Nine Inch Nails - Hesitation Marks

Nine Inch Nails – Hesitation Marks

Nine Inch Nails - Hesitation Marks
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 3.9.2013
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. The Eater of Dreams
02. Copy of A
03. Came Back Haunted
04. Find My Way
05. All Time Low
06. Disappointed
07. Everything
08. Satellite
09. Various Methods of Escape
10. Running
11. I Would for You
12. In Two
13. While I’m Still Here
14. Black Noise

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Celých pět let trvalo, než Nine Inch Nails, potažmo Trent Reznor, usoudili, že nastal ten správný čas pro nové studiové album kapely (no dobře, spíš one-man projektu), která si po dobu své působnosti vysloužila neotřesitelnou pozici industriálně rockové legendy. Kdo podrobněji sleduje tvorbu tohoto multiinstrumentalisty, ten ví, že v mezidobí nezahálel a věnoval se svým bočním aktivitám. Post-industriální projekt How to Destroy Angels, jejž založil se svou ženou Mariqueen Maandig, se dočkal dvou EP a debutového alba “Welcome Oblivion”, které bylo spíše zklamáním a při jeho poslechu se člověk nenápadně poohlížel po klasických počinech Nine Inch Nails, přestože hudebně si obě party nejsou zas tak podobné, jak by se mohlo zdát. Výrazněji na sebe Reznor upozornil spolu se svým parťákem Atticusem Rossem, s nímž se vydal do světa filmového průmyslu, kde si odnesli Oscara za soundtrack k “Sociální síti” a Grammy za hudbu k “Muži, kteří nenávidí ženy”. Loňský rok padl za oběť přípravám nového alba, které je nyní konečně tady. Ale tolik nezbytného úvodu, kterým se snažím si natáhnout délku článku, protože “Hesitation Marks” se pro mne stalo oříškem, jenž se prostě musí slyšet, protože zprostředkovat dojmy z jeho poslechu není vůbec snadné.

Tak trochu jsem očekával, že nedávné boční aktivity Trenta Reznora se výraznou měrou promítnou do novinky jeho domovské kapely, až jsem byl překvapený, že zas v takové míře se tak neděje. Náznaky tam samozřejmě jsou, ale Nine Inch Nails mají svůj nepřeslechnutelný rukopis a zvuk, který si nelze splést a přesto se nedá říct, že by jejich alba byla pořád stejná a hrála na tutéž strunu do zblbnutí. Aktuální “Hesitation Marks” v sobě má víc elektroniky než debut “Pretty Hate Machine”, když se hrábne do zkreslených kytar, tak jsou plnější než na rockovém “With Teeth”, přesto však v sobě skrývá trochu ambientu “Ghosts I-IV” a výše uvedených soundtracků a dokonce se dočkáme i křehkých momentů “The Fragile”, či právě How to Destroy Angels. Že to zní jako pověstný dort, do kterého se tak dlouho přidávaly ingredience, až z něj vznikl nechutný patvar? Máte pravdu, teoreticky je to pěkný mišmaš, ale Reznorovi se podařilo spojit všechny tyto nálady do jednotného výsledku, který paradoxně působí soudržněji, než některá z jeho pozdějších alb (“Year Zero”). První dojem, který jsem z “Hesitation Marks” nabyl, byl minimalistický, což nemusí nezbytně znamenat jednoduchý nebo jednotvárný, na to předem zapomeňte. Jedná se totiž o minimalismus promyšlený a do detailu vypiplaný.

Za nenápadným obalem se toho sice moc neskrývá, ale i to málo má tak uhrančivou atmosféru, že jsem se do “Hesitation Marks” musel pouštět znovu a znovu. Ambientní intro “The Eater of Dreams” o albu moc nevyzradí, takže prvním záchytným bodem je “Copy of A”, která hned na úvod ukáže, že syntezátory použité v “Sociální síti” můžou fungovat i v písni s tanečním rytmem, kterému vévodí typický melodický Reznorův vokál. Na úvod tato skladba může působit neortodoxně, protože se nejedná o typický kousek z výkladní skříně Nine Inch Nails, ale já se do něj okamžitě zamiloval. Jednoduché nasamplované bicí jdou totiž se syntezátorovým podkladem skvěle dohromady. V obdobné atmosféře se nese taky následující “Came Back Haunted” s pronikavějším rytmem a kytarami, které v prostřední části předvedou něco mezi riffem a sólem. Když už jsem to nakousl, tak myslím, že milovníci kytarových ploch u Nine Inch Nails musí být z novinky pěkně zklamáni, protože zas tak moc se jich nedočkají. Pokud bych mluvil o skladbách jako celcích, tak snad jen osvěžující “Everything” je na kytaře postavená a nese se ve znamení mixu punkové upřímnosti a popové líbivosti. Takových momentů bych si dokázal představit víc, ale “Everything” by pak ztratila svou auru jedinečnosti, která jí díky tomu připadla. Nečekaně jsem musel s dalšími poslechy uznat, že ty nejlepší momenty “Hesitation Marks” skrývá v křehkých, post-industriálních kompozicích jako je “Find My Way” s krásným piánem, “Running” s podivným kvílivým samplem nebo skvěle vygradované “Various Methods of Escape”, v níž se protne melancholie s kytarou, což není na poměry kapely nic nezvyklého, ale ta nepopsatelná zasněná atmosféra nemá chybu. Totéž platí i o “I Would for You” s a hypnotickým rytmem a melodickou vokální linkou, kde mi Reznor svým frázováním hodně připomněl “Every Day Is Exactly the Same”“With Teeth”. Z dalších skladeb, o kterých doposud nepadla zmínka, vynikne určitě “All Time Low” s funky kytarou a “In Two”, v níž Reznor předvedl nefalšovaný falzet, až jsem hledat, zda se nejedná o příspěvek některého z hostů. Stejně nenápadně, jako deska začala, tak i končí. “While I’m Still Here” je pro mě zbytečná kompozice, kterou zastíní i závěrečné intro “Black Noise”. Celkově je ale “Hesitation Marks” velmi vyrovnaná deska, která vybudovanému jménu ostudu v žádném případě neudělá.

Nečekal jsem, že se mi “Hesitation Marks” zasekne tak hluboko pod kůži, to uznávám, protože jsem k němu přistupoval s mírnými obavami. Doposud jsem se považoval za fanouška rockovějších počinů, jako jsou EP “Broken”, “The Downward Spiral” či “With Teeth”, ale díky novince se to mění. Sice se nejedná o nejlepší album v diskografii kapely, ale v kontextu posledních tří zářezů jej hodnotím nejvýš. Škoda, že se nepodařilo udržet stopáž na přijatelnější hranici a neeliminovaly se dvě, tři slabé písně (“Disappointed”, “While I’m Still Here”), které desku nikam neposouvají. Kdybych měl vynést nějaký rozhodný soud, tak se jedná o počin, na který se vyplatilo pár let počkat a který bych doporučil všem, kteří s poslechem Nine Inch Nails teprve začínají, protože v přístupné podobě v sobě pojí vše, co doposud Trent Reznor přinesl, a i když se tak na první poslech nemusí zdát, nepůsobí “Hesitation Marks” zmateným dojmem. Pokud se i příště industriální veličina představí v podobné formě, tak nemám problém si zase pár let počkat a těšit se na takto osvěžující počin.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.