Paradise Lost - Tragic Idol

Paradise Lost – Tragic Idol

Paradise Lost - Tragic Idol
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 20.4.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Solitary One
02. Crucify
03. Fear of Impending Hell
04. Honesty in Death
05. Theories from Another World
06. In This We Dwell
07. To the Darkness
08. Tragic Idol
09. Worth Fighting For
10. The Glorious End

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ostrované Paradise Lost se mi vždycky nějak vyhýbali. Informace o stylových kotrmelcích, které však tihle nestoři evropského doom metalu v uplynulých letech páchali, se ovšem donesly i k mým uším, takže když nic jiného, i bez znalosti předchozí tvorby byl jsem náramně zvědavý, s čím se vytasí na své novince a jestli i mě přesvědčí, že na ně zástupy fanoušků nedají dopustit jen tak pro nic za nic.

A hned na začátek se musím přiznat, že po několika posleších jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neposlouchal nahrávku, která by byla i při zachování solidní řemeslné úrovně tak nudná. Až na dvě, maximálně tři skladby mi totiž materiál na “Tragic Idol” přišel zoufale nevýrazný, bez nějakého vrcholu, bez záchytného bodu. Od té doby ovšem uplynula nějaká doba a nyní na desku nahlížím z podstatně optimističtější pozice. Ale takové soudy přísluší závěru recenze, takže se nejdříve pokusím osvětlit, co že se to na “Tragic Idol” vlastně děje.

Když jsem před nějakou dobou projížděl YouTube a pustil si několik skladeb od Paradise Lost, úplně jsem nechápal, co má tahle kapela společného s doom metalem. Proti těmhle počinům je “Tragic Idol” vyloženě dřevní nahrávkou, která trudnomyslností úplně přetéká. Sice tu nemůžeme mluvit o podobných funerálních bažinách, které mají na svědomí třeba další pionýři žánru, My Dying Bride, ale ten pocit zmaru je přítomný po celé délce alba. Kupodivu si nepřekáží ani s poměrně živými kytarami a znát je i v tak rychlé skladbě jako “Theories from Another World”. Tuhle všudypřítomnou atmosféru má na svědomí hned několik věcí – vyloženě dusivý zvuk kytar, způsob, jakým jsou stavěny jejich party, a především deklamace, kterou předvádí frontman Nick Holmes. Jeho ostrý vokál je totiž bez nejmenších pochybností naprosto skvostný, a když zazpívá čistě, taky to není k zahození. Toho člověka poslouchat je vyloženě radost a myslím, že ani moc nepřeháním, když si troufnu tvrdit, že právě Nickův vokál je asi nejhodnotnější složkou celého alba. Oba kytaristé se také celkem snaží a výsledky jejich práce jsou většinou slušné, místy dokonce skvělé. Po formální stránce je tedy všechno v pořádku. Nebo ne až tak docela?

Je to tak, protože ač se to snažím rozebrat ze všech úhlů, dobírám se pořád stejného výsledku. “Tragic Idol” sice obsahuje povedené skladby (za všechny můžu uvést klipovku “Honesty in Death” nebo drtivý pochoďák “In This We Dwell”), spoustu dobrých melodií i riffů, ale přesto mi přijde, že tomu všemu něco chybí. Je to takové… prosté. Až na pár vzácných momentů se marně snažím dopátrat něčeho, z čeho mi upadne čelist. Album dohraje, člověk přemítá, co to vlastně slyšel, a neví. Ano, docela to baví, především poslední dvě třetiny jsou mi po chuti. Melodie, na kterých celé album stojí, se poslouchají dobře, atmosféra zmaru je na místě a vokály jsou fenomenální. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nemám “Tragic Idol” co vytknout. Celkový dojem z toho všeho ovšem zůstává poměrně rozpačitý a skoro nevím, co si o tom mám myslet. Je ten problém ve mně? Nepodařilo se mi dobrat jádra muziky, kterou nyní Paradise Lost tvoří? Nebo je to opravdu takové, jak popisuji výše? Nevím…

Kdyby takovou desku nahrála začínající kapela, tak smeknu pokrývku hlavy a prohlásím, že se od téhle skupiny dočkáme ještě velkých věcí. Problém je v tom, že Paradise Lost hrají bezmála pětadvacet let, své nejlepší kusy už asi stvořili, a “Tragic Idol” tuhle teorii jedině podporuje. A přitom to není vůbec špatné album, jen ve výsledku trochu moc nevýrazné, než abych mohl říct, že je opravdu dobré. Moje první setkání s Paradise Lost se tedy zadrhlo někde na půli cesty a nevím, jestli se kdy odhodlám na nějaké další. Škoda…


Další názory:

Já myslím, že kolega Ježura to v samotné recenzi vystihl více než trefně – “Tragic Idol” je nahrávka, jíž de facto nemáte co vytknout, vše se zdá na svém místě a jednotlivé elementy muziky jsou samy o sobě skvělé; pokud se zaměříte na detaily, vždy vám vyjde, že je to prostě dobré, a je jedno, jestli ty detaily budete pozorovat v úvodu, v půlce nebo v závěru “Tragic Idol”. Přesto všechno ale deska nijak nevyčnívá a i přes onu kvalitu v maličkostech, jako celek jednoduše nezaujme, člověk si ji poslechne, řekne si “hm, nebylo to zlý” a nemá potřebu si ji pustit znovu. Problémem “Tragic Idol” tak technicky vzato není samotná kvalita, ale fakt, že celkový dojem, který po poslechu zbyde, je naprosto dojem naprosté nevýraznosti. Upřímně vám řeknu, že se mi už dlouho nestalo, abych nějaké album slyšel tolikrát a stále pořádně nevěděl, co si o něm myslet. A co je horší, podobný pocit mám hned u několika posledních počinů Paradise Lost… není to špatné, rozhodně je to nadprůměrem, ale přesto mi ta muzika nic nedává, i když by papírově měla…
H.

Paradise Lost toho zažili hodně, spolu s Anathemou či My Dying Bride stáli u zrodu evropského doom metalu, později přešli ke skoro až goth/rockové tvorbě, aby se po letech začali vracet zpět ke kořenům. Přesněji někam k opusu “Draconian Times”, který mi novinka “Tragic Idol” připomíná asi nejvíc. Bohužel se sílou nového materiálu je to horší. Na první poslech jsem byl ještě spokojený, ale album nedokázalo udržet mou pozornost po delší dobu, a přestože se najde několik světlých míst jako “Solitary One”, “Fear of Impending Hell” a “To the Darkness”, obsahuje album dostatečné množství vaty a řekl bych skoro až kopií osvědčených postupů z minulosti. Dalo by se říct, že každý si najde to své, což mi nepřijde jako zrovna nejlepší nápad. Zvuk je samozřejmě v naprostém pořádku a odpovídá aktuálním nárokům a docela pozitivně překvapený jsem byl z výkonu zpěváka Nicka Holmese, který ukázal, že stále umí, jeho výkon se však ztrácí v nezáživném materiálu. Netvrdím, že jde o nejhorší album v bohaté historii kapely, ale spíše zapadá kvalitativně k předchozím dvěma až třem ne zrovna povedeným zásekům. Pomalu ale jistě začínám nad Paradise Lost lámat hůl. Čekal jsem víc.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.