Nile poster 2011

Nile, Melechesh, Dew-Scented

Nile, Melechesh
Datum: 31.1.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Darkrise, Dew-Scented, Melechesh, Nile, Zonaria

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že je extrémní metal s příchutí orientálních melodií skutečně lákavou komoditou na relativně sytém hudebním trhu. Pro ty, kteří jeho vábení podlehli, tak byla účast na tomto koncertu takřka svatou povinností. Mocná dvojice Nile a Melechesh si pod svá křídla přibrala další, co do žánru tu více, tu méně spřízněné souputníky, a o tom, co z toho vzešlo, se Praha přesvědčila posledního dne měsíce ledna…

Toho památného večera byla venku pořádná zima, a tak se mi skutečně ulevilo, když jsem se mohl uvelebit v útrobách Exitu. Začíná mi připadat, že čím déle tam chodím, tím víc se mi tam líbí a v tomto případě na mě temně vymalovaný sál zapůsobil takřka domáckým dojmem. Taky aby ne, když jsem mezi lidmi zpozoroval nemálo známých tváří. Měrou vrchovatou k tomu pocitu určitě přispěl také fakt, že jsem po předchozích otřesných zkušenostech s místním pivem musel s překvapením a povděkem konstatovat, že se jeho kvalita výrazně zvedla. Sotva jsem ale přiložil kelímek ke rtům, někde odbila sedmá večerní a k mému překvapení přesně na čas vstoupili na pódium první muzikanti…

O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem Darkrise. Tihle Švýcaři se vytasili s naprosto klasickým death metalem, který svým charakterem nemohl překvapit. Na druhou stranu se ale jednalo o vyloženě příjemnou hudbu a já se přistihl, že už záhy po startu pokyvuji hlavou a podupávám do rytmu. Musím vyzdvihnout především bicí, které byly perfektně nazvučeny, díky čemuž tak mohly naplno vyniknout party, které hladily na duši i bránici. I přes mizivou originalitu jsem si totiž připadal, jako kus rozžhaveného železa, na které dopadají přesné a důrazné rány kladivem. Nemálo postávajících lidí můj pozitivní dojem zřejmě sdílelo, a tak se téhle sympatické kapele ke konci jejich vystoupení dostalo vcelku přijatelně intenzivních ovací.

Dle vůle dramaturgů se druhou kapelou večera stala švédská formace Zonaria. Není to tak dávno, co jsem nějakou náhodou narazil na ukázku jejich tvorby, a z onoho letmého seznámení jsem nabyl dojmu, že se jedná o zajímavý melodický death metal. Usoudil jsem tedy, že bych měl Zonarii na koncertě věnovat zvýšenou pozornost. Pravda, začalo to celkem zajímavým riffem, ale čím déle pánové hráli, tím méně mě jejich vystoupení bavilo. Podivnou, lehce industriální image bych ještě přes srdce přenesl, ale přes míru hlasité a přesto podivně utopené nic, co vystupovalo z reproduktorů, rozpohybovalo moje nohy co nejdál od pódia a hlavně do akustického stínu. Moudré rozhodnutí…

Setlist Dew-Scented:
01. Downfall
02. Arise from Decay
03. Cities of the Dead
04. Never to Return
05. A Critical Mass
06. Soul Poison
07. Condemnation
08. Acts of Rage

Následující občerstvovací pauza se trochu protáhla, a tak mě nástup Němců Dew-Scented zastihl uprostřed konzumace párků s hořčicí. Jenže i z povzdálí bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga než v předchozím případě. Proto jsem i přes lehké přejedení vyrazil k pódiu hned, co to alespoň trochu šlo. Stačilo několik kliček mezi nepříliš početným publikem a ocitl jsem se v centru dění. Jak si nešlo nevšimnout, řízný mix thrash a death metalu rozproudil v žilách přiměřeně rozehřátého publika krev a před pódiem se co chvíli rozvířil přívětivý moshpit. Ti méně aktivní postávali okolo a svými vlasy celkem obstojně suplovali ventilátory… Vzhledem k tomu, že jsem s Dew-Scented přišel do kontaktu vůbec poprvé, nedovedu posoudit, nakolik se po zvukové nebo technické stránce živé vystoupení odklánělo od originálu, ale popravdě mi to bylo a je jedno. Němci totiž předvedli skutečně našlapané, přímočaré a energické vystoupení, které člověka přímo vybízelo k pařbě. Proto jsem trochu zalitoval, když se s námi rozloučili prohlášením, že se možná potkáme v létě (Brutal Assault…?). Zpěněná krev ale nepřišla vniveč. Večer totiž postoupil, a tak se dostala řada na kapelu, jejíž přítomnost mě přesvědčila k účasti na téhle akci…

