Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 30.11.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Taikatalvi 02. Storytime 03. Ghost River 04. Slow, Love, Slow 05. I Want My Tears Back 06. Scaretale 07. Arabesque 08. Turn Loose the Mermaids 09. Rest Calm 10. The Crow, the Owl and the Dove 11. Last Ride of the Day 12. Song of Myself 13. Imaginaerum Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 7/10 Zajus – 7/10 Ellrohir – 10/10 Madeleine Ailyn – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Nightwish jsou fenomén. Spousta lidí je bezmezně miluje, jiní je zase upřímně nesnášejí a i ti, kterým jsou naprosto ukradení, jim často vděčí za doprovod na samém počátku cesty k tvrdé hudbě. Že s tím souvisí i v jistých kruzích neutuchající emoce ohledně bezmála pět let nové zpěvačky, to je jasné snad každému, kdo se o tohle odvětví alespoň trochu zajímá. A do takového zmatku najednou přijde nové album, o kterém toho bylo napsáno mnoho ještě v době, kdy ani sama kapela nevěděla, jak bude výsledek vypadat…

A protože toho už bylo napsáno tolik, považuji za zbytečně tu postoprvé nastiňovat příběh a koncept alba a ostatně i filmu, který vznikal souběžně, a zaměřím se na hudbu samotnou. V tomhle případě by ale bylo dobré hned ze začátku ujasnit si, z jaké pozice vlastně hodnotím. Tak předně – i když můj vkus urazil od dob, kdy jsem Nightwish poslouchal dnem i nocí, docela dlouhou cestu, pořád je mám rád a beze studu je považuji za svoji srdcovou kapelu. Vyhnula se mi ovšem všeobecná hysterie až nenávist, která se snesla na hlavu nebohé Anette po jejím nástupu do kapely. Proč? Protože je to prostě dobrá zpěvačka a házet na ni špínu jenom proto, že nezpívá jako Tarja, je dětinské. Anette jsem tedy na místě zpěvačky Nightwish akceptoval a už “Dark Passion Play” se mi i přes jisté dílčí nedostatky velmi zalíbilo. Proto jsem byl skutečně zvědavý, jak “Imaginaerum” dopadne – ať už vzhledem ke konceptu, který může trochu svazovat, tak co se týče výkonu Anette, neboť dostala možnost své kvality poprvé předvést na albu, které bylo napsáno s ohledem na charakter jejího hlasu. Očekávání byla tedy veliká, hype ze strany vydavatele a metalových magazínů rovněž a po necelém měsíci, kdy se “Imaginaerum” těší zájmu veřejnosti, se mohu odpovědně podepsat pod následující řádky…

Album jako celek stojí na několika pilířích a konceptuálnost je jedním z nich. Je totiž nad slunce jasné, že se v rámci hranic, které tvoří mimořádně vydařené intro a poslední, titulní skladba, skutečně jedná o tématicky jednotný celek. S povědomím o ději pak tento příběh ožívá prakticky okamžitě. Za tak sugestivní zpracování patří Tuomasovi poklona. Je tu ovšem i stinná stránka věci – i když se Tuomas dušoval, že album nebude přizpůsobeno pro použití v rámci soundtracku stejnojmenného filmu, občas se nemohu zbavit dojmu, že skutečně poslouchám soundtrack, protože některé skladby působí dojmem, že slouží jenom k podbarvení nějakého vizuálního vjemu (“Arabesque”), nebo bych si je dokonce dovedl představit jako doprovod k závěrečným titulkům (“Imaginaerum”). Prostě a jednoduše – to, co by jinak možná zafungovalo dobře, působí na formátu hudebního alba jako pustá vata, i když i té vatě nemohu upřít dílčí plusy a zajímavé momenty, které se mi samy o sobě velice líbí. Řeč je tu opět o “Arabesque”, protože “Imaginaerum” není nic jiného, než sbírka motivů z celého alba, jen pospojovaných dohromady a nahraných orchestrem.

