Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Witching Hour Productions Tracklist: 01. Milk of Toads 02. In the Angles of Her Sigil 03. Władca ropuch 04. Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore 05. The Other Side of the Mushroom 06. Pustka twoja we mnie 07. Trickster – Shapeshifter 08. Plony 09. Oko kruka, głowa anioła 10. The Tenfold Gift Hrací doba: 35:52 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Propaganda Chaosu / Non Opus Dei / Grand Sounds PR

Poláci Non Opus Dei se už vlastně na scéně pohybují poměrně dlouho – vždyť nechybí mnoho a pomalu budou moct slavit výročí dvou dekád. Avšak já osobně, ačkoliv jsem to jméno znal již dříve, jsem se s tvorbou téhle skupiny poprvé podrobněji setkal až s příchodem minulé desky „Eternal Circle“, jež vyšla v září léta Páně 2010. Oním důvodem, proč jsem to tehdy konečně zlomil, byla úchvatná vizuální stránka, která mě hodně nalákala. Co si budeme povídat… už jen ten digipack s ručně navázaným bookletem anebo kus sušeného pelyňku přímo zastrčený přímo v obalu, to prostě vypadá krásně.

A naštěstí – i hudebně mě „Eternal Circle“ bavilo. Neříkám, že to bylo úplně bez výhrad, protože několik momentů mi lezlo do uší trochu hůře, ale to byly jen detaily, protože celkový dojem z desky byl rozhodně dobrý. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem prostě prase líné a že je toho všude k poslechu obrovská spousta, k nastudování kompletní starší tvorby Non Opus Dei jsem se stále ještě nekopal. Na druhou stranu, jejich další počínání si nenechávám utéct a tím hned následujícím počinem byl docela zajímavý split „Dziwki dwie“ s kolegy z Morowe. Bohužel (z pohledu hlavní hvězdy dnešní recenze), na tomto splitku byli Non Opus Dei až ti druzí, a přestože ani jejich příspěvek nebyl špatný, materiál od Morowe měl lehce navrch.

Zapomeňte ovšem na „Dziwki dwie“ i na „Eternal Circle“ – je tu totiž novinka „Diabeł“, o níž mohu hned zkraje a na rovinu prohlásit, že tato oba své předchůdce naprosto brutálním způsobem pohřbívá, jakkoliv se ani na nich nenacházela špatná muzika. Jestli jsem o „Eternal Circle“ prohlásil, že se ten poslech neobešel úplně bez výhrad, pak vězte, že na „Ďáblovi“ už Non Opus Dei ten svůj našlapaný black metal dotáhli k dokonalosti a tentokrát už to bez výhrad skutečně je.

Zjednodušeně řečeno, Non Opus Dei hrají agresivnější black metal techničtějšího ražení, nicméně vedle hrubších pasáží, v nichž mnohdy letmo vykukují i vlivy mrtvolného death metalového brášky, umějí Poláci nasadit také atmosféru nebo lahůdkové vyhrávky. A právě na „Diabeł“ tenhle poměr mezi agresivním a atmosférickým vybalancovali na skutečně skvělou úroveň a navíc to zalili výstavní skladatelskou formou. „Diabeł“ je tím pádem deska, která uhání kupředu jak zběsilá, je ohromně zábavná a takříkajíc leze do ucha úplně sama, a přitom se v žádném případě nejedná o volovinku na pár poslechů – právě naopak, protože novinka Non Opus Dei se určitě může chlubit velkou životností. Je to album, které má naprosto ukázkový tah na bránu a takový ten švih, a přitom je pořád hodně chytré a dokáže nabídnout přehršel bravurních nápadů.

Nějaké vrcholy se mi vybírají těžko, protože Non Opus Dei dokážou bavit po celých 36 minut, kdybych ale fakt musel, určitě bych nesměl opomenout působivou „Trickster – Shapeshifter“, protože to je síla jako čuně. To samé by šlo říct i o „Gold-Finding Hen, Kiss-Finding Whore“, která umí střídat výtečné melodie s agresivními pasážemi. Nicméně, když už jsme u toho, k zahození určitě není ani otvírák „Milk of Toads“, temnější pětiminutovka „Władca ropuch“ anebo hutná „Pustka twoja we mnie“. Ale jak jsem řekl – tu úroveň to prostě má po celou dobu trvání, ať už hraje vypalovačka, techničtější moment nebo přijdou na řadu hypnotické vyhrávky. Abychom si ale rozuměli, musím zdůraznit, že ani v těch nejagresivnějších chvílích nejsou Non Opus Dei bezhlavou hoblovačkou a stále si zachovávají jakousi inteligenci.

Stejně tak se špatně vybírá i nějaký stěžejní prvek, na němž by „Diabeł“ stavěl především. Jistě, první na ráně jsou kytary, jejichž linky jsou místy skutečně excelentní, ale moc se mi nechce pominout ten zbytek, protože třeba i baskytara je krásně slyšitelná a má dost zajímavých momentů. I bicí jsou dost nápadité a mají daleko do obyčejného klišé bum-čvacht ve středních tempech a sypu-jak-magor v těch rychlejších. Pochvalu ovšem zaslouží i zpěv, jelikož vokál Klimorha je parádně jedovatý a k „Ďáblovi“ sedne hodně dobře.

Třešničkou na dortu pak budiž opětovně nádherná obálka – a to neříkám jen kvůli tomu, že jsou na ní vidět výstavní cecíky, fakt je ten přebal úžasný (ačkoliv musím říct, že ten pro CD verzi – onen bílý v záhlaví recenze – se mi líbí víc než ten alternativní pro vinylovou edici), což albu přidává ještě víc na přitažlivosti. Zjednodušeně řečeno, „Diabeł“ je výborná a hodně výrazná deska, jíž se určitě vyplatí věnovat poslech.