Orewoet - Afrodisiacum der vroomheid

Orewoet – Afrodisiacum der vroomheid

 Orewoet - Afrodisiacum der vroomheid

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Heidens Hart Records / Amor Fati Productions

Tracklist:
01. Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness
02. Feeding the Ocean with Blood
03. Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen
04. De begeerte voorbij
05. Earless for Divine Intervention

Hrací doba: 31:53

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Heidens Hart Records

Jakkoliv občas bývá black metal nosnou lodí různých experimentů bořících dosavadní hudební hranice, jeho prapůvodní základ je stále velmi konzervativní. Řekne-li se ryzí black metal, představíte si syrové riffy, zběsilé bicí a rituální či hnilobnou mrazivou atmosféru. A v takové konzervativní rovině se pohybuje i kapela Orewoet. Pravda, nejde o takový ten oldschoolově až punkově špinavý blackmetalový nářez, avšak přesto jsou tihle Nizozemci celkem raw a na nějakou přehnanou sofistikovanost si zrovna nepotrpí. Kdybych měl popsat hudbu Orewoet co nejjednodušeji, tak bych to asi nazval: trochu modernější verze Horna s prvky Baptism.

Orewoet jsou v jistém smyslu takovou trochu noční můrou recenzentů, neboť zřejmě v rámci zachování autenticity celkem kašlou na webové stránky, sociální sítě, ba ani nemají profil na metalových archivech apod., což samo o sobě není špatné (ba naopak, působí to poctivě undergroundově), jenže to znamená, že má takhle člověk zoufale málo informací o tom, co vlastně drží v ruce za nahrávku. Nu, tak tedy postupně alespoň pár dostupných informací. „Afrodisiacum der vroomheid“ je debutovým EP téhle nizozemské smečky a zdobí jej povedený artwork z dílny jakési Luciany Nedelea. Deska vyšla 16. září pod labely Heidens Hart Records a Amor Fati Productions a vyznává věrnost tradičnímu syrovému blacku. A šlus – vše co můžete, ale v podstatě i potřebujete, vědět.

Pokud hledáte různorodost, doporučuji jít o dům dál, v tomhle zámku je jen chlad a relativně chytlavá riffovost. Nekomplikovanost, ale zároveň ani žádný naprostý minimalismus, prostě zdravá porce energie a přiměřené techniky. Svižná rytmika, havraní skřeky a oddanost žánru. Místy repetitivnost, a přitom celkem smysluplně stavěné struktury. Spíš kompoziční opakování je problém. Deska je homogenní nějak moc.

Hned jednička dobře ilustruje všechny výhody i nevýhody materiálu. Chytlavé riffy a patřičné vokály, jednotlivé motivy se ovšem vlastně moc nevyvíjí a spíš se jen opakují či střídají. To pak sice zjednodušuje vnímání hudby, ale brzy také začne nudit. Pravda, struktury skladeb jsou zdánlivě postaveny dobře, jsou však velmi patrné kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými nápady, tudíž povedené motivy střídá občas banální a nezajímavé pojivo. Naštěstí zní sama hudba celkem dobře dynamicky, takže nudou člověk úplně neusne. I když lépe by mohlo být, to rozhodně.

To, co dojem z materiálu brzdí, je například zvláštní zvuk, v němž působí rytmika strojeně. Dynamičnost zvuku pak spíš zachraňující celkem solidní kytary, i když přesto z výsledku úplně neskáču nadšením. Navíc podobné nápadové základy skladeb ve výsledku v kontextu desky sráží jednotlivé jinak solidní pasáže. Kupříkladu první „Prodigious Fascination of Enshrouded Darkness“ je v podstatě založena na jednom základním motivu a jeho variacích. A hned dost podobný postup se objeví v následující „Feeding the Ocean with Blood“, jež těží především z jedné velmi melodické pasáže. Ta je celkem fajn, nicméně na to, kolikrát se tam objeví, je s ní zoufale málo pracováno – je málo rozvíjena.

A ona vzájemná podobnost se táhne v průběhu celého alba, a tak ačkoliv ty nápady jako takové ani náhodou nejsou špatné, slýchat jejich variace tak nějak omrzí. Nejdelší kompozicí je třetí „Hoor, de kraaienmars wordt reeds geblazen“, jež začíná pro Oreowet celkem tradičními postupy, ale vystřídá i pár slušných, i když zase ne dvakrát neotřelých momentů. „De begeerte voorbij“ je pak variací na mnohokrát vyřčené a nudí pro změnu dost, neboť v podstatě celých šest minut neustále omílá a pouze kosmeticky variuje jeden nápad. Oproti tomu závěrečná „Earless for Divine Intervention“ – navzdory tomu, že zpočátku přichází s celkem nevýraznou oldschoolovou syrovostí – na závěr odhalí mrazivý opakující se melodický motiv, čímž nakonec i relativně pěkně vygraduje.

„Afrodisiacum der vroomheid“ je na jednu stranu debut neurážející, ba mající potenciál zaujmout fandy syrovější tváře žánru, celkově ovšem disponuje mnoha neduhy. Tím hlavním je asi nápadová jednotvárnost, která je často sice zachraňována solidní formou, avšak ve výsledku nedovede posluchače patřičně připoutat. Pokud budu chtít raw black, dám rozhodně něco říznějšího a charismatičtějšího; pokud budu chtít něco propracovanějšího, sáhnu zas po něčem kompozičně vybroušenějším. Tohle není ani ryba ani rak. Nicméně ostuda to také není. Pokud půjdou Orewoet časem skladatelsky trochu pod povrch, mohlo by to stát za to. Zatím je to naprostý ničím nevyčnívající průměr.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.