Dalším esenciálním prvkem jsou bezesporu orchestrální orgie a jejich naprostá dominance nad vším ostatním, vyjma zpěvu, ale o tom později. Už na “Once” se orchestr dostal značně do popředí a “Dark Passion Play” pak dovedlo tento trend na další úroveň. Ani v jednom případě to však nebylo na úkor ostatních nástrojů, nebo alespoň nijak zvlášť přehnaně. Na “Imaginaerum” je totiž i úloha Emppuovy kytary víceméně degradována do pozice rytmického nástroje. Skutečný riff aby člověk pohledal, stejně jako sólo. Rytmické tlučení do strun v jedné poloze, to mě s prominutím neuspokojuje. Basa a bicí se do popředí rovněž nedostanou a žádná další “The Siren” nebo “Planet Hell” se tedy nekonají. A je to ohromná škoda, protože když si vzpomenu, jaké věci dovedli Emppu, Jukka a Marco stvořit na “Once”, neřkuli na starších počinech, je mi z toho akorát na nic. Těžko jim to ale klást za vinu, když tvůrčí otěže neochvějně třímá Tuomas, a pochybuji, že by je jen tak popustil. Když ale překousnu, že je značná část “Imaginaerum” po instrumentální stránce de facto výkladní skříní Tuomasových orchestrálních fantazií, musím uznat, že to pořád dělá skvěle. Některé epické pasáže svých charakterem sice působí, jako by vznikly při tvůrčím procesu “Once”, ale to mi nijak nevadí. Příjemného překvapení jsem se dočkal od dětských sborů, protože jsem nečekal, že budou zapracovány tak vkusně a že dovedou některé pasáže skutečně nakopnout…

Co mě ale moc nepotěšilo, to je jakýsi celkově pohádkový nádech alba. Všechna předchozí alba Nightwish se vyznačovala jakousi vznešeností, subtilní nádherou a intimním zármutkem, to vše doprovázeno tu více tu méně výraznou temnotou. Namísto toho se na “Imaginaerum” dostává do popředí až cukrkandlový optimismus a dětská naivita. Mluvím tu o melodiích, které mnozí velmi trefně označili za jakýsi ABBA metal. Neříkám, že je tenhle přístup znát v každé skladbě (to zdaleka ne), ale tam, kde znát je, jsem dost na vážkách, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu je to nehorázně chytlavý kýč bez hlubšího emočního dopadu na posluchače, na druhou stranu je ten kýč provedený až na výjimky naprosto špičkově, poslouchá se to vážně úplně samo a člověk má tendenci si prozpěvovat text nebo alespoň poklepávat nohou do rytmu. Vrcholem tohoto směřování je asi klipovka “Storytime”, až diskotéková vyjuchanost “I Want My Tears Back” nebo refrén první části skladby “Song of Myself”.

Na druhou stranu, z jistého úhlu pohledu je na “Imaginaerum” temnoty požehnaně, byť v trochu jiné podobě, než jsme byli zvyklí. Třeba taková “Scaretale” je až na trochu nepasující intro vysloveně zvrácená, teatrálně děsivá a posluchač si připadá, jako by byl uvězněn v nějakém kabaretním domě hrůzy, ze kterého nemusí nemusí vést cesta ven. Rovněž v pořadí třetí “Ghost River” disponuje nábojem a temnou náturou, do kterých je radost se ponořit. V čem se tahle temnota liší od temnoty, která prostupovala starší alba Nightwish, ale popsat nesvedu, i když je to poznat na první poslech…

