Overkill - The Electric Age

Overkill – The Electric Age

Overkill - The Electric Age
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Come and Get It
02. Electric Rattlesnake
03. Wish You Were Dead
04. Black Daze
05. Save Yourself
06. Drop the Hammer Down
07. 21st Century Man
08. Old Wounds, New Scars
09. All Over But the Shouting
10. Good Night

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 8/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to. Když vás něco nezaujme hned na začátku… Ne, to byl takový malý vtip. To opravdu není případ amerických Overkill. Ba naopak. Jestli se na něco můžete spolehnout, pak na to, že jejich nové album “The Electric Age” doposloucháte, a to s jakou vervou vám budou trhat žíly, to už je opravdu jen na ctihodném vkusu. Každopádně mám opět vyslovenou radost (myšleno ironicky), že se můžu “pohrabat” v albu, u kterého by samo o sobě stačilo napsat jednu větu. Něco ve smyslu: “Užijte si to, já si užila taky.”

Ale když už jsem tedy donucena se v tom šťourat, tak to vezměme hned od samotného konceptu a myšlenky. Pravda je, že Overkill předvedli dokonale druhý dech už na předcházejícím “Ironbound”, které se mi zdálo o trochu víc, řekněme, váhavější, než je recenzovaná šestnáctá deska. Čím vůbec nenarážím na samotné bravurní provedení. “The Electric Age” je jejím hrdým a trochu přímějším nástupcem. Začíná naprostou adrenalinovou jízdou a kupodivu jí určitém smyslu končí i nekončí. A to je právě celá ta ironie a lehkost, kterou byli schopni Overkill vysypat z rukávů. Občas mi to připadalo, jako by na kostru podvraťáka, přejetého v osmdesátých letech, nalepili nové maso a snažili se ho prodat jako výstavního pudla s rodokmenem.

Lebkou by v tomto případě mohl být nejvíce slyšitelný fakt. Tím je Bobby Ellsworth. Ten chlap je nesmrtelnou představou toho, jak to znělo a mělo to znít. Říkejme tomu třeba stará škola. Něco, co pro nás, osoby, co ještě před pár lety pšoukaly do plenek, je trochu nepochopitelné. Je způsobem smrtelného nasazení, šíleného řevu (a on sám to kombinuje ještě s motorovou pilou, vysokofrekvenčním ultrazvukem a pliváním na kapoty aut). Ale toho řevu a zpěvu, který mi úpěnlivě cpal můj tatínek do hlavy. Nejsem na něj zvyklá. Připadá mi a bude vždycky připadat jako nějaká archaická připomínka, ale jo, v určité zvráceným smyslu to zbožňuju.

Když jen tak taktně zmíním páteřní baskytaru a Verniho, nebudete mi to mít za zlé, že ne? Já bych totiž mnohem radši poukázala na smrtelnou a doplňující se kombinaci obou kytaristů. To je další věc, kterou uslyšíte hned na první poslech. Je to geniální souhra, která se mně zdá občas až neuvěřitelná. Mně z ní prostě v určitém smyslu leze mráz po zádech a tak nějak se mi zdá, že nikdy nevím, co vlastně přijde v další minutě. A nedej bože, když do, už tak drsného tempa, začne “mydlit” Ron Lipnicki.

Ale abych stále netlachala něco o smrtelném tempu. Ono je a není smrtelné. Tohle album je jako dobrá kniha, udržuje vás v napětí a v bdělosti celou dobu. Vlastně nasazuje svoje drama už začátkem “Come and Get It”, v kterém vám vystoupá tep. “Electric Rattlesnake” a “Wish You Were Dead” vás uvedou do děje a pak už se jenom živíte celým dramatickým příběhem. Takže nakonec to je tempo jen tak vražedné, za jak vražedné vy ho považujete. A jako každá dobrá kniha má i “The Electric Age” napůl idylický, napůl drastický závěr. Bavím se o naprosto geniální “Good Night”. Ksakru, já si vážně říkala, že chtějí děti uspat baladou, ale znáte to, takovou tou krásně znějící starou baladou. No, tak nic, tak si ze mě tropte, thrash metalisti, blázny.

Koneckonců, to je přesně to, co celou dobu Overkill dělají, tropí si z nás blázny. Mixují milkshake se třicet let starou whisky. A ono je to nakonec příjemné pití. A jako příjemně ožralé osoby nás ještě dotáhnou domů tmavou a tichou ulicí a řeknou, že je čas jít spát. Holt když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Ovšem v rámci mezí, tihle chlapy si už ostatně nemají moc co dokazovat.


Další názory:

Overkill jsou v posledních několika letech v obrovské formě, o tom není třeba pochybovat ani v nejmenším. Ačkoliv musím říct, že předchozí “Ironbound” se mi líbilo rozhodně více, i tak “The Electric Age” patří k tomu nejlepšímu, co lze aktuálně na thrash metalovém poli slyšet. Oproti “Ironbound” mi na novince malinko chybí rozmanitější pecky typu “The Green and Black”, “The Goal Is Your Soul” nebo excelentní střední pasáž v titulce “Ironbound”; “The Electric Age” mi jako celek přijde spíše přímočařejší, ovšem zase když se do toho pánové opřou (a že se do toho opírají takřka celou hrací délku), stojí to za to, jak mimo jiné dokazuje například kulervoucí refrén výborně zvolené singlovky “Electric Rattlesnake”. Každopádně, to už jsou jen detaily a otázka osobních preferencí, jako celek je i “The Electric Age” výborný thrashový nářez, to je bez diskuse! Ostré riffy, řezavý Blitzův vokál, našlapané tempo – to vše nejnovější fošna Overkill nabízí v míře opravdu vrchovaté, díky čemuž budou všichni fanoušci kapely jistě spokojeni.
H.

Dlouhá léta jsem Overkill nemohl přijít na jméno, nikdy mi nepřišli natolik zajímaví, abych jejich tvorbu sledoval nějak pozorněji či dokonce se zájmem. Pro mne dříve nesnesitelný zpěv Bobbyho “Blitze” Ellswortha tomu nikdy taky moc nepřidal. Po vydání “Ironbound” se ve mně něco zlomilo, a že jsem do té doby přicházel o velké věci, je asi všem jasné. Zmíněné “Ironbound” představovalo brilantní thrash metalovou jízdu, která místy dosahovala kvalit legendárních alb představitelů žánru. V obdobné formě Overkill pokračují i na “The Electric Age”. Po prvních posleších si mě album naprosto získalo a už nepustilo. A jaká že novinka je? Energická, agresivní, přesto šikovně prošpikovaná melodiemi, troška punkového nádechu, prostě skvělý koktejl, který nenudí. Hned úvodní našlapaná dvojice skladeb “Come and Get It” a jako ochutnávka uvolněná “Electric Rattlesnake” nastavují laťku pekelně vysoko. A s dalšími skladbami se nepolevuje. Skvěle dopadla skoro až “acceptovská” “Black Daze”, nesoucí se ve středním tempu, či zběsilě punková “Save Yourself”. Všechno do sebe skvěle zapadá, a přestože se skladby drží klasických postupů, s blížícím se koncem nepřicházela žádná nuda, když si k tomu připočtete prvotřídní zvuk, nezbývá mi nic jiného, než si nasypat popel na hlavu za to, co jsem kdysi o Overkill prohlašoval. K dokonalosti v mých očích albu schází snad jen takový ten moment překvapení, prostě se pokračuje tam, kde se na “Ironbound” skončilo, a i když kvalitativně si jsou alba v podstatě rovná, subjektivně dávám přednost předchozímu počinu.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.