Nile - At the Gate of Sethu

Nile – At the Gate of Sethu

Nile - At the Gate of Sethu
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Enduring the Eternal Molestation of Flame
02. The Fiends Who Come to Steal the Magick of the Deceased
03. The Inevitable Degradation of Flesh
04. When My Wrath Is Done
05. Slaves of Xul
06. The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu
07. Natural Liberation of Fear Through the Ritual Deception of Death
08. Ethno-Musicological Cannibalisms
09. Tribunal of the Dead
10. Supreme Humanism of Megalomania
11. The Chaining of the Iniquitous

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 8/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke starým Egyptem postiženým Američanům Nile chovám zvláštní vztah. Jsou první a doposud snad i jedinou kapelou, která spadá do škatulky brutálního technického death metalu a která mi přirostla k srdci, ale přesto jejich muziku nedovedu poslouchat za všech okolností. Když se ale hvězdy sejdou ve správném postavení, venku se setmí mračna a z dálky je slyšet nějaká masivní bouřka, v takových chvílích bych byl schopen přísahat, že právě Nile jsou to jedinou kapelou na světě, která zaslouží pozornost. A i když takové situace nenastávají každý den, od čerstvé novinky “At the Gate of Sethu” jsem si sliboval opravdu hodně. A abych hned v prvním odstavci neházel spoilery, desku v následujících řádcích rozpitvám pěkně postupně, aby to bylo taky trochu napínavé…

Prvním, co mě praštilo do uší a co předpokládám praští do uší většinu těch, kteří mají jakž takž naposlouchanou alespoň předchozí desku “Those Whom the Gods Detest”, byl zvuk desky a kytar především. Slova pro jeho popis nehledám úplně snadno, ale realitu asi nejlépe ilustrují přívlastky jako primitivní, animální, minimalistický a surový. Zkrátka a jednoduše je to po masivním, mohutném a plném zvuku minulé řadovky docela šok. Jenže i když to pro mě byl v prvních chvílích šok dost nepříjemný, postupem času, jak se mi všechny složky alba začaly propojovat do výsledného obrazu, i ten zvuk začal dávat smysl. Všechny ty přívlastky, kterými jsem se zvuk pokoušel výše popsat totiž jedině umocňují to, čím atmosféra alb Nile vyniká. Je to všudypřítomný pocit hnilobného zla, dusivé bezmoci, božské faraonovy aury a otrokářova biče na zádech. Tahle atmosféra je přítomna, zvukem znásobena a je to tak dobře, protože je to důkaz skutečnosti, že si Nile i při zřetelné evoluci některých dílčích prvků vlastní tvorby dovedou zachovat esenciální základ svého výrazu, který valnou měrou přispívá k jejich jedinečnosti. Ve srovnání s předchozími počiny má však jistá zvuková okleštěnost i jeden velmi nepříjemný dopad, o kterém se však podrobněji rozepíšu níže.

V dokonalém souladu s posunem zvuku je i vokální stránka “At the Gate of Sethu”. Dallas Toler-Wade, který dostal na starosti většinu hlavních vokálů (nebo alespoň myslím – celkem pět growlerů, kdo se v tom má vyznat…) totiž nezřídka kdy ani ne tak “zpívá”, jako spíš deklamuje. Opravdu, jeho frázování dělá velmi často dojem kázání pološíleného fanatického kněze a musím uznat, že to je velmi efektivní – dále to totiž posiluje tu klíčovou zlou atmosféru. Vzato čistě faktograficky, Dallas se svým hlasem pracuje velmi široce, a když se jeho vokální linky doplní o ty páně Sandersovy a všech tři hostí, novinka na tomto poli opravdu exceluje.

Tyto přísně arytmické zpěvy jsou však dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu znějí opravdu působivě, na druhou stranu v některých momentech přispívají k tomu, že celá příslušná pasáž dělá dojem naprosto náhodného instrumentálního a vokálního bordelu bez špetky řádu. V rámci tvorby Nile zvyklý na muziku, která dává smysl a působí organizovaně byť jen při nemalé pozornosti, se tady té organizovanosti občas snažím dobrat marně, i když se snažím sebevíc. Ale když o tom tak přemýšlím, to jsem si onehdá myslel o “Those Whom the Gods Detest” také a teprve v tomhle srovnání vyniká, jak je ta deska při vší složitosti a záludnosti vlastně bez větších problémů uchopitelná a organizovaná.

V některých momentech tedy prosvítá na povrch skutečnost, že i samotná hudba alespoň v mých očích/uších zaznamenala jistý posun směrem k mučení posluchačů naprosto dusivými pasážemi bez jediného záchranného stébla, které by zabránilo utonutí v chaosu, což někdo nemusí vydýchat, zatímco jiný si v takových momentech bude libovat. V čem si ale budou libovat dost určitě všichni, kteří už kouzlu Nile propadli, to jsou etnické prvky, které se organicky prolínají celou deskou a plného prostoru se jim dostává v krátkých skladbách “Slaves of Xul” a “Ethno-Musicological Cannibalism”. Možná je to jen zdání, ale přijde mi, že jsou tyhle ambientem šmrnclé vložky zastoupeny v nepatrně větší míře, než jak tomu bylo v minulosti, a já si na to rozhodně nemohu stěžovat, protože kdykoli Karl Sanders drnkne do strun svých neortodoxních a čtyři tisíce let staré egyptské realitě se blížících nástrojů, nebo se ozve křik mučených, stojí to za to…

