Nothnegal - Decadence

Nothnegal – Decadence

Nothnegal - Decadence
Země: Maledivy
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Salvation
02. Claymore
03. Janus
04. Decadence
05. Armageddon
06. R.A.D.A.R.
07. Sins of Our Creations
08. Singularity

Hodnocení:
Zajus – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Zajus):

Maledivy nejsou zrovna místem, kam byste jeli kvůli poslechu muziky. Alespoň ne té metalové. Ovšem že i tam se hraje a poslouchá kovová hudba je stejně jisté, jako že Whitney Houston vydá letos alespoň tři výběrová alba. Právě z Malediv, souostroví nacházející se v Indickém oceánu, pochází kapela Nothnegal, jejichž desku “Decadence” zde dnes recenzuji. Překvapivá je sestava kapely, ve které se nachází dvě poměrně známá jména. Prvním z nich je americký bubeník Kevin Talley, který má na kontě množství hudebních zkušeností a momentálně působí například v Dååth či Six Feet Under. Druhým je finský klávesák Marco Sneck (Poisonblack, ex-Kalmah). Po nahrání “Decadence” z kapely odešel zpěvák Avo a je tak možné, že se její řady rozšíří o další známé jméno. Ostatně kdo by nechtěl hrát v kapele sídlící v tropickém ráji, že?

I přes svůj exotický původ hrají Nothnegal vcelku běžný, klávesami opepřený melodický death metal evropského střihu, který už na první poslech prozradí, že zde se žádná hudební revoluce neděje. I tak si ale kapela dokázala vytvořit vlastní zvuk, který “Decadence” odlišuje od konkurence. Albu dominují výrazné klávesy, jejichž priorita v mixu jako by klesala a stoupala a zatímco většinou jsou slyšet velmi dobře, místy bych si uměl představit i jejich zesílení. Celkově je zvuk zastřený a i to se podílí na atmosféře, která je alespoň v rámci daného žánru výjimečná. Kytary výraznou roli nehrají, dokud nedojde na sóla. Ta jsou přítomna téměř v každé skladbě a rozhodně patří mezi ozdoby alba. Mimo sóla jsou ovšem kytary stereotypní a až příliš inspirované hrou Dina Cazarese. Ze všeho nejvíce na ozvučení doplatily bicí. Pokud byste snad čekali, že je to kvůli jejich umlčení v nevhodné produkci, budete se mýlit. Jsou totiž slyšet dobře, ovšem jejich zvuk jednoduše není příjemné poslouchat. Zní elektronicky, až moc moderně a na metalovou nahrávku se podle mě takový zvuk nehodí. Poslední neznámou v rovnici, na jejíž pravé straně je výsledný zvuk “Decadence” (basovou kytaru opomíjím, jelikož jí jednoduše neslyším a nemám tak co hodnotit), tvoří vokály. Pokud bych měl říci, co mi je na albu nejméně sympatické, nebylo by to nic z dříve zmíněných nedostatků, ale právě zpěv. Avo, který se postaral o vokály v prvních šesti z osmi skladeb, se pyšní hlasem, který je kdesi na pomezí mezi “uřvaným” stylem a hlubším growlem. Výsledek zní jako by se pokoušel o oboje zároveň, aniž by pořádně uměl alespoň jedno z toho.

Nothnegal se do vás pustí poměrně zostra již v první skladbě. Nečekejte žádný pomalý rozjezd či atmosférické intro (které by nemuselo být vzhledem k temnější náladě alba k zahození). První “Salvation” i druhá “Claymore” staví na identickém receptu a kapele to v obou písních docela příjemně šlape. Klávesy vytvářejí efekt, který ve mně vyvolává dojem, jako by bylo album nahráno pod vodou kdesi v hlubinách oceánu a celkově skladby patří k lepší stránce “Decadence”. “Janus” začíná pomaleji a oproti předchozím dvěma skladbám je hůře uchopitelná, stejně jako titulní “Decadence”. Obě mi přijdou o něco slabší než zbytek materiálu na albu, ovšem nejde o žádný strmý propad a právě “Decadence” lze přičíst k dobru povedenou instrumentální pasáž, která ovšem trvá pouhou minutu. Následná “Armageddon” oplývá povedeným thrash metalovým riffem, klávesovým sólem a (v kontextu skladby zcela nečekanou) pomalejší pasáží s výraznou baskytarou. “R.A.D.A.R.” je nejdelší skladbou alba a ani ona nefunguje špatně a mně přijde jen škoda, že Nothnegal více nerozvedli sólo a vlastně celou klidnější pasáž ze středu písně.