Skutečně by mě zajímalo, z čeho ona optimismem a naivitou překypující melodika pramení. Je tím důvodem výhradně námět konceptu, ke kterému se to hodí, ať chci nebo ne? Je to snad posun Tuomasových tvůrčích vizí směrem k jakýmsi popovým obratům? Nebo je důvodem Anette, kterou z toho viní část veřejnosti, a co si budeme povídat, její hlas je pro takové melodie jako stvořený? Asi od každého něco, ale se to nedozvím do té doby, než Nightwish vydají další album. Ale když už tu ale padlo Anettino jméno, rád bych se u ní chvíli zastavil. Snad všichni napjatě očekávali, jak se Anette s novým materiálem popere, protože tentokrát už nejde vinit z případných nedokonalostí skutečnost, že bylo album psáno pro někoho jiného. Kouzelné je, že to navzdory všem pochybovačům není potřeba. Už když jsem slyšel “Imaginaerum” poprvé, spadla mi čelist a bylo mi jasné, že tentokrát tahle usměvavá Švédka vytřela všem kritikům zrak způsobem, jaký nemá obdoby. Pokud ještě teď někdo tvrdí, že Anette neumí zpívat, buď provokuje nebo je hluchý. Výkon, jaký na albu předvedla, je totiž naprosto fenomenální. Tuomas pro ni vystavěl hřiště, ve kterém nechává vyniknout svému ohromnému hlasovému potenciálu naplno. Popravdě, v metalové kapele jsem snad ještě neslyšel zpěvačku, která by dovedla vetknout do svého projevu takové množství výrazů, barvy a nejrůznějších emocí. A je to právě Anette, jejíž výkon tvoří poslední z pilířů celé desky. Ovšem dlužno dodat, že pěveckou stránku svého angažmá v Nightwish nezanedbává ani Marco, který opět dokazuje, že je majitelem skutečně výjimečného vokálu. Je to právě on, kdo potvrzuje výsadní postavení skladby “Ghost River”, protože jeho refrén patří skutečně k tomu nejlepšímu, co kdy pod hlavičkou Nightwish vzniklo. A i v dalších skladbách dostává dostatek prostoru, čímž jen znovu dokazuje, že je “Imaginaerum” po vokální stránce mimořádně zdařilé dílo.

Na uplynulých řádcích jsem se pokusil charakterizovat album jako celek na základě jednotlivých důležitých složek výsledného díla. Teď ale nastal čas ujasnit si, jak se všechny ty plusy, mínusy, vlivy a postupy projevují v jednotlivých skladbách, neboť nezastávám názor, že by se mělo na “Imaginaerum” nahlížet jako na jednolitý a nedělitelný celek. A začnu pochopitelně intrem, které album otevírá velmi vkusně. Hrací skříňka na klíček, Marcův osamocený vokál a melodie, které se postupně chopí orchestr a vše přeroste v ostrý začátek “Storytime”. Klipovka patří k tomu skvěle provedenému kýči, o kterém jsem mluvil výše – má to švih, působí to kompaktně a jako rozjezd celého alba odvádí svou práci dokonale. Hned následující dvojici skladeb považuji za samotný vrchol alba. “Ghost River” jsem tu již vzpomínal, ale jazzová “Slow, Love, Slow” si zaslouží minimálně stejnou pozornost. Nádherný unikát, jaký jsem skutečně nečekal a další důkaz, že je Anette paní zpěvačka.

Dál to ale až taková sláva není. “I Want My Tears Back” dle mého krutě dojíždí na refrén, kterým by se mohla chlubit kdekterá rádiová odrhovačka. A páně Donockleyho dudy tomu moc nepřidávají. Na v pořadí šesté “Scaretale” mi vadí jediná věc – skvělé epické intro a neméně skvělé kabaretní jádro samotné skladby k sobě prostě nepasují. Každé zvlášť je to ale skvělé. Následující “Arabesque” tvoří pomyslný střed alba a zřejmě má i hudebně působit jako spojnice mezi první a druhou půlí alba. Smutné na tom je, že na mě dělá dojem naprosté vytrženosti a zbytečnosti. Zajímavé orientální motivy a snad jediný bicí part na albu, který by se dal považovat za exhibici, to nespraví. Být její začátek a konec nějak organicky propojen s předchozí a následující skladbou, mohlo to být skvělé… “Turn Loose the Mermaids” je zvláštní. Zní, jako by se na ní podíleli Blackmore’s Night spolu s Enniem Morriconem. Jako vesměs akustická balada ale celkem funguje a poslouchat se to dá. S tím mám ale docela problém u devítky “Rest Calm”. Sloka sice dobrá, ale refrén, který se po celou závěrečnou část skladby opakuje, je nehorázně ubíjející. Škoda, na té sloce šlo vystavět něco výrazně lepšího. Balada číslo dvě se jmenuje “The Crow, the Owl and the Dove” a čím déle ji poslouchám, tím více se kloním k názoru, že i když to až na vokální příspěvek Troye Donockleyho není zas tak zlé, je to pustý popík. A zase za to nemůže sloka, ale všechno ostatní.

