Pain poster 2012

Pain, Moonspell, Swallow the Sun

Pain, Moonspell, Swallow the Sun
Datum: 17.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Pain, Moonspell, Swallow the Sun, Lake of Tears, Scar of the Sun

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Matně si vzpomínám, že putovní podnik jménem Into Darkness Tour byl jedním z prvních klubových koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Od té doby uplynulo několik let a letos jedno z dalších jeho pokračování opět upoutalo moji pozornost. Horní místa sestavy totiž okupovali nejen elektro metaloví Pain Petera Tägtgrena, které na Masters of Rock totálně zazdil zvukař, a možnost reparátu byla poměrně lákavá, ale hlavně skvělí Portugalci Moonspell, které jsem sice už viděl dvakrát, jenže regulérní set s novými skladbami z desky “Alpha Noir”, který odehráli pro změnu na Brutal Assaultu, rovněž zabil nemožný zvuk, a když touha konečně vidět Moonspell v klubu přemluvila i nepříliš spolupracující peněženku, bylo o náplni sváteční soboty 17. listopadu 2012 rozhodnuto.

Ve zlínském Masters of Rock Café to byla moje premiéra (není se čemu divit, na poměry chudého studenta je Zlín z Prahy opravdu příliš daleko), a tak jsem první minuty přítomnosti věnoval hlavně sbírání dojmů z místa konání. Abych pravdu řekl, dojmy jsem si odnesl kapku rozporuplné. Vcelku moderní budova MoR Café je poměrně malá, jak jsem v pozdějších fázích večera zjistil, tak také dost špatně větraná, projít ze sálu do foyer nebo zcela mimo budovu je při větší návštěvnosti (co se Into Darkness Tour týče, návštěvnost se dost určitě přiblížila limitu) úkol opravdu náročný na trpělivost, a naprostým výsměchem jsou ceny piva (29 Kč za poměrně odporný Gambrinus a 39 Kč za Plzeň, kterou jsem nezkoušel, se i v obecně dražší Praze vidí jen zcela výjimečně). Co je ale nejdůležitější, Masters of Rock Café naprosto postrádá atmosféru, která v klubech hraje dost důležitou roli. Je to zkrátka prostor bez charakteru a tuto domněnku mi potvrdili i někteří ostřílení místní, takže to asi nebude jen výplod choré mysli zhýčkaného Pražáka…

Teď již ale k samotné hudbě. Večer otevřeli mně zcela neznámí Řekové Scar of the Sun, a podle velmi sympatických bicích v úvodu to chvíli vypadalo na docela zajímavé vystoupení. Bohužel, tyto naděje vzaly záhy za své, protože Scar of the Sun přišli se zcela průměrným a nezapamatovatelným metálkem, který mi neříkal absolutně nic. Uznávám, dvě skladby (jména po mně nechtějte) jakž takž poslouchat šly, ale dobré byly leda tak v kontextu ostatní prezentované tvorby Scar of the Sun, a navíc mě absolutně nepřesvědčil výkon zpěváka, který nedovedl efektivně intonovat a místy mi přišel dost mimo. Ke konci se jeho výkon sice trochu zlepšil, ale pořád to nestačilo na nic jiného, než můj potlesk za to, že konečně přestali.

To následující Lake of Tears na mě nechali úplně opačný dojem. Podle jména jsem tipoval nějaký naprosto unylý gothic doom nebo něco na ten způsob, jenže tihle pánové na to jdou úplně jinak. Jejich potemnělý rock metal mě chytl od první skladby a jak čas plynul, musel jsem přiznat, že se mi to vážně dost líbí. Kapela i její hudba působily tak nějak nenuceně, ale možná i proto neuvěřitelně charismaticky a celou dobu jsem z toho měl takový dojem, že hrají ve stylu: “Jsme staří mazáci, nejsme velcí ani známí, ale víme, že hrajeme dobře, tak sledujte jak se to dělá.” A vážně to fungovalo. Stejného názoru zřejmě došlo tou dobou již celkem početné publikum a Lake of Tears se tak dočkali na předkapelu naprosto odzbrojující odezvy, kterou soudě podle výrazů nečekali ani oni sami. Dobře tři čtvrtiny setu se hrálo ve stylu co song, to hit, a i když mě posledních pár skladeb nebavilo až tak jako ty předchozí, tak jsem odcházel doplnit tekutiny naprosto spokojen a pevně přesvědčen, že se téhle kapele podívám na zoubek určitě trochu blíže.

První kapelou večera, která pro mě nebyla velkou neznámou, byli Finové Swallow the Sun, s jejichž poměrně melodickou formou doom metalu jsem se poprvé seznámil před několika měsíci na Brutal Assaultu. A stejně jako tam, i ve Zlíně zanechali Swallow the Sun solidní dojem. Jejich výstup byl perfektně sehraný, žádný z muzikantů si nehrál jen tak pro sebe a všichni působili velmi profesionálním dojmem. Moje zraky se opět nejvíce věnovali klávesákovi a jeho výrazu, který kombinoval naprosto extrémní zkormoucenost s nějakými opravdu zlými záměry, a potom poněkud depresivnímu zpěvákovi a jeho skvělému tričku Type O Negative s Rasputinem přes celý hrudník. Zajímavé ale je, že stejně jako posledně mě i tentokrát set Swallow the Sun bavil přibližně do poloviny (a to opravdu hodně), ale pak jsem se skoro až do konce dost nudil, a netuším, jestli je to obdobně vybraným setem nebo samotnou hudbou. Věřím však, že když jsem byl s koncertem i přes slabší druhou část spokojený já, fanoušek kapely musel být vyloženě nadšen, protože Swallow the Sun rozhodně nic neodflákli a předvedli velmi solidní výkon.

