Země: Itálie Žánr: progressive / power metal Datum vydání: 9.6.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. The New Age 02. Risen 03. Downfall 04. Paralysis 05. Ashes 06. Fear 07. Fallen from Grace 08. Through the Abyss 09. Waste Hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Scarlet Records

Psát úvody do recenzí italských power/prog metalových kapel je už takové klišé, jako je většinou ta hudba samotná, že se tentokrát vyhnu širšímu omílání toho, jak je tato scéna uzavřená a jak se pomalu stává jednou z generických metalových odnoží své doby, protože drtivá většina kapel z apeninského poloostrova kuchtí dle receptů ze stejné kuchařky, čili je skoro nemožné přijít s něčím novým a neotřelým. Nicméně i tak jedním dechem dodávám (aby to zase neznělo tak, že všechno, co z Itálie vzejde, je pro mě už předem sračka), že i ten řemeslný standard se dá občas dělat s takovým zaujetím a hlavně velmi přirozeným způsobem, že je člověk dané kapele ochotný odpustit i tu slabou originalitu, čehož důkazem je pro mne Noveria se svým albem “Risen”.

Kdo to vlastně Noveria je, ptáte se? Jedni z mnoha. No vážně. Prostě další neznámá parta, která se vydala na zteč metalových pozic, a přestože je “Risen” jejím debutovým albem, tak nečekejte žádné amatéry, protože členové kapely mají za sebou účinkování v celé řadě italských part, jejichž jména jsou mi opět neznámá, ovšem jistí DGM, v nichž drtí basu a hraje na klávesy Andrea Arcangeli a Emanuele Casali (oba samozřejmě členové Noveria), údajně zas tak neznámí nejsou, takže je možné, že to je způsobené pouze mou hlubší neznalostí scény. Snažím se tím říct, že album je po technické a hráčské stránce jako naleštěný klenot a chvilku jsem měl podezření, že vzniklo ve Švédsku, protože kytary jsou nazvučené jako u severské melo-deathové party. Samozřejmě, že ne po celou dobu, protože ten power/prog metal à la Symphony X zde je, ale v opravdu přitvrzených chvílích tam ten zvuk slyšet je (začátek úvodní palby “Risen” zní skoro jako Arch Enemy).

Doposud jsem o Noveria mluvil jako o power/prog metalové partě, což na tuto pětici docela pasuje, to zase ne že ne, ale pro úplnost je třeba zmínit, že řada skladeb má v sobě skrytu až thrash metalovou dynamičnost, což je práce drtivých riffů kytaristy Francesca Matteie, a na druhou stranu jsou často slyšet takové ty italské neoklasické klávesy. Ty zase nedovolí smýšlet o kapele jako o něčem jó tvrdším, i když se v některých kusech dočkáme i doprovodného growlingu jako třeba ve “Waste”. Některé prostory kytarových sól navíc tu a tam vyplní klávesové umění už zmíněného Casaliho, takže dojde i na klasické kytaro-klávesové souboje, což je případ klipové “Downfall”, která je mimochodem jednou z nejlepších písní na albu a blýskne se v ní ještě zpěvák Frank Corigliano, jehož přirozený, přesto však vypjatý a melodický vokál v jednom, má slušnou sílu a dost dobře se poslouchá.

Snad jedinou výtkou, již k “Risen” mám, je, že jednotlivé písně znějí jako celek až příliš uniformě. V drtivé většině (s výjimkou “Fallen from Grace”) se totiž jede v jednom rychlejším tempu, díky němuž album dost slušně šlape, ale na druhou stranu jako by Noveria upozorňovala všechny posluchače, kteří mají rádi kontrasty, že tady se jich nedočkají. Ve prospěch “Risen” však hovoří příjemná stopáž, kdy se všech osm regulérních skladeb pohybuje v rozmezí od čtyř do šesti minut a není tak žádný se albem prokousat i pro méně zkušeného posluchače, protože vyložené progové krkolomnosti a kompoziční postupy nejsou tak úplně na místě.

Na závěr si samozřejmě nemůžu odpustit obligátní doporučení těch nejlepších válů, jež se na “Risen” nacházejí. Při jejich výčtu nemůžu (krom už zmíněné “Downfall”) opomenout na úvodní titulku, která se rozjíždí opravdu mocně a rychle spěje k vrcholu v podobě chytlavého refrénu. Příjemným překvapením je kytarově ostrá pasáž se sekanými riffy ve třetí minutě a se sborovými vokály, jež druhé dodají punc živelnosti. Hodně podobně je na tom skvělá “Paralysis”. Ta na úvod sází na kombinaci úderného kytarového riffu a futuristických klávesových ploch. Jakmile však spustí Emanuel, jenž se v této písni nebojí ani zemitějšího vokálního projevu (neplést s doprovodným growlingem kytaristy Francesca), tak je o jednom z vrcholů alba celkem jasno. Co mě naopak příliš nebaví, je “Ashes”, z níž čpí až příliš klasické power metalové školy včetně stratovariusovských kláves v refrénu a nebýt celkem slušných slok, tak bych na její hlavu neměl snad jediné pozitivum. Ale to je jedna věc z osmi, takže to nemůže zkazit velmi dobré dojmy, jež mi z “Risen” v hlavě utkvěly.

Jak jsem od Noveria očekával jen další rutinní album plné průhledných postupů, tak jsem jej sice dostal, ale navrch k tomu špetku thrash metalové údernosti a hlavně velmi dobré kompoziční schopnosti vytáhnout i z obyčejných kytarových úderných skladeb slušný hitový potenciál, jímž oplývá každá ze skladeb “Risen”, a i díky tomu se to album velmi příjemně poslouchá. Nakonec je pro mne Noveria vítané překvapení, které mi přichystalo pohodový posluchačských zážitek, u kterého si lze stejně dobře zanotovat vzletné vokální melodie, jako zaházet hlavou do rytmu tvrdých riffů.