Bohudík, následuje jedna ze tří nejlepších skladeb na albu. “Last Ride of the Day” zní neuvěřitelně epicky a skoro mě mrzí, že ji Tuomas nerozvinul v něco víc, než “jen” skladbu standardního rozložení. Třináct a půl minuty by jí totiž určitě slušelo rozhodně víc než nešťastné “Song of Myself”. Dramatický nástup a na albu nejdelší stopáž slibují velké věci, ale bohužel. Intro a sloka je opět tím nejlepším, co skladba nabídne. Dále se dočkáte jen kýčovitého refrénu a místo očekávané gradace přijde pravý opak. Někdy okolo čtvrté minuty přijde totálně ubíjející umíráček, který bez významnější změny přejde v druhou polovinu skladby, která sestává akorát z recitovaných replik Tuomasových blízkých, to vše podbarveno jen lehkým příspěvkem londýnských symfoniků. Kdyby tahle recitace následovala nějakému epickému vyvrcholení a zakončilo tak celé album, tak nemám výhrad. Bohužel, není tomu tak, a “Song of Myself” je tak další promarněnou příležitostí a zahozeným potenciálem sloky. Skutečně poslední titulka “Imaginaerum” je pak naprosto zbytečná, a jak už jsem zmínil, hodila by se tak k doprovodu titulků filmu. Jsem zvědavý, jestli na to skutečně dojde…

Tak si to shrňme. Máme tu album, které skvěle vypráví příběh v sobě obsažený, nabízí širokou škálu emocí, nějaké to zamyšlení nad našimi životními osudy a naprosto fenomenální pěvecké výkony. Naproti tomu se dá úspěšně pochybovat o jeho příslušnosti k metalovému žánru (což neberu jako mínus, ale pouze jako skutečnost, na kterou je třeba brát ohled), některé, mě nevyjímaje, může zklamat upozaděním klasických nástrojů ve prospěch orchestru a kláves. Stejně tak vlezlý optimismus a v jistém směru chybějící vnitřní napětí albu ve výsledku nijak neprospívají. Výsledné hodnocení se tak jeví být značně ošemetným, neboť se bude výrazně lišit člověk od člověka a bude se odvíjet výhradně od toho, co dotyčný od alba čekal. Kdo čekal pohádkovou operetu, soundtrack made by Nightwish a především fascinujícím způsobem odvyprávěný příběh, musí být výsostně spokojený a já mu to neberu, protože přes všechny zápory není “Imaginaerum” vůbec špatné album. Kdo ale toužil po dramatické hodině a čtvrt, která by přetékala nápady, atmosférou, nepostrádala by špičkové hráčské výkony a strhující tah na branku, ten buď bude muset doufat další čtyři roky, nebo se poohlédnout jinde. I když jsem se snažil zůstat nestranný, spadám spíše do druhé kategorie a prostý poměr dobrých, průměrných a špatných skladeb mě nutí hodnotit tak, jak jsem se rozhodl. A je to škoda, protože “Imaginaerum” mělo potenciál být skutečnou bombou. Nestalo se a dvojice “Once” a “Oceanborn”, zpovzdálí sledována “Dark Passion Play”, tak svůj svůj status alespoň v mých očích bez problémů uhájila. Tak třeba příště…

