Země: USA Žánr: doom / death metal Datum vydání: 15.7.2014 Label: The End Records Tracklist: 01. Bled White 02. Heartfelt 03. Just Breathe 04. Scorpius 05. Unrest 06. The Memory Room 07. The Brave Pawn 08. Clear 09. The Grand Circle 10. Animus 11. The Silent Dark Hodnocení: H. – 6/10 Atreides – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Co si budeme povídat, tahle recenze by vlastně šla sfouknout hodně rychle. Takže tedy: Novembers Doom prostě a jednoduše natočili svoje další album, nic víc, nic míň. S výjimkou toho, že zpěvák Paul Kuhr od minulé desky “Aphotic” zhubl asi tak 500 kilo a proměnil se tak drasticky, že ho na fotkách v podstatě nepoznáte (já to teda sice říkám jakože vtip, ale ve skutečnosti fakt respekt, že to zvládnul), se vlastně nezměnilo vůbec nic.

Věřte tomu nebo ne, ale tímhle je vlastně řečeno vše podstatné a ti, kteří mají s muzikou Novembers Doom nějakou tu zkušenost z minulosti, již musejí mít jasno, oč tady půjde. Nicméně vzhledem k tomu, že na Sicmaggot upřednostňujeme slohovou onanii nad jedním upoceným odstavcem, pojďme si výše řečené (což je vlastně to stěžejní na tomto článku) trochu okecat. Začít bychom asi měli nudným, leč nutným historickým okénkem, ale abyste neřekli, že vás chci nudit moc, řekněme jen to nejzákladnější pro ty z vás, pro něž jsou Novembers Doom španělskou vesnicí (jestli tedy někdo takový vůbec je). Takže: Skupina vznikla na přelomu 80. a 90. let tehdy ještě pod jiným jménem, na Novembers Doom se pánové přejmenovali v roce 1992 a od té doby vydali celkem 11 alb (počítáno včetně nového “Bled White”). Pocházejí z amerického Chicaga a hrají takový tvrdší doom metal s growlingem, což je v odborných kruzích nazýváno jako death/doom metal.

Jedna věc se Novembers Doom rozhodně musí nechat. Za všechny ty roky, co fungují, si opravdu vypilovali svůj vlastní sound. Nedá se sice tvrdit, že by jejich muzika byla nabroušeným démantem, jaký jste ještě nikdy neslyšeli, ani se nedá říct, že by byli tak specifičtí, že by měli žánr jen sami pro sebe, ale i tak je jednoduše poznáte během pár vteřin. A to je samozřejmě vysoce chvályhodné, o tom žádná, tohle je přesně to, čeho se snad všechny skupiny snaží dosáhnout (nebo by přinejmenším měly!).

Nicméně výlučnost s sebou nese i jistá rizika. Posluchači jsou pěkní parchanti (a o jejich podmnožině, jíž se říká kritici, to platí minimálně dvojnásob), takže i když si najdete svůj vlastní zvuk, pořád ještě nemáte vyhráno. Specifický zvuk má docela malé procento skupin, ale stále jde o relativně nemalé číslo. Schopnost se v rámci svého specifického zvuku neopakovat a stále se někam posouvat, je však vyhrazena pouze několika málo vyvoleným. Výlučnost s sebou nese i jistá rizika a jedním z nich je právě to, že se skupina svého specifického soundu nechce (nebo není schopna?) vzdát, takže se postupem času začne točit v kruhu omílání stále toho stejného.

A právě toto bohužel začíná být trochu problém i Novembers Doom, byť v jejich případě ta situace ještě není tak kritická, aby musel Arnold J. Rimmer vyhlásit červený poplach namísto modrého. Netuším, jestli má tvorba těchto doomových veteránů opravdu sestupnou tendenci, nebo vážně vadí jen to opakování; jestli se třeba neproměnil můj osobní vkus, nebo jsem to jen kdysi tak nevnímal, ale dejme tomu před deseti lety mi to vůbec nevadilo, vlastně právě naopak, protože přibližně tehdy Novembers Doom (konkrétně v roce 2005) vydali i mou nejoblíbenější desku jejich diskografie, “The Pale Haunt Departure” (možná si někdo bude ťukat na čelo, že to není třeba “The Knowing”, které je taky skvělé, ale “The Pale Haunt Departure” mám jednoduše radši). Po dalším výtečném albu “The Novella Reservoir” (2007) se však v mém případě onen snižující se faktor zábavy začal projevovat. Z “Into Night’s Requiem Infernal” (2009) si vlastně nepamatuju ani notu a následující “Aphotic” (2011) jsem také protočil maximálně tak pětkrát a pak jej z důvodu přílišné nudy odložil.