Setlist Melechesh:
01. Illumination: The Face of Shamash
02. Sacred Geometry
03. Deluge of Delusional Dreams
04. Ladders to Sumeria
05. Grand Gathas of Baal Sin
06. Triangular Tattvic Fire
07. Ghouls of Nineveh
08. Rebirth of Nemesis

Mýty opředená Asie skrývá mnohá tajemství a již v dávných dobách lákala zvídavé mysli Evropanů. Za ta léta se na tom nic nezměnilo a tajuplný opar mystiky předního východu na své přitažlivosti nic neztratil. Příkladem budiž Melechesh, zvěstovatelé zapomenuté moudrosti i temných příběhů sumerské mytologie. Jejich hudba je tajemná, opojná, ale především zatraceně návyková, takže vidina živého vystoupení slibovala mnohé. Náladotvorné intro, které se jakoby nic začalo ozývat z reproduktorů, tak na mě zapůsobilo jako lehké muzikální afrodisiakum. Že se následující třičtvrtěhodinu nebudu nudit, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy charismatický frontman Ashmedi poprvé sáhl do strun a vypustil na nás lavinu úderných orientální riffů, které vyloženě nutily k neřízené zátěži krčního svalstva. Atmosféra, která záhy naplnila sál, se dost těžko popisuje. Napadá mě leda přirovnání k letu na létajícím koberci mezi troskami dávno mrtvé, ale pořád impozantní civilizace. Skrze slova průvodce, holohlavého démona s bradkou a pronikavýma očima, vám všechny ty ruiny ožívají před očima, a to včetně všech svých obyvatel – mágů, démonů, ghúlú a jiných esoterických bytostí, které vás vábí ke vstupu do své říše… Nechci ubírat na zásluhách ostatním muzikantům, ale byl to právě Ashmedi, který měl největší zásluhu na onom magickém prostředí, jež v klubu vzniklo. Když odhlédnu od samotného zpěvu a hraní, byl to jeho pološílený, trochu děsivý ale rozhodně charismatický zjev, který dodával celé démonické show na uvěřitelnosti. Krom toho nerušil ono zmiňované fluidum tajemna zbytečnými průpovídkami a až na pár výjimek k nám promlouval takřka výhradně skrze své texty. Tleskám!

Nemá asi valného smyslu popisovat, co se dělo dále v průběhu koncertu, protože je to zaprvé nasnadě a zadruhé jsem si okolního dění ani moc nevšímal – tak moc jsem se soustředil, abych si nerozbil hlavu o hranu pódia. Můj entusiasmus dosáhl takové míry, že jsem bez povšimnutí přecházel ne zcela vyvážený zvuk, který doléhal k mým uším v první řadě. Díky němu nebyly kytarové vyhrávky tak znatelné a člověk si občas musel domýšlet i leckteré basové party, což trochu zamrzelo hlavně ve finální a mnou milované “Rebirth of Nemesis”, kterou by vytažení basy pozvedlo na zcela jinou úroveň. Jaký byl zvuk v ostatních částech sálu, nevím, ale soudě podle divokého mosh pitu, hory vztyčených rukou a enormního množství poletujících vlasů to zjevně nebylo špatné. Drobnou, byť subjektivní výtku mám také k setlistu. Až na jednu výjimku se totiž hrálo výhradně z posledních dvou alb, což byla trochu škoda. Na druhou stranu byly skladby vybrány tak rozumně, že bez sebemenších problémů dovedly udržet pozornost a aktivitu publika na skutečně úctyhodné úrovni. Jinak řečeno – konstantní nářez. Podtrženo sečteno, i přes ne zcela ideální zvuk (na kterém měla do značné míry podíl první řada) a odporoučivší se basovou kytaru v první skladbě to byl skutečně skvělý zážitek a Melechesh dokázali, že poprávu patří do první ligy. Vystoupení, jaké předvedli oni, se totiž vyvažují zlatem…

Setlist Nile:
01. Kafir!
02. Sacrifise Unto Sebek
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask
05. Ithyphalic
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick
09. Black Seeds of Vengeance

