tamní scény. Aniž bych chtěl ctěného čtenáře podceňovat, myslím, že spousta z vás o této kapele neslyšela, tudíž nám dle mého názoru neuškodí menší historické okénko spojené s onou představovačkou sestavy. Kořeny Nidingr sahají až hluboko do roku 1992, kdy si Teloch (Umoral, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-1349) založil sólový projekt s názvem Audr. Ten se po jednom demosnímku a po příchodu Blargha (teď nově například v Dødheimsgard) v roce 1996 přetransformoval právě v Nidingr. Skupina však za tuto dobu stihla pouze jednu dlouhohrající desku – „Sorrow Infinite and Darkness“ z roku 2005. Letos přicházející „Wolf Father“ je tedy teprve druhým řadovým počinem. Ohledně line-upu ještě doplňme, že do bicích zde netluče nikdo menší než samotný Hellhammer (má vůbec cenu vyjmenovávat, kde všude ten blázen hrál?).

Historickou část máme z krku, recenze vypadá hezky delší a navíc máme pěkný úvod, haha. Dobrá, můžeme na samotnou nahrávku. Už jen z výčtu samotných jmen je to nejspíš zřejmé a možná zbytečné říkat, ale sluší se případného posluchače upozornit, že od „Wolf Father“ by neměl očekávat nic jiného než čistokrevný black metal. Možná sem tam probleskne deathmetalověji laděná pasáž, ale když prohlásíme, že Nidingr prostě hrají black metal, jistě to bude odpovídat. Stejně tak však možná bude vzhledem k přítomným žánrovým kapacitám zmiňovat, že od „Wolf Father“ nelze očekávat ani nějakou fušerskou amatéřinu, ale nic jiného než kvalitu. Pravda, není to sice na rozdíl od většiny domovských kapel všech zúčastněných ta úplná žánrová špička, ale pořád se i u Nidingr kope první liga.

Co považuji za zřejmě největší negativum nahrávky, je fakt, že se pod velmi povedenou zamlženou obálkou skrývá pouhopouhá dvacetiminutovka muziky. Ano, sice výživná dvacetiminutovka, přesto se ale jedná spíše o stopáž vhodnější pro minialbum než pro dlouhohrající počin. Co se dá dělat, buďme rádi alespoň za něco.

Sice v tom jistě hraje roli i ona krátká délka, že album uběhne člověku velice rychle, ale lví podíl na tom bezesporu bude mít rovněž rychlé tempo celého materiálu. Ve většině hrací doby Hellhammer svou bicí soupravu žhaví doběla, a milovníci dvojkopákových paleb si tak jistě užijí. Stejně tak se mají na co těšit příznivci typicky norsky mrazivých kytarových melodií, jimiž Nidingr rozhodně nešetří.

Ze šestice skladeb snad ani nemá cenu vybírat nějaký jednoznačný vrchol, neboť na tak krátké ploše by snad bylo umění, aby si nahrávka nedržela ucelenou kvalitu. Je to ten typ alba, které neobsahuje nějakou jednoznačnou hitovku, ale album, kde všechny písničky drží takříkajíc pohromadě a jedou v podstatě ve stejné linii, vyznění a atmosféře. Možná bych ale přece jenom vypíchl druhou „Baldrs Draumar“, nikoliv však z důvodu vyčnívající kvality, nýbrž proto, že se jedná zřejmě o ten nejpestřejší song s nejproměnlivější strukturou, kde je úvodní blackmetalový vichr záhy vystřídán pěkně táhlým a mrazivým kouskem, aby – a to je vlastně ten důvod, proč skladbu zmiňuji – skončila v neodolatelně atmosférické, pomalé a čistě odzpívané pasáži.

Byť v dnešní době disponuje kvalitním zvukem takřka každá nahrávka, blackmetalový žánr si stále drží pozici výjimky, která potvrzuje pravidlo, a mnoho kapel si libuje v záměrně (ale ne vždy záměrně, že ano) špatném zvuku. Možná proto bych vás chtěl upozornit na fakt, že „Wolf Father“ patří do onoho ranku blackmetalových desek, jež jsou poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, protože tady to prostě hraje pěkně. Žádná garáž se, dámy a pánové, nekoná.

Nidingr

Co říct závěrem? Jsem toho názoru, že to tentokrát nemusíme na konec nějak přehánět, protože bych stejně vlastně jen musel zopakovat výše zmíněné. Ale abychom to neošidili zas tolik, tak dodám, že se přece jenom jedná o záležitost, která má podle mě šanci zaujmout. A když budeme opět porovnávat s (někdy už i bývalými) domovskými kapelami členů Nidingr, možná má „Wolf Father“ větší šanci zaujmout ne-blackmetalového posluchače než třeba „chrastiví“ Gorgoroth, s-kulometnou-rychlostí-hrající 1349, post-black-industriální Dødheimsgard nebo ujetí šílenci Mayhem. „Wolf Father“ sice není nic podbízivého a stále se jedná o typickou norwegian-BM záležitost, ale když jí dáte šanci… kdo ví, možná budete i překvapeni.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.