Země: Francie Žánr: depressive black metal Datum vydání: 11.5.2015 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Elégie 02. L’isolement 03. Acédie 04. Méditation grisâtre 05. Un immense désespoir 06. Remords posthume 07. Spleen Black Metal Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Against PR

Řekl bych, že depresivní black metal patří mezi ty subžánry, jež vlastně nemají žádné vyložené lídry a vůdčí formace. Pokud by na to však přece jenom přišlo, jedněmi z mála kandidátů, kteří by na tento post mohli aspirovat, jsou zcela jistě francouzští Nocturnal Depression – a to rozhodně nejen proto, že na rozdíl od mnoha jiných DSBM formací se jim povedlo vydat víc než jednu desku, fungovat delší dobu a relativně aktivně i koncertovat.

Poslední roky však Nocturnal Depression diplomaticky řečeno nezastihly zrovna v životní formě. Během prvních šesti let svého fungovaní tihle francouzští sebevražedníci vydali čtyři alba, nicméně od roku 2010, kdy vyšlo „The Cult of Negation“, nastalo co do nové studiové tvorby ticho po pěšině. Namísto toho se Nocturnal Depression začali utápět ve vydávání dost nudných a zcela zbytečných přetočených verzí svých raných demosnímků. V roce 2011 došlo nejprve na „Suicidal Thoughts“ (původně 2004) a loni na „Near to the Stars“ (původně také 2004). A singl „L’isolement“, jejž Francouzi mezitím vydali jako návnadu na dlouho slibovanou novou desku, byl poměrně nepřesvědčivý.

Když navíc ke všemu výše zmíněnému přidám i fakt, že Nocturnal Depression nikdy nepatřili mezi skupiny, jež by měly potřebu se ve své tvorbě nějak zvlášť vyvíjet, asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem novinku „Spleen Black Metal“, která nakonec vyšla letos na jaře, nevyhlížel s nějakou velkou nedočkavostí. Popravdě řečeno se mi do poslechu ani moc nechtělo, a když jsem placku konečně poprvé pouštěl, doufal jsem jen v to, aby se to po loňském propadáku „Near to the Stars“ dalo alespoň trochu poslouchat…

Jenže „Spleen Black Metal“… nechci říkat, že to album překvapilo, protože o překvapující nahrávku se rozhodně nejedná, ale i přesto je výsledek mnohem lepší, než jsem očekával. Co se však hudební stránky týká, bylo by bláhové doufat v nějaké změny oproti tomu, co Nocturnal Depression předváděli v minulosti. Opět se tedy jedná o krystalicky čistý depresivní black metal se vším, co k tomuto specifickému stylu patří. Střední až pomalé tempo, mrazivé melodie, trpělivě předoucí baskytara a samozřejmě i sebevražedný jekot – to vše (a nic jiného) zde najdete.

Nicméně, depresivní black metal vždy patřil spíše ke konzervativnějším žánrům a více než o překotné inovace zde šlo o atmosféru, což je přesně ten důvod, díky němuž „Spleen Black Metal“ funguje. Ačkoliv jsem to nečekal a příliš jsem tomu nevěřil, nakonec zpětně musím uznat, že jsem Nocturnal Depression příliš podcenil a odepisoval je předčasně, protože se svou novinkou Francouzi ukazují, že to v sobě ještě pořád mají a dokážou vytvořit parádní desku.

V rámci celku dokonce působí mnohonásobně lepším dojmem i skladba „L’isolement“, která je prvním regulérním kusem po vcelku povedeném „polo-intru“ „Elégie“. Samostatně na singlu se mi „L’isolement“ svého času příliš nepozdávala, avšak zde s ní nemám sebemenší problém, přestože jsem v ní žádné změny (snad vyjma trochu jiného zvuku) nezaznamenal. Následující „Acédie“ bez problému udržuje nastavenou depresivní hladinku a řekl bych, že je o kousek lepší než „L’isolement“, nicméně to skutečně nejzajímavější je stále ještě před námi.

Hlavní síla „Spleen Black Metal“ totiž tkví v jeho druhé „polovině“. Teprve od „Méditation grisâtre“ totiž začnou Nocturnal Depression tahat svá esa z rukávu a vykládat na stůl ty nejlepší nápady. Atmosféra ještě zhoustne a nepoleví až do konce desky. Kvarteto písní „Méditation grisâtre“, „Un immense désespoir“, „Remords posthume“ a především úplné finále v podobě titulní „Spleen Black Metal“ je vážně výtečně a zejména díky této části alba je dojem z nahrávky tak dobrý.

„Spleen Black Metal“ rozhodně není překvapivá desky a technicky vzato vlastně do tvorby Nocturnal Depression nepřináší zhola nic nového… když to řeknu na férovku, jde prostě jen o pár dalších skladeb s typickou žánrovou náladou. Avšak samotná atmosféra je povedená a – přesně dle názvu nahrávky – patřičně zasmušilá a právě díky ten počin funguje. Nejedná se o nějaké vyložené veledílo, ale dobré to podle mě je.