Norah Jones - Day Breaks

Norah Jones – Day Breaks

Norah Jones - Day Breaks

Země: USA
Žánr: pop / jazz
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Blue Note Records

Tracklist:
01. Burn
02. Tragedy
03. Flipside
04. It’s a Wonderful Time for Love
05. And Then There Was You
06. Don’t Be Denied
07. Day Breaks
08. Peace
09. Once I Had a Laugh
10. Sleeping Wild
11. Carry On
12. Fleurette Africaine (African Flower)

Hrací doba: 48:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože ve volných chvílích poslouchám převážně desky, jež přesně spadají do primárního zaměření našeho webu, tak je fajn jednou za čas vypnout a odpočinout si od burácejících kytar a drtící rytmiky. Tedy alespoň já to takto mám, a i když se nabízí hudební styly metalové hudbě příbuznější, u nichž bych onen odpočinek našel zajisté taky, tak pro mě je již dlouhá léta synonymem pro hudební oddech tvorba Norah Jones, pro níž mám strašnou slabost.

Tahle rodačka z Texasu v roce 2002 vylétla jako raketa a její debutové album „Come Away with Me“ mělo ve všech ohledech ohromný úspěch. Od prodejů, které se pohybují někde na úrovni 26 milionů nosičů, přes pět cen Grammy, jež si Norah za svůj debut tentýž rok odnesla, až po přijetí hudební kritikou je toto album, které jí bude už navždy předkládáno jako základní srovnávací laťka kvality. Jazzem nasáklý melancholický pop, jenž stál na klavírní virtuozitě sympatické zpěvačky a jejím sametově jemném hlase, se vymykal trendům a toho se Norah drží dosud. Na své osobitosti si vybudovala kariéru, v rámci které se nebála pravidelně experimentovat.

Následující desky se tak postupně odvracely od úspěšného modelu „Come Away with Me“ a Norah se zaměřila spíše na kytaru a od jazz-popu si přičichla k folku, country, rocku i blues, ovšem i přesto byl její vklad jasně rozpoznatelný. Alba „Feels Like Home“ či „The Fall“ sice byla jiná, avšak neméně kvalitní. A nyní, 14 let od vydání debutu, přišel čas, aby se pomyslný kruh uzavřel. Navzdory faktu, že si Jones během své aktivní hudební kariéry nedopřála žádnou souvislou pauzu a své nahrávky vydává v pravidelných rozestupech, tak je její šestá řadová placka „Day Breaks“ obecně považována za návratovou. Ten návrat je samozřejmě hudební, protože po letech experimentů přišel pro Norah čas usednou zpět za piáno, kde jí to sluší nejvíc, oprostila se od country a folkových vlivů a nahrála své nejjazzovější album.

Hudební náplň na „Day Breaks“ tvoří celkem tucet skladeb, z nichž devítka je autorským dílem Norah a tyto doplňuje trojice předělávek. Hrací doba se zastavila na necelých 50 minutách, což je tak akorát, aby se nezačala dostavovat dřímota. Kdybych měl „Day Breaks“ nějak charakterizovat, tak nejjednodušší by bylo zařadit jej někam mezi popovou hudbu a moderní jazz, přičemž ten melancholický pop samozřejmě převládá. Nejedná se o mainstreamovou záležitost nasáklou trendovými postupy. „Day Breaks“ je deska zasněná, pomalá, ale nenudí, což je její hlavní předností. Je aranžérsky barvitá, a přestože i z reklamního hlediska sází na opětovné spojení Norah Jones a piána, tak oproti debutu je mnohem pestřejší.

Za onou barvitostí nestojí jen hlavní představitelka, ale taky plejáda hostů, jež si na albu zahrála. Ti jsou především z řad jazzových hudebníků, které ve většině případech neznám, takže vás nebudu zatěžovat jmény. Nicméně abych to nějak kulantně shrnul, na své si přijdou příznivci klasických nástrojů, takže mimo houslí, violy či kontrabasu je možné slyšet dechy, jež jsou zastoupené saxofonem, pozounem a trubkou. I díky onomu pestrému obsazení je radost „Day Breaks“ poslouchat hezky do sluchátek a užívat si harmonii a všechny vrstvy schované za líbivým vokálem. Ten je ve výsledném mixu lehce zastřený a v písních jako „Burn“, „Don’t Be Denied“ nebo „Sleeping Wild“ dokresluje barovou atmosféru první poloviny minulého století.

Drtivá většina hrací doby „Day Breaks“ je tvořena baladickým materiálem, díky čemuž se může zdát zejména druhá polovina lehce monotónní, s čímž jsem měl zpočátku problém, ale jakmile si člověk objeví ty své záchytné body, tak původní nedůvěra je pryč. Oněch záchytných bodů je na nahrávce dostatek, přičemž mně se z druhé poloviny okamžitě vybaví nádherná smyčcová melodie v titulní „Day Breaks“, dechy v „Once I Had a Laugh“ či klavírní linka závěrečné „Fleurette Africaine (African Flower)“. Samotná Norah zazáří hlavně v singlové „Carry On“, což je díky jejímu charismatu asi nejsilnější věc desky. Do paměti se rychle vtiskne taky další singl „Flipside“, ovšem v tomto případě je to díky svižnému tempu, které je oproti pomalejším písním v první polovině skvělým zpestřením. A ty hammondy v pozadí, paráda. Nejrockovější položka alba rozhodně vybočuje a o to více upozorňuje na svůj silný hitový potenciál.

Norah Jones

O vyrovnanosti „Day Breaks“ svědčí mimo jiné lehkost, s níž do celku zapadly výše zmíněné covery. Nejzajímavější je dvojice „Peace“ od Horace Silvera a finální „Fleurette Africaine (African Flower)“ od Dukea Ellingtona. Ty dodávají celku největší množství jazzové atmosféry a mezi autorsky původní kompozice „It’s a Wonderful Time for Love“ nebo „Burn“ se hodí bez problémů. „Don’t Be Denied“ od Neila Younga se rovněž povedla. Norah si ji upravila k obrazu svému a zanechala stranou původní rockovou atmosféru, síly zmíněných dvou předělávek z vod klasického jazzu však nedosahuje.

Na „Day Breaks“ je zřejmé, že Norah Jones se rozhodla uspokojit fanoušky svých prvních alb, kde ještě nebylo ke slyšení toliko rozličných vlivů. Pro mě, jakožto pro člověka, jenž k hudbě Norah Jones přičichl právě přes debut „Come Away With Me“, který dosud poslouchám velmi často, je „Day Breaks“ příjemným překvapením tohoto podzimu. Překvapením, které mi ještě nějakou chvíli v přehrávači rozhodně vydrží, protože tomu sametovému hlasu a upřímné atmosféře prostě a jednoduše nemůžu odolat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.