Pain of Salvation poster 2010

Pain of Salvation, Beardfish

Pain of Salvation
Datum: 26.10.2010
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Beardfish, Pain of Salvation

Srdcovka jaxvině. Přesně to jsou pro mě Pain of Salvation, prog metalová skupina, která poprvé zavítala do Čech, aby nás všechny obšťastnila svojí geniální hudbou. Přivezli si s sebou i švédské Beardfish, své prog rockové krajany, kteří se specializují na zvuk à la 70. léta, což se výborně hodí k poslední desce Pain of Salvation. Právě Beardfish měli začínat v 19:00, jenže co se nestalo, tou dobou ještě byly brány Futurum zavřené. Asi 20 minut jsem přešlapoval na chodbě u hlavního vchodu, stejně jako dost dalších fanoušků, a celá naše smečka byla vpuštěna dovnitř někdy před čtvrt na osm.

Čas posunutý o hodinu mi ještě umožnil chvilku překračovat na místě a vypít si jednu rundu Gambrinusu. V osm hodin už se na podiu objevili Beardfish, parta absolutních sympaťáků, která byla určitě tou nejlepší volbou pro předkapelu. Spousta lidí se určitě musela nudit, jejich hudba rozhodně není jednoduchá a orientovat se v ní na první poslech musí být peklo, zvlášť když zahráli šest skladeb během asi 50 minut. Já jsem byl naštěstí dobře připraven a každou minutu jsem si užíval. Chyběla mi sice moje oblíbená skladba “South of the Border”, ale i tak to bylo skvělé vystoupení. Všichni pařili, co to šlo, hlavně baskytarista. Někdo si mohl říct, že to byl zhulený Ježíš, nejvíc se mi ale honilo hlavou, že on je důvod, proč se jmenují Beardfish. Zpěvák někdy ve výškách nezvládal a nasadil řev, ale dojem to nekazilo. Na konci vystoupení nám Beardfish předvedli skladbu z nového alba, které se má na pultech ukázat někdy v příštím roce, a jsem si jist že se nemůžu dočkat.

Pěkně nažhavený z předchozího vystoupení jsem se už jenom těšil, jak za pár minut naskočí Pain of Salvation na pódium a úplně mě zmasakrují. Jenže, chybička se vloudila. Čekání se protáhlo asi na tři čtvrtě hodiny a spousta fanoušků už si rvala vlasy. Naše stání a nicnedělání bylo ještě podpořeno nějakými disco vypalovačkami, které zněly i na tento žánr dost nekvalitně, prostě tři čtvrtě hodinka na sebevraždu.

Setlist Beardfish:
01. Awaken the Sleeping
02. The Hunter
03. Destined Solitaire
04. Until You Comply
05. Without You
06. [nová skladba]

Jenže pak to přišlo. Z reproduktorů se ozvala skladba “Remedy Lane” ze stejnojmenného alba a z něj potom i první dvě skladby na sebe navazující – “Of Two Beginnings” a “Ending Theme”. Fanynky se po chvíli s orgasmem válely po zemi. Všichni věděli proč – Daniel Gildenlöw, hlavní mozek kapely, stejně jako jeho hlas, který je kurevsky mocný, a navíc je to docela fešák [teď ses prokecnul, Worme – pozn. H.]. Hlavní postava celého večera si koncert užívala a možná trochu masírovala svoje ego. Mnoha fanouškům to vadilo, jak jsem zjistil díky diskuzím na internetu. Ale proč? Kdybych dokázal to co on a pode mnou stála spousta lidí, o kterých bych věděl, že mě “žerou”, taky bych si to užíval a vtipkoval. Ano, při jednom momentu to už byla trochu přeháňka, ale o tom později.

Mezi skladbami si vybral snad každý, i kdyby měl oblíbené jen jedno z alb. Po skladbách z “Remedy Lane” nastoupila debutovka s “People Passing By” a z prvního alba později zazněla i “Winning a War” (s intrem “Welcome to Entropia”). Zástupce mělo v setlistu i nové album “Road Salt” – stejnojmennou skladbu, mezihru “Of Dust”, geniální “No Way” (jeden z vrcholů večera) a “Linoleum”. Při poslední jmenované skladbě si kapela s fanoušky chvíli pohrála a po prvním zahrání riffu všichni měli jásat a zvedat ruce. Daniel nejprve dělal nespokojeného, pak přemlouval všechny včetně barmanů a napotřetí už byl spokojen. Pro některé známka egoismu, já se skvěle bavil.

