Země: Německo Žánr: doom / death metal Datum vydání: 5.9.2014 Label: Cyclone Empire Tracklist: 01. Disquisition of the Burning 02. Among the Falling Stones 03. A Waltz Perverse 04. Somnolent Despondency 05. Resurrectum Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím, co přesně jsem od desky “Abhorrence in Opulence”, díky níž jsem k tvorbě Ophis konečně přičichl, čekal. Nejdříve asi něco příjemně odporného a náležitě obskurního, později, když jsem si jen tak z hecu pustil pár starších songů na YouTube, zase poutavou a nápaditou věc… Rozhodně ale vím, že jsem doufal v materiál, který by dostál z mé strany spíše tušeného renomé Ophis jakožto mimořádně působivého undergroundového aktu. Ať už ale byla moje očekávání jakákoli a jakkoli podložená, nakonec neodcházím nespokojen.

Jak už celkem zřetelně vyznívá z úvodního odstavce, starší počiny Ophis jaksi neznám, takže nemám představu, jak moc se pánově na novince posunuli vpřed případně vzad. I kdyby ale dříve fidlali třeba R’n’B, na “Abhorrence in Opulence” drhnou doom metal jak noha. Nečekejte ale žádnou ubrečenou tryznu. Ophis totiž sice umí být rozvláční a těžkopádní, ale doom metal v jejich podání je na jednu stranu nečekaně agresivní záležitost, nezřídka kdy se představuje nedaleko death metalovým polohám a na druhou stranu je ozvláštněn celou řadou melodií a změn výrazu, což z něj ve výsledku dělá na poměry žánru nečekaně pestrou záležitost, aniž by se však “Abhorrence in Opulence” jakkoli zpronevěřila atmosféře zmaru, která je jí vlastní v celé její délce.

Takřka přesně hodinová stopáž a tracklist čítající pouhých pět skladeb značí jediné – jde o sbírku poměrně dost dlouhých kompozic. A z toho zase plyne, že aby mohli Ophis odejít se vztyčenou hlavou, bude to muset být vážně solidní matroš, protože na takovéhle ploše se chyby zkrátka moc nepromíjí. Stejně tak se dá – zejména u doom metalové desky – očekávat, že takové fláky nebudou pro někoho, kdo daný žánr nežere opravdu důkladně, úplně snadno a natožpak rychle stravitelné. A zřejmě právě proto jsem zpočátku nebyl z “Abhorrence in Opulence” nijak nadšený a líbila se mi vlastně jen druhá “Among the Falling Stones”. Protože jsem ale svou asi první doom metalovou recenzi nechtěl odfláknout, věnoval jsem desce fakt hodně poslechů a soustředěné pozornosti a to naštěstí brzy začalo nést ovoce.

Je třeba říct, že Ophis posluchače rozhodně nešetří a ten nejdelší flák naservírují hned zkraje. “Disquisition of the Burning” je mezi svými kolegyněmi navíc asi nejméně záživná a bylo to hlavně jejím dílem, že mi deska zpočátku moc nejela. Když se ale usadila, nakonec se z ní vyklubala solidní věc, která funguje jako obstojný odrazový můstek k tomu, co má následovat – a že se pokračuje ve velkém stylu. Vynikající nosný riff, který se v průběhu skladby několikrát vrací, ničivá údernost death metalovějších pasáží, skvělá práce s dynamikou, skvostné melodie a především závěrečný zlom, po kterém skladba naprosto famózně graduje – to vše dělá z “Among the Falling Stones” suverénně nejlepší song alba, který si zcela oprávněně tituluje pojmenování opus.

Navzdory výsadnímu postavení “Among the Falling Stones” za ní ale zbytek desky nijak zásadně nezaostává. Důkazem budiž hned následující “A Waltz Perverse”. Nejkratší položka tracklistu dělá čest svému jménu a rozjíždí se velmi zlehka, zato však s náramně ujetou atmosférou. Zanedlouho následující rozjezd v epické tříčtvrťové riffování je jedním z nejlepších momentů celé desky a i dále je skladba velice podařená a posluchačovu pozornost zvládá držet s velkým přehledem. Poslední dva kusy “Somnolent Despondecy” a “Resurrectum” pak sice s výjimkou výtečného sóla v první jmenované a možná ještě několika málo dalších detailů napříč oběma žádné vyloženě vyčnívající momenty nenabízejí, ale to ve výsledku vlastně vůbec nevadí, protože jde o skladby vyrovnané a přitom pořád velice kvalitní, takže “Abhorrence in Opulence” uzavírají velmi důstojně, a to i ve srovnání s jeho vrcholy.

Je ale třeba zdůraznit, že navzdory tomu, že jsem tu vlastně udělal skromný výčet toho nejvýraznějšího, co mě na “Abhorrence in Opulence” oslovilo, deska v každém případě funguje jako celek, a to s velkým přehledem. Ophis totiž nejenže dodali konstantně kvalitní materiál, ale také jej vybavili notnou dávkou atmosféry. Když ji člověk nechá zapustit kořeny, tak se ukáže být velmi intenzivní, desku sjednocuje úplně stejným způsobem jako zřetelný skladatelský rukopis jejích autorů a je tak vynikajícím podhoubím pro zmiňovanou relativní pestrost, která nese důležitý podíl na celkové přitažlivosti “Abhorrence in Opulence”. A ta je ve výsledku značná. Ophis si mě i přes prvotní nedorozumění zkrátka získali na svou stranu a jejich novinka je rozhodně albem, které byste si neměli nechat ujít. K dokonalosti mu sice pořád kus chybí, ale to nebrání tomu, aby odkráčelo ověnčená vynikajícím hodnocením.