Země: Brazílie / Polsko Žánr: experimental / dark ambient Datum vydání: 23.3.2016 Label: selfrelease Tracklist: 01. Light Is a Fuel Made of Stars 02. Duke de Dada 03. The Mindness 04. Heavy Mental Orange 05. Trauma Police 06. Maurice Unraveled 07. Bruising the Monstrous Ego of Doom 08. Dada the Dude 09. Every Time, All the Time Hrací doba: 91:18 Odkazy: facebook / bandcamp

Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…

Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.

„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.

A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.

Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.

Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.

Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.