Poté, co dohráli Swallow the Sun, jsem měl za sebou jeden mizerný a dva velice slušné koncerty, ale ten opravdu skvělý měl teprve přijít. A přes všechny obavy, které mě jímaly během zvučení, za něj byli zodpovědní Moonspell, kteří jako by vzali moji rozpačitou vzpomínku na Brutal Assault a udělali to znovu a mnohem lépe. Dokonale mě uzemnili hned fenomenálním úvodem v režii skladeb “Axis Mundi” a “Alpha Noir” z novinky, neboť tyhle přímočaré pecky dostaly v živém provedení naprosto drtivý a nakopávací charakter. Průbojné bicí zatloukaly fanoušky do podlahy, masivní kytary byly nezastavitelné jak přílivová vlna a nad tím vším zcela strhujícím způsobem hřímala z řetězu utržená bestie v těle Fernanda Ribeira, jemuž na hlavě nasazená řecká helma ještě přidávala na majestátu. Moonspell zahájili set v opravdu velkém stylu a po celou jim vyhrazenou hodinu neslevili ani o kousek. Všichni muzikanti odváděli skvělou práci, ale i tak jim kraloval neuvěřitelně charismatický a fantasticky zpívající Fernando, který jel celou dobu na 110%, i když z něj v tropickém podnebí, které v klubu panovalo, odkapával pot po litrech. Koncert Moonspell byl zkrátka strhujícím zážitkem, který mi dokázal, že nadšené ohlasy na klubová vystoupení Moonspell nepatří k těm vycucaným z prstu. Jednu výhradu si ale přeci neodpustím. Přijde mi totiž trochu škoda, že Moonspell poslední dobou hrají akorát novinky a pak klasické pecky z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, což s povědomím o všech těch skvostných skladbách z “Night Eternal”, “Antidote” nebo dalších poněkud zamrzí. Doufám tedy, že až se s Moonspell setkám příště, stane se tak v podmínkách, které nabídnou dostatek prostoru k přehrání maličko pestřejšího setu. Pokud se tak stane a vše ostatní se vydaří stejně skvěle jako ve Zlíně, bude to naprosto nezapomenutelná událost.

Můj hlavní tahák tedy naplnil očekávání do něj vkládaná měrou vrchovatou a vidina další výpravy do parní lázně za účelem zhlédnutí koncertu Pain mi najednou nepřišla moc lákavá. Nic lepšího jsem ale na práci stejně neměl, a tak jsem se vydal zjistit, jak parta okolo šílence Petera Tägtgrena obstojí ve srovnání s formálně výborným, ale zvukově naprosto zabitým vystoupením z Masters of Rock, které shodou okolností celý večer hrálo na obrazovkách v předsálí (vskutku brilantní nápad pouštět z DVD živák kapely, která za pár hodin zahraje vedle… inu, prodávat se musí). Jakkoli se celý večer dodržoval program prakticky na minutu přesně (až na to, že se končilo vždy o pět minut dříve), Pain začali s desetiminutovou sekerou. Čekání se však vyplatilo, protože se pánové ani v tom šíleném horku (dokonce i mistr Tägtgren prohlásil, že v evropském klubu ještě nezažili větší vedro, takže si to vážně nevymýšlím) nijak nešetřili a o něco řidšímu publiku, než jaké měli Moonspell, naservírovali velice solidní koncert, hodný kapely takového jména. Peter vypadal s očními linkami a ve svěrací kazajce opravdu vyšinutě, stejně jako ostatní hrál pěkně naplno a na pódium byl díky tomu všemu velmi příjemný pohled – zkrátka profíci každým coulem. Jelikož však Pain prakticky neposlouchám, tak jsem se bavil spíš skladbu od skladby, přičemž hlavní vliv na to měla hitovost a chytlavost příslušného díla. Opět ale platí to, co jsem říkal o Swallow the Sun, tedy že pro fanouška to musel být opravdu hodnotný zážitek. Koneckonců hitovky “Dirty Woman”, “The Great Pretender” nebo “Shut Your Mouth” spolehlivě rozhýbaly nejen všechny přítomné, ale dokonce i mojí tělesnou schránku, takže to rozhodně mělo hodně co do sebe. Pain tedy odvedli navýsost poctivý a profesionální výkon, za který jim patří poklona už jen kvůli tomu nelidskému podnebí, které mezi stěnami sálu Masters of Rock Café panovalo (na závěr v režii “Shut Your Mouth” se Peter dokonce vysvlékl ze svěrací kazajky a já dost dobře nechápu, že to v ní vydržel tak dlouho), a i když skvostné Moonspell rozhodně nepřekonali, post headlinera obhájili i přes to, že se jejich skočná muzika k tvorbě ostatních kapel nijak zvlášť nehodila.

Into Darkness Tour 2012 tak dopadla velice sympatickým výsledkem. Večer zcela bez debat ovládli Moonspell. Pain, Swallow the Sun a Lake of Tears byli sice o něco slabší, ale pořád velmi dobří, což pro mě bylo hlavně v případě Lake of Tears velikým překvapením, a proto se u mě spolu s Pain dělí o pomyslné druhé místo. Scar of the Sun byli sice velmi nedobří, ale tak zase není každý den posvícení a alespoň díky tomu lépe vynikly kvality ostatních zúčastněných spolků. Všem pěti kapelám navíc vyšel opravdu vynikající zvuk, což je v Masters of Rock Café údajně pravidlem, takže alespoň v tomto směru mu musím přiznat důležité body. Co dodat, Into Darkness Tour 2012 se opravdu vydařila a jestli si i do budoucna udrží obdobně kvalitní sestavu, mohlo by jít o velice lákavý podnik pro široké spektrum posluchačů.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.