Poslední dvě skladby se od předchozích odlišují tím, že se na jejich nahrání podílel jiný zpěvák. Místo řevu jsou tak “Sins of Our Creations” a “Singularity” obdařeny zajímavým čistým zpěvem. Právě v nich je nejvíce cítit ona podmořská atmosféra, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s první skladbou. “Sins of Our Creations” zní ještě poměrně standardně a můj názor na album nijak zvlášť nezměnila, ovšem “Singularity” je velká pecka a dá se tak říci, že si mě díky ní album konečně získalo, i když opravdu na poslední chvíli.

Udělat jakési konečné zhodnocení není jednoduché. Na jednu stranu nejde o špatné album, žádná z písní se nedá označit za vyložený průser a pár je jich opravdu dobrých. Na druhou stranu musím vzít v potaz zvuk, který se mi opravdu nelíbí. Zarazil mě i obal alba, který se velmi nápadně podobá coveru loňského EP “Concept of Failure” od Secrets of a Psychopath. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo nalézt žádné oficiální vyjádření, nebudu tuto “kopírku” zohledňovat v hodnocení. “Decadence” tak odejde s šesti body. Je to takový lepší průměr.


Druhý pohled (H.):

Po čase tu máme opět další exotiku, tentokráte ze země, u níž bychom toho v souvislosti s metalovou scénou nemohli říct asi mnoho – Nothnegal pocházejí z malého souostroví Maledivy v Indickém oceánu. Člověk by nejspíš řekl, že tam budou mít dost starostí s tím, aby je nespláchla nějaká vlna, když má nejvyšší bod odhadem tak tři metry nad úrovní moře, ne, že budou mít čas i na hraní nějakého toho metalu. Jenže fakt, že takováhle skupina odnikud vydává svůj debut pod tak prestižní a renomovanou firmou jako Season of Mist, značí, že to asi bude kvalita. Tím spíš, že Maledivci do svých řad ještě zlanařili protřelé hudebníky Kevina Talleyho (Six Feet Under, Dååth a tuna dalších) a Marco Snecka (Poisonblack, ex-Kalmah). Nebo snad ne? Jak se to vezme…

Z pohledu Evropana považuji za promarněnou šanci to, že Nothnegal do své muziky nenechali promluvit kulturu své zemičky, čímž vlastně sami sebe připravili o možnost být setsakra originální, díky čemuž by mohli (zvlášť s takovým labelem za zády) dokázat opravdu hodně. Na “Decadence” však původ Nothnegal nehraje vůbec žádnou roli a s tím, co hrají, by mohli stejně tak pocházet i z Evropy, Ameriky, odkudkoliv.

Přesto ten jejich klávesami kořeněný melodický death metal s trošku sci-fi nádechem rozhodně není bez zajímavosti. Právě klávesy jsou jednou z nejvýraznějších složek “Decadence”, jelikož jsou pěkně uhozené – v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsou však častokráte šikovně zastrčeny trochu do pozadí, rozhodně se nedá tvrdit, že by přebíjely ostatní nástroje. Nothnegal si na debutující skupinu až pozoruhodně lehce a nenásilně hrají s atmosférou a různými náladami, což u melodic death metalu také není zrovna nejběžnější věc.

Za vrcholy “Decadence” osobně po mnoha posleších pasuji “Janus” a “R.A.D.A.R.” z těch klasičtějších kousků, za úplně největší žrádlo ovšem považuji dva závěrečné songy “Sins of Our Creations” a “Singularity”, které jsou odzpívány ne growlingem, ale čistým vokálem – a to takovým způsobem, že bych se to nebál označit za pecku. Tyhle dvě skladby mají díky zpěvu takovou lehce zastřenou a odtažitou náladu, ale je to vážně skvělé. Celkově se však jedná velmi zajímavý poslech. Na rozdíl od kolegy se mi “Decadence” líbí mnohem více, se zvukem ani s vokály problém nemám. Pro mne se jedná o velmi příjemné překvapení.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.