Země: Polsko Žánr: jazz fusion Datum vydání: 8.4.2016 Label: Wytwórnia krajowa Tracklist: 01. Koniec 02. Rajza 03. Echotony 04. Metanol 05. Krew 06. Widzenie 07. Atak 08. Trzeba to zrobić Hrací doba: 44:12 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Nebude to tak dávno, kdy jsem si zde postěžoval na fakt, že tempo polské hudební scény v mnou sledovaných žánrech nejenže nestíháme, ale ani nezachytáváme. V black metalu, dronu, ambientu i moderně laděném jazzu jsou Poláci napřed a navíc to dokáží prodat, tudíž jakmile taková deska vyjde, okamžitě se jí věnují magazíny po celém světě. Jen loňský rok nabízí mnoho příkladů – Mgła, Outre, Blaze of Perdition, Alameda 5, Stara rzeka, Rimbaud, Riverside – a ten současný mu zdařile sekunduje. Já vím, pro mě za mě můžete namítat, že našich severovýchodních sousedů je čtyřikrát víc, ale víte co: Norsko, Finsko, Island – 5 milionů, 5,5 milionů, 320 tisíc – a z toho kupa kvalitních kapel pohybujících se svou hudbou v již načrtnutých žánrových intencích. Asi všichni tušíme, že důvody nebude skryt v počtu hlav, rukou ani přirození.

Ale zpět k Polsku. Na dnešním příkladu si opět živě připomeneme, že v této krajině s pravidelností vycházejí desky světového formátu, desky otevřené mysli a obtížné zařaditelnosti. Povězme si o Niechęć a jejich eponymní řadové desce, navzdory zažitostem nikoli debutové. Dlouhohrající premiéru už za sebou tato pětice má – před čtyřmi lety vyšlo „Śmierć w miękkim futerku“ a již tehdy se mu dostalo nemalých ohlasů. Já jsem u toho nebyl, nicméně vzhledem k faktu, jak parádně novinková deska zní, považuji návrat k minulému albu takřka za jistý.

Niechęć se svou ryze instrumentální novinku rozhodli situovat kamsi do končin, kde moderní jazz začíná zdáli zavánět rockem. Nejčastěji se hraje ve společnosti jazzových kláves, jemných kytar a s podporou nástroje tomuto žánru jasně dedikovaným, saxofonem. Občas zakročí rockové motivy, především přímočařejší bicí. Nehledejme však mezi žánry tlustou čáru, vyhraněné pomezí, drift oddělující obě odloučené pevniny. „Niechęć“ není hrou kontrastu, naopak dokáže přecházet z A do B jakoby nic, především za pomoci naprosto parádních kláves. Zdůrazňuji, parádních.

Poláci sice k poslechu nadělili songy, které různými způsoby vybočují, ale ty nikdy nezachází tak daleko, aby nedokázaly obhájit svou existenci ve společnosti ostatních. Důkazy? Třeba úvodní „Koniec“ (asi není třeba vysvětlovat i našinci srozumitelný významový paradox), ta ze všech zřejmě nejjazzazovější, nebo „Metanol“, která nejjasněji ze všech písní staví na bicí sekci. Jde tedy o dílčí různorodost, pestrost, nikoliv o náhlé probuzení se do jiného dnu, ne-li snad věku. Také tiché pasáže nepůsobí dojmem výplně ani kontrastu za každou cenu, a to i když jsou na jinak velmi akčním albu ve výrazné menšině.

Tak, „Niechęć“ lze vskutku považovat za synonymum pro akci. I když Poláci náladově nikam nepospíchají, skladatelsky nedokáží setrvat u jednoho momentu, pádí kupředu a neustále vymýšlejí nové a nové zapeklitosti, variace na již řečené, případně také sóla. I ta do celku zapadají a rozhodně sem nepřišly opatřeny poznámkou ukaž, co na tu věc ze dřeva nebo kovu umíš. Saxofon v „Krew“ i klávesy v „Trzeba to zrobić“ za příklady tentokrát.

K akčnosti a neustálé snahy – úspěšné snahy – něco vymýšlet Niechęć ještě přidali potřebnou energii, tudíž nápady nekončí pro svou těžkopádnost odstrčeny v koutě. A to je ještě střízlivé prohlášení. „Niechęć“ má totiž dostatečné předpoklady pro to, abychom ho brali za výtrysk naprostého hudebního entusiasmu, ta radost z hraní sálá z každého skladatelského nápadu, z každičkého tónu. Děje se tak snad i díky tomu, že přes nespornou komplexnost vynikají jednotlivé skladby svou melodičností a posluchačsky se dají velmi dobře strávit, třeba už i během prvního druhého přehrání. Možnost prvotních příjemných poslechů se navíc neukázala být kontraproduktivní, potvrdil to alespoň přibývající čas a dávkování. „Niechęć“ dokáže bavit dlouhodobě a já téhle příležitosti s potěšením využívám.

Niechęć nahráli excelentní album, které dokáže oslovit nejen žánrové nadšence, ale mnohem širší spektrum posluchačstva. Zde zkrátka nezáleží na hudebním vyznání. Kolekce osmi písní okouzluje nápaditostí, pestrostí a těžko zprostředkovatelnou sympatií. Hledáte-li hravou desku, u které si budete moct odpočinout a zároveň ji nepodezřívat z primitivnosti, „Niechęć“ je pro vás jako dělané. Jdu se shánět po minulé desce a přemýšlet, kolik lepších letošních alb jsem doposud slyšel. Já myslím, že víc než pár počítacích prstů nebude potřeba.