V okamžiku, kdy Melechesh opustili pódium, jsem zvažoval, jestli nemám nechat doběhnout dojmy z jejich skvělého vystoupení v poklidu na baru. Nakonec jsem na bar skutečně zamířil, ale jen proto, abych se vzápětí vrátil s plnou náručí piva. Během téhle nutné anabáze jsem si uvědomil, že i přesto, že zanedlouho vystoupí hvězda večera, nebyl sál nijak přeplněný a k mému překvapení jsem se zpátky do první řady dostal bez větších problémů. Zanedlouho se mi totiž mělo dostat zážitku, za který budu ještě dlouho děkovat libovolnému božstvu. Po celkem stravitelné čtvrthodině zvučení sál potemněl a za zvuků ambientního intra na pódium vystoupili čtyři death metaloví polobozi. Cílevědomá anihilace, která započala nedlouho nato, snad ani nepotřebuje komentář. Nile jsou neskutečně brutální i z CD, ale na fakt, že celé to inferno bezezbytku naplňuje okolní vzduch, to prostě nemá… Jedna mocná skladba střídala druhou a i přesto, že nemám Nile nijak zvlášť naposlouchané, jsem cítil přímo svatou povinnost nezůstat stát v klidu. Místo přímo před mozkem skupiny, kytaristou Karlem Sandersem mi poskytlo sledovat mistrovy prsty z bezprostřední blízkosti, ale mocná energie, valící se z reproduktorů, mi nedovolila o moc víc než konečnou likvidaci toho, co zbylo z mého zmučeného krčního svalstva. Teď toho částečně lituji, protože jsem zcela zapomněl sledovat šíleného George Kolliase a jím dokonale ovládanou bicí soupravu. Ovšem i to málo, co jsem zahlédl, plně ospravedlnilo žádost frontmana Chrise Lollise, aby dav provolal trefnou větu “George, don’t break your drums!” Kde se to v tom nevelkém a hubeném chlapíkovi bere, skutečně nechápu…

Hodnotit při takové akustické smršti úroveň nazvučení není úplně jednoduché, ale v případě headlinera nebyl důvod ke stížnostem. Jednotlivé nástroje byly obstojně rozlišitelné a navzájem si nepřekážely, takže tady skutečně nemám výtek. Pódiová prezentace dala jasně najevo, že si je kapela vědoma svého eminentního postavení a všichni čtyři muzikanti se projevovali suverénně, ale přesto nikoli arogantně. Důkazem budiž skutečně vřelý přístup Karla Sanderse k šílícím prvním řadám. Bylo a něm vidět, že si hraní užívá a hraje pro fanoušky. Víc takových. Při tom všem ale působil natolik civilně, že jsem měl problém uvěřit, že v hlavě tohoto člověka vzniká tak extrémní hudba. S jeho bodrým výrazem bych ho spíš než na death metalového kytaristu odhadoval na hostitele zahradní barbecue party (smích).

Když se zpětně ohlédnu na setlist, musím uznale sklonit hlavu. Při výběru skladeb sice dominovala zatím poslední řadová deska “Those Whom the Gods Detest”, ale pamatovalo se na každé předchozí album, díky čemuž zazněly skutečné klenoty jako třeba “Black Seeds of Vengeance”. Jejím prostřednictvím se s námi Nile rozloučili a bylo to rozloučení skutečně mocné a důstojné. Bohužel jsem byl nucen přemoci svoji touhu ještě chvíli vychutnat doznívání výborného zážitku, kterého se mi dostalo, a zamířit k domovu. Výborný dojem mi to ale nepřekazilo. K celému koncertu mám jen pár připomínek – předně bych z line-upu zcela vyškrtnul Zonarii. Nejenže nezapadla stylem ani kvalitou, ale především se mohla její hrací doba rozdělit mezi Nile a Melechesh, kteří by ji dovedli zužitkovat nepoměrně lépe. Když však pominu tuhle vadu na kráse, musím už jen chválit. Zvuk se podařilo vyladit velice kvalitně snad až s výjimkou Melechesh, kde šlo i tak hovořit o obstojné úrovni. Skutečně obrovským plusem však byl přiměřený počet návštěvníků a jejich chování. Díky tomu se v sále dalo nejen pohybovat a dýchat, ale nedocházelo k tak nebezpečné davové hysterii, jaké jsem byl svědkem na listopadovém vystoupení Sabaton. Je skutečně skvělé, že se nemasový charakter této hudby promítá i do takových aspektů věci…

Jak snad každý trpělivý čtenář pochopil, pražská zastávka Those Whom the Gods Detest Tour Part II byla skutečně památnou událostí a všichni, kteří měli tu čest se jí zúčastnit, na ni rozhodně jen tak nezapomenou. Jsem rád, že patřím mezi ně, a doufám, že nebude trvat dlouho, než budu mít šanci vidět ať už Nile, Melechesh nebo Dew-Scented znovu…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.