Zbytek znáte – nezaměnitelně stavěné riffy, zběsilá sóla, šílenec George Kollias za bicími… Je tu však jeden a to poměrně zásadní problém, jehož bližší rozbor jsem sliboval na konci druhého odstavce. Všechen ten instrumentální matroš je sice velmi dobrý, místy výborný, jenže jeho problém spočívá v tom prokletém zvuku, kterému jsem věnoval dostatek pozornosti výše. Doplácejí na to především kytary, protože riffy neznějí ani zdaleka tak mocně nebo drtivě, jak by mohly a jak by mi bylo po chuti. Zkrátka a jednoduše, je to opravdu solidní řezničina, která však ve výsledku nevyzní v plné šíři svého potenciálu. Paradoxem je, že i z téhle skutečnosti možná pramení pocit žízně a vyprahlosti, který mě při každém poslechu “At the Gate of Sethu” popadá a který částečně přispívá k tomu surovému a nemilosrdnému vyznění desky. Trochu to zavlažit a zelenalo by se mnohem více.

A nějakým takovým tvrzením by se dala ve své podstatě shrnout celá deska. “At the Gates of Sethu” je bezesporu dobrý počin, ale jak moc dobrý, to už záleží na pohledu konkrétního posluchače. Komu sedne nezvyklá a rozporuplná produkce, ten nebude mít moc důvodů říct na adresu desky křivé slovo, zatímco opačná strana posluchačského spektra asi pěkně spláče nad výdělkem. Já jsem se zasekl někde mezi těmito dvěma tábory a namísto nadšení se dostavilo lehké zklamání. Ale to je tak, když čekáte osmý div světa a dostanete “trapný” El Escorial. Až se vypravím do obchodu pro svoji první originálku Nile, “At the Gate of Sethu” to určitě nebude, ale i tak nepochybuji, že její nesporné kvality prověří až delší časový odstup a bude se tak moci směle zařadit mezi dlouhou řadu svých skvostných předchůdců.

Nile


Další názory:

Nile nezrají jako víno, ale jako pořádně ostrá egyptská kořalka z nilského rakosí. A “At the Gate of Sethu” to dle mého názoru bezezbytku potvrzuje. Všímám si, že spoustě lidí na novince nesedí trošku méně čitelnější zvuk, ale to mně osobně ani nevadí, do jisté míry to chápu jako jeden z dalších prostředků, jak se někam posunout. Ono by se totiž mohlo zdát, že Nile se vlastně točí pořád dokola na tom svém vlastním písečku (vzhledem k jejich zaměření skoro doslova), mně osobně však přijde, že to kolovrátek není a nějaké inovace cítím na každé desce – někdy jsou třeba jen kosmetické, ale pořád dostatečné na to, aby mi alba nesplývala. Nicméně zpátky k “At the Gate of Sethu”. Nile jsou v posledních pár letech (ono je to vlatně víc než jen pár let, ve skutečnosti už pěkně dlouho) v opravdu vysoké formě a pozitivní je, že ani sedmé album jim jejich čistý štít nijak neposkvrnilo. Asi je pravda, že “Those Whom the Gods Detest” bylo o něco lepší, monumentální “Ithyphallic” bylo lepší určitě, “Annihilation of the Wicked” také, a když tak o tom přemýšlím, tak “In Their Darkened Shrines” jakbysmet, přesto stále platí, že je “At the Gate of Sethu” parádní věc, která má dostatečnou sílu na to, aby mi s ní Nile opětovně připomněli, proč patří k mým nejoblíbenějším death metalovým kapelám.
H.

Nile nahráli již sedmé studiové album. Informace, která by při hodnocení nového počinu stačila, aby si každý dokázal představit, jaké “At the Gate of Sethu” vlastně je. Za těch pár let už parta kolem Karla Sanderse zjistila, v jaké poloze jí to sluší nejvíc, a té se drží. Nechci říct, že je to špatně, protože Nile jsou v té své egyptské škatulce jedineční a na poli technického death metalu by jen těžko hledali sobě rovného. Bohužel se stalo, že “At the Gate of Sethu” nedosahuje kvalit předchozích počinů. Bylo jasné, že famózní “Those Whom the Gods Detest” se bude překonávat horko těžko, ale že zařadím album jako jedno z nejslabších, se kterým se kapela dosud vytáhla, jsem s ohledem na dlouhodobou formu Nile nečekal. Zdánlivě je všechno v pořádku, nicméně hned na první poslech mě zarazil zvuk, který je oproti minulosti rozostřený, trošku nečitelný, což mně osobně zrovna nesedí. Ale i po hudební stránce jako by si Nile pro nové album vytáhli z balíčku Černého Petra a vybrali si slabší chvilku. Samozřejmě, není to tak zlé, že by se to nedalo poslouchat, to rozhodně ne, ale i když si oproti konkurenci udržují Nile stále bezpečný náskok, na své vlastní rekordy nestačí. Jasné vrcholy vidím v úderné “The Inevitable Degradation of Flesh”, na skvělé kytaře postavené “The Gods Who Light Up the Sky at the Gate of Sethu” a především pak závěrečné epické “The Chaining of the Iniquitous” s parádním sólem. Co mě nepřestává zarážet a fascinovat, je kytarová práce Karla Sanderse, jehož vysokofrekvenční riffy nemají obdoby, a bubenická ekvilibristika George Kolliase. Lepšího bubeníka byste na scéně hledali těžko. Staroegyptské motivy, které kapela do své tvorby aplikuje, již možná nepůsobí tak překvapivě jako dříve, přesto dotváří konečnou atmosféru tak, jak mají. I přesto, že “At the Gate of Sethu” není tak vyrovnané jako jeho předchůdci a pár skladeb mě nebavilo, tak by vaší pozornosti nemělo ujít.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.