Papa Roach - The Connection

Papa Roach – The Connection

Papa Roach - The Connection
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 2.10.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Intro
02. Still Swingin’
03. Where Did the Angels Go
04. Silence Is the Enemy
05. Before I Die
06. Wish You Never Met Me
07. Give Back My Life
08. Breathe You In
09. Leader of the Broken Hearts
10. Not That Beautiful
11. Walking Dead
12. Won’t Let Up
13. As Far as I Remember

Hodnocení:
nK_! – 5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Papa Roach mají za sebou poměrně hvězdnou kariéru, která ale v mých očích s posledními dvěma alby (včetně toho nejnovějšího, dnes recenzovaného) nemile upadá. “Metamorphosis” před třemi lety nabídlo celkově rychlejší a snad i o něco robustnější materiál, ale celkově se zase tak dobře neposlouchalo. Základní premisou novinky “The Connection” mělo být pospojování všech možných i nemožných stylů, kterými Papa Roach za téměř dvacet let své existence prošli. Nejsem si jist, zda výsledek úplně splňuje prvotní představu, ale to si povíme dále.

Abych řekl pravdu, nejvíce jsem si užíval období druhé řadovky “Infest”, která vyšla před dvanácti (čas letí jako blázen) lety. Její neopakovatelnou a dnes už takřka “oldschool” atmosféru se kapele později už nepovedlo napodobit, a tak se postupně ze zručně odvedeného nu-metalu pomalu posunovala směrem ke škatulce s výraznou cedulí alternativní rock. Toto období vyvrcholilo v roce 2006, kdy vyšlo album “The Paramour Sessions” (tenkrát ještě pod labelem Geffen), které s původními Papa Roach nemělo skoro nic společného, ale bylo nahráno tak precizně a obsahovalo tolik kvalitních skladeb, že přerod nepůsobil moc okatě a ve skutečnosti se jednalo o jednu z nejlepších nahrávek tehdy již velmi uznávané kapely. O (odvážím se říci) takovém neurčitém propadáku (můj názor) v podobě “Metamorphosis” jsme se již zmínili na začátku, a tak se můžeme plynule přesunout k horké novince “The Connection”.

Asi se nikdy nepoučím, ale celkem jsem věřil marketingovým tahákům v podobě různých vyjádření kapely nebo vydavatele. Už po stoosmdesátéšesté jsem se přesvědčil, že bych neměl nová alba svých oblíbených skupin sledovat od zrodu a nechat se krmit vnadivou kampaní, ale prostě k nim přijít jako k něčemu zcela neznámému a neočekávat absolutně nic. Potom bych si možná nové Papa Roach užil více.

Hudebně asi není nic moc co vytknout – kapela šlape jako hodinky a frontman Jacoby Shaddix pěje stále stejně chytlavě a dovolil bych si říci, že v posledních několika letech se jeho vystupování v rámci žánru dostalo až na pomyslný vrchol. To je ale asi tak vše, co by se dalo vyzdvihnout, protože “The Connection” až na pár kvalitních výjimek zní neuvěřitelně jednotvárně a na skoro třičtvrtěhodinové stopáži nedokáže překvapit téměř ničím a místy dokonce nudí. Skalní fanoušek si pozvdechne, nováček nenalezne jediný důvod k tomu, aby si po tomhle zařadil Papa Roach mezi své oblíbené hudebníky. Ve velkém procentu nového materiálu by se dalo mluvit o opakování a vykrádání sebe sama, což jsme již slyšel stokrát a není tedy důvod “dopřávat” si to stejné po stoprvní. Na následujících řádcích se pokusím vypíchnout to nejzajímavější, co může “The Connection” nabídnout.

V zásadě se dá celkem pozitivně mluvit o první třetině alba, již uvádí ale naopak věru zbytečné “Intro”, které fajnšmekři přece automaticky přeskakují. Nestává se zase tak často, aby se úplně první singl nové desky dal označit za její nejlepší část, ale Papa Roach se to nyní nějak povedlo, a tak musím “Still Swingin'” vyhlásit nejposlouchatelnějším kouskem na “The Connection”. Není zase tak rychlá a reflektuje vývoj kapely za posledních dejme tomu šest let, ale celkově neurazí a píseň samotná dokáže místy i mile překvapit hlavně v refrénech. Jedna z nejlepších písniček Papa Roach poslední doby. “Where Did the Angels Go” zaujme hlavně kytarovou částí a naštvaným vokálem, který se střídá s čistými pasážemi a dohromady tak tvoří takovou Papa Roach klasiku. “Silence Is the Enemy” nabízí slušně svižný rozjezd a obligátní “whou-ou” mezi jednotlivými opakováními titulu v refrénu. Přesuneme se (celkem rychle, což?) k závěru alba a ještě poměrně povedené “Walking Dead”, již otevírá příjemné kytarové vybrnkávání a navazující vokál, který výborně buduje napětí a ve chvíli, kdy graduje, se plynule přesune do refrénu. Paráda. Jako poslední bych rád představil závěrečnou “As I Remember”, která vlastně není ani ničím moc zvláštní, jen se pěkně poslouchá a dovedl bych si ji představit jako dobrého společníka při procházce setmělým městem za pozdního podzimu.

Zmínil jsem pět skladeb z celkových dvanácti (intro nepočítaje) a k tomu se ještě ve většině případů nejedná o tak ojedinělé a výjimečné kousky, aby se dalo mluvit o nějaké revoluci. Většina vyniká chytlavými refrény a funkční kompozicí, to je ale dnes už téměř standard a na nějakou přehnanou euforii již nestačí. Říkám to nerad (a v případě Papa Roach o poznání méně), ale “The Connection” se u mě nesetkalo s kdovíjak pozitivní odezvou a jsem nucen jej ohodnotit jen lehce nadprůměrnou známkou v podobě kulaťoučké pětky. Jak jinak klasifikovat všemi směry průměrné a jednotvárné album?


Další názory:

Papa Roach už sice nejsou na výsluní jako před deseti lety, kdy stáli v čele nu-metalového pelotonu, ale jejich pozdější tvorba, která se těmto kořenům čím dál více vzdaluje, je pořád dostatečně zajímavá pro fanoušky moderního rock n’ rollu. Začátky sice byly těžké, protože přerodové album “Getting Away with Murder” působilo, jako by si kapela nebyla pořádně jistá, kam se vlastně posunout. Od té doby vydali kalifornští Papa Roach další dvě alba, na kterých se již stihli vyprofilovat a ustálit se i kvalitativně. “The Connection” mohlo být třetím povedeným kouskem do party, protože papírově na to mělo, bohužel má novinka jeden obrovský nedostatek. Nevyrovnanost jednotlivých skladeb, protože z celkového počtu dvanácti skladeb se dá dobrá polovina označit popiskem tříminutová nuda. Chybí tomu trošku více kreativity, v důsledku čehož jsem i po několika posleších měl problém identifikovat jednotlivé písně, které působí až příliš jednolitě a rozeznat je při souvislém poslechu pro mě bylo těžké. Takže vedle sebe stojí povedené vypalovačky jako “Still Swingin'” a “Silence Is the Enemy” proti nudným patetickým “Wish You Never Met Me” či “Leader of the Broken Hearts”. Sice to není nejhorší album jejich kariéry, ale ani nic, co by se hodilo na nejvyšší příčku výkladní skříně. Když to zprůměruju, tak se nacházím přesně ve středu naší hodnotící stupnice, což mi ve výsledku přijde jako férové ohodnocení.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.