Novinka “Bled White” jde s kvalitou minimálně oproti “Aphotic” nahoru a baví mě více, jinak ovšem trpí na v podstatě to samé jako její předchůdce – vše, co je zde ke slyšení, již Novembers Doom předvedli v minulosti. A čím je diskografie skupiny bohatší, tím více je znát, že ono točení se v bludném kruhu vlastního neměnného výrazu dostihlo už i tyto doomové matadory.

Řekl jsem však, že i přesto se mi “Bled White” líbí více než “Aphotic”, za čímž si určitě stojím. Když nic jiného, Novembers Doom tentokrát dokázali dát dohromady několik velmi dobrých nápadů, díky nimž si zvládnou posluchačovu pozornost udržet. Úvodní titulní kus “Bled White” patří ještě k tomu méně výraznému (snad jedině kytarové sólo je pěkné), druhá “Heartfelt” je na tom o trochu lépe a třeba hned úvodní melodie se povedla, avšak první vážně dobrý song přichází se třetí “Just Breathe”. Od Novembers Doom jsem měl možná o kousek vždycky radši takovou tu klidnější polohu bez riffové masáže a právě v tomto duchu “Just Breathe” začíná, ale i když se skladba po dvou minutách rozjede, pořád je výborná a zejména Paul Kuhr zde se svým vokálem předvádí výborný výkon.

Hodně dobrá je “The Memory Room”, vlastně se možná jedná o nejzajímavější píseň alba. Otevře ji excelentní motiv, z něhož Novembers Doom po minutě přejdou do jednoduchého, avšak povedeného riffu s opět skvělým Kuhrem. Jak vidno, pořád se to dá udělat tak, aby šlo o parádní záležitost, u níž vůbec nevadí, že něco podobného kapela předvádí už nějaký ten pátek. Za zmínku jistě stojí i “The Brave Pawn”, jež Novembers Doom představuje v trochu ostřejší poloze a oproti zbytku nahrávky vystupuje především tím, že jde skoro o čistokrevný death metal v rychlejším tempu. Naopak další “měkčí” a pomalejší (a výtečná) písnička přijde hned v zápětí s “Clear”, která opětovně nabízí to, co mám na téhle skupině prostě rád.

V této chvíli už jsme na čisté tři čtvrtě hodině času a do konečných 70 minut nám pořád kus zbývá. I když by se mohlo zdát, že po všem, co jsem řekl výše, už to musí na takové stopáži nudit, musí se nechat, že Novembers Doom ani v závěru desky se svým standardem (který není zrovna nízký, na to pozor) nijak nepolevují a třeba finále v podobě “The Silent Dark” obsahuje další řádku velmi dobrých motivů.

Možná vám to bude připadat trochu divné, že v jednom odstavci si stěžuji a v dalším naopak chválím, ale popravdě řečeno, on ten můj pocit z “Bled White” takový trochu schizofrenický opravdu je, protože když tak o tom přemýšlím, ta deska mě potěšila i zklamala zároveň. Potěšila mě v tom, že je o notný kus lepší než “Into Night’s Requiem Infernal” a “Aphotic” a že vlastně poprvé od “The Novella Reservoir” mohu s klidným srdcem prohlásit, že se při poslechu Novembers Doom upřímně bavím. Na druhou stranu je pro mě trochu zklamáním, že Američané stále dokola drhnou to stejné a evidentně už na jakýkoliv vývoj rezignovali… já vím, že starého psa novým kouskům nenaučíš, chápu, že si chtějí držet svůj ksicht, ale myslím, že to všechno se dá dělat i bez tak zjevného opakování sebe sama. Ve své podstatě se mi to stále líbí, ale nějaké menší osvěžení bych si líbit nechal… alespoň minimální…

Další názory:

Mé první větší setkání s Novembers Doom dopadlo docela dobře. Deska nabízí dost atmosférických a silných momentů, zejména ve druhé části alba. “Clear”, “The Grand Circle” a hlavně závěrečná “The Silent Dark” jsou skutečně ztělesněná melancholie, která mě upřímně baví a dokáže ze svého potenciálu vyždímat téměř maximum. Velký díl na tom nese hlavně zpěvák Paul Kuhr, ale instrumentální stránka za ním příliš nezaostává. Na druhou stranu, “Bled White” mohlo dopadnout ještě o poznání lépe, hlavně první část desky mi přijde slabší, a to nejen atmosférou. Vyjma “Just Breathe” mě příliš nebaví ani instrumentálně a něco tomu prostě chybí. Stopáž se navíc blíží sedmdesáti minutám, což je samo o sobě dost velké sousto, a “Bled White” nenabízí dostatek kvalitativně vyrovnaného materiálu po celé své délce, díky čemuž ztrácí dech. Tím nechci říct, že by se mi první půlka materiálu zdála jako vyložený průser, jen prostě nemá na to, aby obstála vůči skvěle vygradovanému závěru. Škoda, protože “Bled White” má určitě potenciál na to, aby dosáhla výše, než na šest a půl bodu.
Atreides