---

Další názory:

“Imaginaerum” určitě patří mezi desky, jimž bylo v letošním roce věnováno nejvíce pozornosti, což se však bohužel ne vždy slučuje s tím, že by si tu pozornost zasloužily, v drtivé většině se to ovšem slučuje s masivní reklamní agitací. Obzvláště ta byla v případě novinky Nightwish vskutku nevídaná – dlouho jsem nezažil, že by se v takové míře ze všech stran valilo tolik sloganů o albu roku, ne-li přímo desetiletí či rovnou celé hudební historie. Něco takového je samozřejmě možné opravdu jen stěží a osobně bych řekl, že na to může skočit jen ten, kdo má sotva dvouciferné IQ, ale evidentně tahle placená reklama funguje vzhledem k faktu, kolik řadových poslouchačů desku pobožšťuje, jak jen to jde. Co se mě týká, spíše mne to odpuzuje a jaksi mne to nutí k automaticky odmítavému postoji… což si “Imaginaerum” vlastně ve skutečnosti nezaslouží, ačkoliv z toho mnozí dělají mnohem víc, než čím to ve skutečnosti je. Klidně to řeknu na rovinu – Nightwish prostě dle mého názoru nejsou až tak vysoké umění, jak se sami tváří a za jaké je mnozí považují. Špatná muzika to však není, to zase netvrdím. “Imaginaerum” má některé songy opravdu dobré… singlovka “Storytime” je solidní; “Ghost River” je skvělá – z mého pohledu jednozačný vrchol; “Slow, Love, Slow” mě tak úplně neoslovila, ale jistou zajímavost nepochybně má (přinejmenším z toho důvodu, že se na poměry Nightwish jedná o dost netradiční a překvapivou věc); “Scaretale” se také povedla, zařadil bych ji hned za “Ghost River”… jenže po ní už pomalu začne nastupovat klasický neduh všech alb Nightwish – v druhé půli jim povážlivě dochází dech a ani novinka v tomto ohledu není výjimkou. Kromě toho má “Imaginaerum” ještě jednu nevýhodou – je možná až příliš ambiciózní, přestože na to nemá. Díky propojení s filmem na nahrávce skončily i písničky, které sice byly “nutné pro filmové zpracování”, ale v rámci desky příliš nefungují, nehledě na s tím spojenou přestřelenou délku – to mi také vrtá hlavou, co nutí Nightwish točit hodinu a čtvrt dlouhou věc, když za tři čtvrtě hodiny by toho v zahuštěnějším prostoru určitě zvládli říct stejně, akorát s větší přesvědčivostí. Aby mě někdo špatně nepochopil, protože to teď možná vypadá, že si jen stěžuji, nechci tu na “Imaginaerum” kydat nějaký hnůj, jelikož to by zase nebylo spravedlivé. Vcelku se mi to líbí (alespoň některé části), je to solidní práce, jen ne nějak extrémně výjimečná, jak většina lidí tvrdí…
H.

Nightwish mě na svou novinku docela natěšili. Nebylo to ani velikostí jejich jména, alby, která vydali v minulosti, či celkovým vzruchem, jaký kolem novinky vytvořili. Bylo to prvním singlem “Storytime”, který jsem si opravdu oblíbil, ač jsem se to styděl přiznat. Na “Imaginaerum” se Nightwish žánrově mnohem více rozkročili, než tomu bylo zvykem na deskách předchozích, což je vývoj, který musím pochválit. Na druhou stranu se jim však podle mě nepodařilo udržet konstantní kvalitu po celé délce desky. První skladby alba (“Storytime” a “Ghost River”) jsou opravdu povedené, po nich ovšem album sklouzne k materiálu, který mi přijde až příliš podbízivý. Vrchol toho budiž první polovina “I Want My Tears Back”, pro kterou by se mi hodila škatulka “ABBA metal”. Úroveň však postupně opět stoupá a nemůžu tak tvrdit, že by se mi “Imaginaerum” špatně poslouchalo. Nightwish se povedlo zkrotit mohutné aranže a vkusně na desku zařadit dětské chorály. Občas zní použitý orchestr až příliš “soundtrackovitě”, to lze ovšem Nightwish snadno odpustit. Vždyť album samotné vlastně soundtrackem je. Nejsem cílová skupina, na kterou kapela se svou deskou mířila. Nebýt humbuku, který kolem “Imaginaerum” vznikl, určitě bych si ho neposlechl. I tak ale musím uznat, že to špatná deska zdaleka není.
Zajus

