Oranssi Pazuzu poster 2016

Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr

Oranssi Pazuzu poster

Datum: 12.3.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Desire for Sorrow, Mallephyr, Oranssi Pazuzu

První pohled (H.):

Nikdy bych nečekal, že report z koncertu skupiny, jejíž tvorbu mám takhle rád, budu muset začít ultimátním hejtem, ale výběr předkapel mi nedává jinou možnost. Abychom si ovšem rozuměli – můj hejt nesměřuje na samotné předskokany, z jejich pohledu plně chápu a rozumím tomu, že nabídku na hraní přijali; hejt směřuje na pořadatele. Je vážně pěkné dotáhnout sem Oranssi Pazuzu do klubu (bez ironie), ale když už to udělám, tak takhle výlučná skupina (v ranní recenzi jsem napsal, že jde o jednu z nejzajímavějších věcí, jaké se v black metalu za poslední roky vylouply – a fakt si to myslím) si prostě žádá důstojný support.

Přítomnost samotných Mallephyr by ještě šla strávit. Ačkoliv se náladově k Oranssi Pazuzu nehodí ani za mák, alespoň jim to šlape a nedá se jim upřít jistá kvalita. Naprostým přešlapem však z mého pohledu byla účast Desire for Sorrow – bez pardonu, takováhle kapela podle mě prostě nemá co dělat před Oranssi Pazuzu. To už tam klidně příště můžete dát Walda Gang, smysl by to dávalo stejný. Argumenty, že psychedelický black metal v Čechách nikdo nehraje, neberu – lze vzít i něco mimo metalové vody a mělo by to logiku. Ostatně stačí vzpomenout na Tábor radosti, který Oranssi Pazuzu předskakoval při jejich předchozím klubovém koncertu v Praze, to byl zcela adekvátní support… s výběrem Desire for Sorrow nesrovnatelné…

Nepochopitelný a nepovedený výběr předkapel mě popravdě řečeno rozladil takovým způsobem, že jsem je původně chtěl kompletně ignorovat a dorazit až na samotné Oranssi Pazuzu. Okolnosti tomu nakonec chtěly jinak, takže když v osm začínali hrát Mallephyr, byl jsem u toho. Vezmu-li jejich výkon sám o sobě, tak tomu moc vytýkat nelze – kapela svůj nařachaný black / death metal trochu ve stylu Svart Crown, v rozumné míře kombinující hrubozrnnost s techničností, sypala s naprostým přehledem, bez zbytečných vylomenin a spíše v soustředění. První skladba věštila zvukový malér, ale naštěstí to zvukař zanedlouho usměrnil do poslouchatelných kolejí, ačkoliv nějaký křišťál z reprobeden taky nešel. Sice se mi zdá, že absolutně nekritické ohlasy a rozjíždějící se hype mohou Mallephyr spíš uškodit (ostatně, komu kdy tohle z hudebního hlediska prospělo), ale na druhou stranu je pravda, že je z jejich muziky cítit nějaká vize a z koncertů zase takový ten zdravý hlad, což lze samozřejmě považovat za klad. Když tedy pominu fakt, že dramaturgicky se k hlavnímu chodu jejich muzika nehodí (což ovšem není chyba kapely, nýbrž organizátora), jde v případě Mallephyr mluvit o pohodové spokojenosti.

Zato o Desire for Sorrow to neplatí. Tahle kapela je prostě blbá, nemůžu si pomoct. Nic osobního proti nim nemám, třeba to jsou v pohodě týpci, ale hudebně je to takováááááááááhle nuda… takový vesnický pseudo-black pro děcka (a.k.a. epický symfonický black metal?). Když je na nějaké kapele tím nejzajímavějším výzdoba pódia, tak je prostě něco špatně. Je vidět, že se Desire for Sorrow snaží se prezentovat, ale v tom úplném základu, na němž by to mělo stát, tedy v hudbě, to prostě diplomaticky řečeno kulhá na obě nohy. Nebudu vám kecat – dal jsem jeden track tohohle lokálního odvárku z Krejdlové Filcky a utekl jsem pryč ze sálu až k východu z klubu. A jen tak mimochodem, nebyl jsem sám, rozhodně jsem si tam měl s kým povídat…

Až něco po desáté hodině konečně začalo to, o čem celý večer měl být, tedy o pořádných hudebních drogách. Prvně jsem Oranssi Pazuzu viděl při jejich předchozím (a také úplně prvním) klubovém vystoupení v Praze, které se odehrálo v komorním prostřední dnes již nefunkčního studentského klubu K4 na Starém Městě. Tehdy to bylo sice dobré, líbilo se mi to, ale přece jen jsem od formace s tak silnou muzikou čekal v živém podání působivější zážitek. Na aktuální koncert, který se tentokrát odehrál na Nové Chmelnici na Žižkově, jsem popravdě řečeno šel s tím, že ani tentokrát se nedočkám geniálního vystoupení, protože když to finská pětice nedokázala v mnohem intimnějším prostoru, jenž navíc svým zařízením a vzhledem atmosféře nahrával, těžko se jí to povede v poloprázdném větším klubu s trochu neosobním vzhledem.