Setlist Pain of Salvation:
01. Remedy Lane
02. Of Two Beginnings
03. Ending Theme
04. People Passing By
05. Linoleum
06. Ashes
07. Diffidentia
08. Welcome to Entropia
09. Winning a War
10. No Way
11. Road Salt
12. Of Dust
13. Kingdom of Loss
14. Falling
15. The Perfect Element
– – – – –
16. Hallelujah [Leonard Cohen cover]

Po “Linoleum” jsme si mohli vychutnat dvě z nejlepších skladeb Pain of Salvation vůbec. Nejprve “Ashes” s alba “The Perfect Element”, jejíž refrén zpíval snad každý, a potom fantastickou “Diffidentia (Breaching the Core)” z desky “Be”, jež je pro mne jedno z nejlepších alb všech dob. Ke konci přišel čas i na zástupce z alba “Scarsick”, “Kingdom of Loss”. Jelikož jsem už jakž takž věděl, co mě bude čekat, tušil jsem, že přijede připravený stolek à la politický projev, ze kterého nám má Daniel kázat (to je ta přeháňka), ale byl jsem překvapen. Místo stolku, který asi byl mimo provoz, se Daniel musel prodrat publikem a stoupnout si na stůl uprostřed klubu, odkud odzpíval celou skladbu. Škoda, že většina lidí se koukalo na opačnou stranu od kapely, kytarista Johan Hallgren tam předváděl parádní výkon.

Když už jsem nakousnul kytaristu, podíváme se na členy kapely. Johan Hallgren byl zřejmě tradičně, jak známe z DVD “Ending Themes”, bez trika a šklebil se na diváky, co jen to šlo. Po Gildenlöwovi jistě druhý největší sympaťák. To se rozhodně nedalo říct o baskytaristovi se jménem Per Schelander. Jeho vzhled mě až odpuzoval, culíček a obrovské nevkusné brýle mě chvíli nechaly na pochybách o jeho pohlavní příslušnosti. Klávesák se možná tvářil trochu zle, ale asi toho měl moc na práci. Bubeníka jsem bohužel téměř nespatřil, takže mi nějak zmizel z paměti. Všichni podávali výtečný výkon, a to i pěvecký, ten večer byly takzvané backing vocals dost slyšet.

Jediné chybky byly technické, sem tam se mikrofon rozhodl, že se ohne níž, někdy kytara kvůli pedálům jela moc tiše… Každopádně zvukař má můj obdiv, ten večer bylo vše slyšet skvěle, to se často nevidí/neslyší. Ale zpět k dění na pódiu. Poslední dvě skladby z alba “The Perfect Element I” byly i poslední dvě na koncertě. Instrumentální “Falling” a 10+ minutová titulní skladba byly opravdu kulervoucí, a jak je u tohoto finiše zvykem, po dohrání posledního tónu ještě chvíli posluchač sedí s otevřenou pusou. Tady to dlouho nevydrželo, fanoušci začli volat kvůli přídavku téměř ihned a po pár minutách jsme ho přeci jen dostali.

Přišel Daniel a začal nás přemlouvat, ať se posadíme, že už jsme stáli dost dlouho a že si trochu zarelaxujeme. Trvalo docela dlouho, než se podařilo všechny usadit (“Vy tam vzadu, co jenom procházíte, sedněte si, klidně procházejte dál, ale seďte! A vy u toho sloupu se neschovávejte za bundou, vidím že nesedíte!”) a potom jsme ještě chvíli poslouchali vtipný meditační projev doprovázený akordy, díky kterým už každý věděl, že zazní skladba “Hallelujah” od Leonarda Cohena (asi po sedmi minutách povídání a stejných akordů – “Tomu už z toho musí dost hrabat co?”). Opravdu jsem netušil, že se na koncertě tak nasměju.

Nakonec se Daniel rozezpíval, stejně jako celý sál při refrénu a v půli songu se posadil na pódium i zbytek kapely. Atmosféra byla vážně fantastická, přišel jsem si jako hipík a měl jsem všechny rád. Bohužel to jednou muselo skončit, a tak se po “Hallelujah” kapela rozloučila a já jsem plný zážitků opustil Futurum. Byl to jeden z nejlepších (ne-li nejlepší) koncertů, na kterých jsem kdy byl, a myslel jsem si, že se z toho zážitku nevzpamatuju a hipícká nálada mi zůstane navždy. Jenže o dva dny později jsem šel… ne, o tom vlastně až příště.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.