Nemůžu si pomoct, ale já prostě já dostal to, co jsem chtěl, a dokonce ještě mnoho navíc. Dávat “absolutní” hodnocení, to asi vždycky vyvolá nějaké ty pochyby o autorově příčetnosti, ale když mně tohle album prostě imponuje jako málokteré jiné. Je sice možné, že mě Nightwish jenom jednoduše “opili rohlíkem”, když mi předhodili cosi podbízivého a líbivého bez hlubší “uměleckosti”, ale i kdyby, tak co? Hudbu si má člověk vybírat podle toho, co se mu líbí, ne podle toho, co ostatní označují za kvalitní. Pravděpodobně si budete muset album sami poslechnout a zhodnotit, nakolik má “desítka” odpovídá vašim pocitům. Já si za ní ale stojím.
Ellrohir

Ráda bych tak nějak vystihla to, co mi na nových Nightwish vadí i nevadí. A to první začíná už u toho, že nemám ráda, když někdo masíruje můj mozek a ovlivňuje názory ještě předtím, než vůbec vím, jak bude vypadat výsledek. Takže mezitím, co se všichni v redakci na ně těšili jak na Ježíška, mě přepadala čím dál tím větší skepse. Když vypustili “Storytime”, polkla jsem naprázdno. Přesně to, co nesnáším, v koncentrované podobě. Anettin hlas v poloze, která mně podřezávala žíly. Tempo, které by nevyburcovalo ani mrtvého, a ta zrůdná, ale u takové kapely nutná dokonalost. Ovšem řekněme si to narovinu, album není jeden song. Naštěstí. Jako by mě počáteční zklamání mělo přesvědčit o tom, že ještě není nic ztraceno. Například Marco, kterému se, zdá se, dostává stále více prostoru. A upřímně, jen do toho. Vždyť to on pro mě naprosto perfektně dotváří atmosféru “Ghost River”. A Tuomas byl vždycky dobrý vypravěč, o tom není pochyb. To je hlavní plus a zároveň hlavní chyba skupiny. Někdy se málo soustředí, nebo ani nechce, aby to byl metal. Slovo symfonický u něj nabývá gigantických rozměrů a neustále nám musí vyprávět svoje báchorky. A tenhle jeho kejklířský přístup sedne jen někomu. Já ho do nedávné doby za to opěvovávala. Dnes bych ocenila trochu surovější přístup. Možná, že čím je starší, tím je víc sentimentální. No, dobře, vraťme se mílovými kroky k samotné hudbě. Je prostě kvalitní a svým způsobem dobrá, a pokud vám někdo bude tvrdit, že se Nightwish změnili k nepoznání, věřte mi, že toho nejsou schopni ani oni. Krásně to poznáte na “I Want My Tears Back”. To je z mé strany taková malá sentimentální vzpomínka. Prostší, jednoduší a milejší. Neprodlužujme ortel. Chtěla jsem říct, že jsou to pro mě stále výborní hudebníci, proti Anette nic nemám a srovnávat ji s Tarjou by dokazovalo akorát mojí hloupost. Jen už jsem přesycená té pompézní velkosti a grandiózních výstupů. Už žádné cirkusy a nebeské výšiny. Zpět k té “živočišnosti” a prostotě. A upřímně, očekávala bych ji na dalším albu, protože další velký slon do sbírky by nám mohl zbořit šapitó.
Madeleine Ailyn

---