Jenže se stal pravý opak, a jakmile Oranssi Pazuzu nastoupili, všechny obavy vzaly za své hned od prvních vteřin, protože tentokrát, vážení, to byla bez jakéhokoliv přehánění nebo nadsazování absolutní šleha. Hned začátek v podání „Saturaatio“ z nové desky „Värähtelijä“ (vzápětí následovala i klipová „Lahja“ a později třeba „Vasemman käden hierarkia“) byl naprosto zničující. Málo osvětlené pódium ponořené v temně modré barvě, epilepticky blikající světla, díky nimž kapela vypadala skoro jako zasekávající se film – okamžitě mě měli ve svojí hrsti. Dál už si člověk mohl jen vychutnávat, jelikož tohle byla skutečně lahůdková podívaná a poslouchaná.

Oranssi Pazuzu hráli s obrovským nasazením a hlavně výkony baskytaristy Ontta a kytaristy Moita byly uhrančivé až do pekla. Třeba druhý jmenovaný, jen tak mimochodem „obutý“ pouze v tlustých růžových pletených ponožkách (black metal!), stejně jako posledně s železnou pravidelností chytal epileptické záchvaty a svůj nástroj (a s ním i sluch publika) týral bez sebemenší milosti. Strašně se mi líbilo, že tentokrát Oranssi Pazuzu hnali metalové výbuchy do takového extrému, až se to místy stávalo spíš noisem s psychedelicky rockovou rytmikou, ale i přes pořádný hlukot to pořád bylo krásně čitelné.

Oranssi Pazuzu

V tomhle ohledu si zaslouží extrémní pochvalu i výkon zvukaře (Finové přivezli vlastního, nezvučil je ten erární z klubu), jenž zajistil, že hned od prvních tónů měli Oranssi Pazuzu takřka dokonalý zvuk. Možná bych ze své pozice jen o malinko vytáhnul synťáky a klávesy EviLa, ale to do toho už hodně rýpu, protože to prostě znělo skvěle, a kdyby takhle vypadal každý koncert, hned by to bylo o něčem jiném. Nevím, jestli to tak parádně znělo i kapele z odposlechů, protože zpěvák a kytarista Jun-His hlavně v první třetině vystoupení nejednou ukazoval, že to není úplně ono, ale na výkonu to nebylo nijak znát a do publika šel vážně výborný sound.

Je fakt, že setlist bych klidně poskládal jinak, ale v žádném případě si nestěžuju, protože kapely jako Oranssi Pazuzu to nikdy neposkládají tak, abych byl plně spokojen, protože to by musely přehrát komplet diskografii. Nicméně i tak trochu zamrzelo, že ani tentokrát nezazněl zkouřený trip „Komeetta“, ale chápu to – Finové sázeli spíš na dlouhé rozmáchlejší kusy (viz již jmenované „Saturaatio“ a „Vasemman käden hierarkia“ z novinky nebo „Uraanisula“ z minulé desky „Valonielu“), což také mělo svůj smysl a fungovalo to bombasticky.

No, co vám budu dále povídat. Těch 70 minut, nebo jak dlouho to Oranssi Pazuzu hráli, uběhlo jak nic, a aniž bych to nadsazoval, člověk je prožil jak v nějakém transu. Stejně jako jsem v recenzi na „Värähtelijä“ napsal, že je to jeden z horkých favoritů na album roku, i v případě pražského vystoupení musím analogicky konstatovat, že jde o žhavého adepta na titul nejlepšího koncertu letošní sezóny. Ale explicitně upozorňuji, že se to týká jen a pouze Oranssi Pazuzu a jejich 70minutovky, nikoliv večera jako celku.

Čistě organizačně (dodržování harmonogramu atp.) celá akce šlapala bezproblémově, zvuk na headlinera (o toho mi šlo přece jenom především) skvělý, takže čistě jen co do vystoupení samotných Oranssi Pazuzu u mě panuje regulérní nadšení. Kaňkami na celém večeru tak zůstávají trochu nelidová cena některých položek merchandisu (jako 700-750 Kč za vinyl mi přijde fakt hodně… ale stejně jsem to těm kurvám dal) a už výše hejtovaný výběr předskokanů, především toho druhého, jehož účast byl nefalšovaný dramaturgický fail.

