Nude - Plastic Planet

Nude – Plastic Planet

Nude - Plastic Planet
Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 4.2.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Shining Stardust
02. Down in the Garden
03. My World Today
04. Neon Smile
05. Shanghai Basement
06. Diesel
07. Old Fashion Doors
08. Plastic Planet
09. Once Upon a Time
10. Much Better

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Jsou kapely, jejichž dílo člověk dlouho není schopen vůbec pobrat, a i když do něj jakž takž pronikne, trvá to zatraceně mnoho protočení příslušné desky, než se v mysli dotyčného vytvoří nějaký ustálený a komplexní názor na ni. Říkáte si, že když recenzi uvozuji těmito slovy, tak že se to týká i italských Nude, jejichž nejnovější dílo je předmětem následujících řádků? Omyl, vážení. Deska “Plastic Planet” totiž patří na zcela opačnou část spektra, a i když jsem její náslech nikterak nezanedbal, k vytvoření názoru mi bohatě postačil první poslech, přičemž ty další mě v tomto názoru jedině utvrdily. Už se křižujete, co vám to zase předkládáme za plytký nesmysl? Opět špatně. Nikdo tu totiž netvrdí, že by to muselo být celku nutně ke škodě…

A ono skutečně není a věřím, že pokud se k poslechu této desky odhodláte, záhy vám dojde, proč je tomu tak. Nude totiž produkují lehkotonážní rock nepatrně alternativního ražení, který je obohacen o střípky různých dalších vlivů a inspirací, a tahle kombinace nějak funguje. Díky své optimistické nátuře pak už tak nějak z podstaty věci vzbuzuje v posluchači nálady, které si nežádají od muziky kdovíjakých složitostí ani promyšlených struktur… Fajn, tolik k ospravedlnění dost podstatného aspektu desky, se kterým by mohl mít někdo problém, a teď by bylo na čase si vyjasnit, jak to zní a jak je to dobré. Propagační materiály labelu hovoří o mixu britské nové vlny, moderního indie rocku, gothic metalových kytar, příměsi elektronických elementů, a to vše balí do obskurní škatule indie electro gothic. Ne, že by to nevycházelo z reality, ale ta je dle mého přeci jen o něco méně zářivá, než jak se lze v těchto oficiálních materiálech dočíst. Nejsa znalcem britské nové vlny, hovořil bych o takové pohodové soft rockové nahrávce postavené spíše na rytmice a elektronickém koření, a rozhodně bych u toho neplýtval narážkami na gothic metalové kytary (co je to vlastně taková typická gothic metalová kytara?) nebo kytary vůbec. Ty totiž i přes svoji bezproblémovou poslouchatelnost tvoří spíše takovou neškodnou výplň a rozhodně nejsou prvkem, který by na sebe strhával posluchačovu pozornost. Z řady kapel, jejichž nejrůznější atributy jsou “Plastic Planet” přisuzovány, se mi v hudbě podařilo identifikovat snad jedině The Sisters of Mercy, ale tím to hasne.

Důležitá je však skutečnost, že i když se to podle popisu tváří jako dost podivný kočkopes, v praxi to jednoznačně funguje – byť dost možná i díky tomu, že realita je oproti vzletným prohlášením vydavatele mnohem prostší. Sbírka deseti vesměs krátkometrážních songů (nejdelší má čtyři minuty a třicet osm vteřin) působí velmi vyrovnaně, nedochází zde k žádným převratům ani budování atmosféry a poslech ubíhá tak rychle, že by to do něj člověk ani neřekl. Skladby jsou šité podle jednoho mustru a i použitými kompozičními obraty jsou si jedna druhé velmi podobné. A i když bych tuhle skutečnost v jiných případech asi dost nesmlouvavě strhal, tady prostě nevadí. Při vší úctě k autorům tohle totiž není muzika, kterou by člověk měl potřebu poslouchat nějak aktivně, takže se spokojí s tím, že mu album profičí ušima a zanechá nenucenou dobrou náladu. Něco jako když se zkraje léta za hezkého počasí jedete jen tak sami projet autem. Stejně jako to hezké počasí není ani album “Plastic Planet” nic kdovíjak výjimečného, ale dovede potěšit, když mu to dovolíte. Není to sice nijak ohromující, ale zato příjemně svěží muzika, která boduje především svojí instrumentální stránkou (troufnu si vyzdvihnout především vkusně užitou elektroniku), která na mě působí o něco lépe než trochu moc obyčejný a nevýrazný vokál, bez kterého bych se po troše naléhání snad i obešel.

Jak už modří správně tuší, Nude nenahráli album, bez kterého by byl svět chudší o jeden hudební drahokam. Nemohu tvrdit, že jeho ignorací by potenciální posluchač přišel o něco zásadního a nemohu jej ani bez váhání doporučit. Přesto se ale téhle desce podařilo získat moje sympatie, a i když mě svrbí ruka a asi bych se měl vytasit s o půl bodu nižší známkou, nakonec přeci jen dávám plných sedm bodů. Ptáte se proč? Odpověď zní: “Protože proč ne,” a nakonec docela přesně vystihuje můj názor na celou desku. Nic extra, ale koneckonců – proč ne…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.