Oranssi Pazuzu


Druhý pohled (Skvrn):

Když Oranssi Pazuzu ohlásili českou zastávku, neskrýval jsem nadšení. Lidové vstupné, Praha, navíc ta sobotní, mně, jakožto dojíždějícímu, vyhovující ponejvíc. Bezbřehý úsměv ale zmizel, a to docela záhy. Asi správně tušíte – předkapely. Kolem téhle patálie padla již spousta slov a já nechci přidávat zbytečný počet dalších, tudíž snad jen jeden postřeh: Dost možná by pomohlo vykašlat se na honosné názvy a rituály, protože právě tohle slůvko zní v souvislosti s Desire for Sorrow až úsměvně. Ani od místa akce jsem nečekal zázraky. Ačkoliv Chmelnice zůstávala mou návštěvou doposud nedotčena, dnes se nic neututlá. Přede mnou tak byla vidina obyčejného klubu, který ke kapele formátu Oranssi Pazuzu tak nějak nesedí. A světe div se, ono tomu nebylo jinak. Jistě, sezení fajn, snesitelná teplota v sále rovněž, každopádně zrovna Oranssi Pazuzu by zasluhovali trochu osobitější klub, nikoli ratejnu s labužnickým výhledem na reklamní plochy přes ulici. Ani povolení cigaretových smogů nepotěšilo, a vše tak mohlo odstartovat na na vysloveně optimistických vlnách.

Nicméně pryč s cynismem. Za přesné zahájení akce rozhodně pochvala, za solidní dodržování harmonogramu během celého večera samozřejmě taktéž. A pochvala patří i otevírajícím Mallephyr. Kapela servírovala přesně to, co jsem očekával, tedy poctivou a především i velmi nápaditou práci postavenou na blackmetalovém chaosu, jenž se jen hemžil obměnami temp a četným zařazením technických fines. Tomu všemu jsem navíc neměl žádný problém uvěřit (ten zápal byl nepřehlédnutelný) a na úvod jsem se velmi dobře bavil. Ke větší spokojenosti bych uvítal snad jen čitelnější zvuk, který by dal šanci jednotlivým nástrojům ještě lépe vyniknout. Jinak ale bezesporu povedený začátek.

Zatímco zařazení Mallephyr se dá ještě bez větších problémů pochopit, nad volbou v podobě Desire for Sorrow zůstává rozum stát. Nejenže se takováhle muzika k produkci Oranssi Pazuzu žalostně nehodí, ale ono i samotné vystoupení Desire for Sorrow nebyl žádný med. Už jen rádoby epická pódiová prezentace těžce zaváněla kýčem a vyumělkovaností – hloupé painty na obličejích hudebníků, symetricky (!) proděravěné vlajky a touha zapůsobit za každou cenu. To samé jde říct vlastně i o hudbě, která byla samozřejmě poctivě zahrána, avšak stejně jako vizuální stránka působila těžce neobjevně a naivně. Zkrátka Cradle of Filth, vlajky Alestorm a půl království k tomu.

Oranssi Pazuzu se tak příliš vydatného předskokanského dopingu nedočkali a atmosféru museli začít tvořit hezky od píky. Nicméně jakmile do toho finského těleso hráblo, přestal jsem být na pochybách a zanedlouho odhodil sebemenší náznaky skepse. Sálem počala hrát „Saturaatio“ a já věděl, že bude dobře. Kapela neztratila nic ze své charakterističnosti, jen naživo vyzněla mnohem (a to až nečekaně) agresivněji a metalověji, což v kombinaci s fajnovým zvukem nebylo vůbec na škodu. Atmosféra se dala krájet. Ta intenzita, ta hutnost, to bylo přesně ono, po čem uši tak prahly. Oceňuji i poklidná světla oděná převážně do modré. Žádné zbytečné blikání, spíše valící se psychedelicky z(a)kouřený monolit. A nakonec i Chmelnice ukázala svou sílu. Jednak měl každý dostatek životního prostoru (a to i těsně pod pódiem), druhak teplota v sále nesílila spolu s atmosférou, tudíž se zde vegetovalo rozhodně nad poměry.

Oranssi Pazuzu

Výsledné pocity jsou i přes všechny nepřízně počasí pozitivní. Mallephyr nezklamali, zatímco Desire for Sorrow mě jen utvrdili v tom, že míň bývá mnohdy víc; týká se to jak vyvěšených hadrů na pódiu, tak i vystupujících kapel. Mně přijde číslo dva v tomto ohledu docela hezké. Zatímco výše uvedené slovíčko pozitivní sedí na pocity z celého večera patrně nejpřesněji, Oranssi Pazuzu žádají víc. Uchvacující, intenzivní, hypnotičtí. Ano, skutečně takoví Finové byli.


1 komentář u „Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr“

  1. Kolegové mi mluví z duše. Zatímco Mallephyr byl celkem příjemný, avšak ne zas nějak extra vyčnívající standard, u papundeklové zívačky plné prvoplánového kýče zvané Desire for Sorrow jsem se vyloženě těšil na konec. Naštěstí však všechno zachránilo naprosto monumentálně hypnotické vystoupení hlavní hvězdy večera. Fakt jedno z nejintenzivnějších vystoupení, co jsem za dlouhou dobu zažil.. Skvělá atmosféra, vyrovnaný zvuk.. Oranssi jsou holt machři, fakt..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.